Autonehoda na Erasmu v Norsku

Člověk někdy může při řízení udělat všechno, co udělat má… dodržovat extra bezpečnou vzdálenost, protože je norská tma a leje jak z konve, jet asi 40 na 60 km/h limitu, a stejně je z ničeho nic v situaci, kdy má brzdu na podlaze a hlavou se honí jediná myšlenka: To neubrzdím.

. . .

Jedeme z klasického nákupu z Ørsty do Voldy, je teprve tři čtvrtě na čtyři, ale už je úplná tma a venku naprostá průtrž mračen. Stěrače stírají co mohou, ale odhadem půlku času stejně nebylo moc vidět ven. Akorát míjíme ceduli Volda, takže už pomalu brzdím, jedu cca 45. V dálce vidím nějaký brzdový světla, rozmazaně, protože všude cáká voda a vidět ven pořádně není. Pokládám nohu na brzdu, když v tom stěrače znovu setřou a já vidím, že ty auta přede mnou nebrzdí, nýbrž úplně stojí, protože auto o dvě předemnou odbočovalo doleva a zbytek za ním čekal, než tak učiní. Prošlápnu brzdu na podlahu a začínáme zpomalovat, ale z kopce dolů, na mokré vozovce, v deseti stupních na zimních pneumatikách mi okamžitě dochází, že toto už určitě  na zbývající vzdálenosti neubrzdím. A shodou okolností se tak naplňuje moje noční můra, kterou jsem míval v dobách, kdy jsem dělal autoškolu – totiž, že auto nedělá to, co bych potřeboval, aby dělalo, a celé to skončí nárazem do něčeho nebo vyjetím do škarpy a probuzením. Tentokrát to bylo ovšem naživo.

Okamžitě po tomto uvědomění mi hlavou probíhá myšlenka co udělat, aby byly škody co nejmenší. Asi reflexivně proto auto natlačuji ke straně do svodidel a vjíždím do prostoru mezi stojícím autem přede mnou a svodidly, přestože na celý Multivan tam není místo.

O vteřinu později, za zvuků skřípání plechů o svodidla a závěrečné rány do auta přede mnou konečně stojím. Zapínám výstražný signál a v ten moment mi dochází, co se vůbec stalo: Naboural jsem.

Z Astry předenou vystupuje postarší pán, ptá se, jestli jsme v pořádku a že můžeme sjet trochu bokem, ať nestojíme v silnici. Bezmyšlenkovitě přikyvuju a snažím se vyjet ze svodidel, auta potom odstavím o pár metrů bokem na autobusové zastávce.

Netuším, co mám dělat, beru proto do ruky asistenční kartičku ÚAMK, že jim potom zavolám nebo co, všechny papíry od auta a pán předemnou se ptá, jestli jsme v pořádku a jestli nám jede auto. Na vlastní se ani nepodívá. Protože prší, je tma a Záznam o dopravní nehodě mám jenom v češtině, domlouváme se, že to vyplníme později. Podepíšu mu jenom na kousku papíru, že jsem naboural já do něj, opsali jsme si navzájem osobní údaje z občanek a já jedu supermegaopatrně domů.

O tři dny později

O tři dny později jsem se s pánem sešel přímo ve škole. On totiž přímo na univerzitě, kde jsme byli na Erasmu, učí anglickou literaturu!

Ve školní menze, kde jsem nikdy nejedl, protože je tam draho, trval na tom, že mi koupí sendvič. Tak jsme si sedli s jídlem, vyplnili papíry a potom si asi dvě hodiny povídali a bylo to pro mě neskutečně zajímavé.

Jo, auta na tom byly hůr. Od pánova autoservisu přišel za několik týdnů do české pojišťovny claim na v přepočtu 40 tisíc korun. Multivan později dostal nový narazník z vrakáče, a nakonec to celkem dobře dopadlo.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *