Strašně mockrát (tak v každým druhým článku), jsem si tady stěžoval, jak jsem bydlel uprostřed roviny, kopce nikde, a kdykoli vyjel někam, kde nějakej ten kopec byl, byl jsem z toho strašně nadšenej. Psával jsem, že to je desítky mil od nevidím do nevidím. No, a našel jsem náhodou na Wikipedii pěknou mapku… Asi nemusím dodávat, že jsem žil právě v San Joaquin County (klikněte pro větší mapu)…
Topografická mapa Kalifornie (zdroj: Wikipedia)
Tento článek jsem začal psát už při mém odjezdu, ale pokud bych ho publikoval v době, kdy jsou všichni současní studenti už dávno u svých hostitelských rodin, tak by akorát zbytečně zapadl, proto jsem jeho publikování naplánoval na další červenec.
Co si vzít s sebou je vždy individuální především podle destinace kam se chystáte, ale v zásadě platí, že toho moc nepotřebujete.
Já jsem s sebou měl asi 5 triček, dvoje rifle, troje kraťasy (jedny na plavání), spodní prádlo na týden, dva velké ručníky, jeden malý, šampón, zubní kartáček a pastu a nějaký deodorant. A potom už jenom dárky pro rodinu, osobní elektroniku a další věci, které uznáte za vhodné (třeba českou vlajku :-)). Dost místa mi v kufru zabral stativ a další blbosti na focení a v carry-on (kufr se kterým jdete na palubu) obsahoval pouze fotobatoh… V současné době (březen 2011) doplňuju tento článek a nemám představu, jak všechno potáhnu zpátky… notebook a fotobatoh chci mít rozhodně pořád při sobě, problém je v tom, že do carry-on to nenacpu, a pokud jo, bude to moc těžký… No tak uvidíme, v létě to třeba dopíšu… :)
Co se týká léků, měl pár jsem jich s sebou měl (věci jako paralen atp.), všechny v odbaveném zavazadle (to je to velký, co jde do carga) a nebyl s tím žádný problém.
Asi třetí den po příjezdu jsme byli nakupovat po různých obchodech, takže jsem dokoupil co jsem potřeboval (tj. batoh, další boty a nějakou hygienu).
Abych to shrnul, snažte se toho vzít co nejmíň. I kdybyste přijeli s prázdným kufrem, s největší pravděpodobností budete mít na konci pobytu dost velký problém sbalit se do třech…
Tady máte zdarma několik tipů, za které bych já před rokem platil zlatem… :-)
A tak dál…
Já osobně jsem s sebou měl 500 USD v hotovosti a dvě platební karty. Jednu k mému účtu G2 u Komerční banky (MasterCard) a druhou k účtu mého táty u Raiffeisenbank (VISA). Obě moje karty jsou embosované (vystouplé písmo) a s čipem (ta část, která vypadá jako SIM karta).
Často se říká, že v USA berou VISA kartu častěji než MasterCard, dle mých zkušeností je to celkem jedno (resp. moje primární MasterCard nebyla nikdy zamítnuta, až na jeden konkrétní Rite Aid tady ve městě). Musíte ale znát jeden malý “trik”. V USA se Vás prodejce zeptá (a to zejména v případě, kdy na kartě uvidí onen čip), jestli je karta credit nebo debit. Vaše karta bude nejspíše debetní (na účtu musíte mít použitelný zůstatek, abyste mohli zaplatit; s kreditní jdete do dluhu, který musíte splatit později), nicméně musíte vždycky říct, že karta je credit. Důvod hned vysvětlím, nicméně musím podotknout, že bankovní trh v USA funguje naprosto jinak, než můžete být zvyklí z České republiky, potažmo Evropy. Třeba v Anglii (a nakonec i v Česku) po mě vždycky chtěli PIN, platba přes čip je totiž pro prodejce spolehlivější a má jistotu, že peníze dostane (tj. karta je platná, nezablokovaná, a na účtě se nachází potřebný obnos). V USA je to naopak, a v okamžiku projetí kartou terminálem (čtení magnetického proužku) vám prodejce v podstatě vydává zboží zdarma s vůlí, že vaše karta má zůstatek/povolené platby a s tím, že nezavoláte do banky a platbu nezrušíte. V USA je to totiž nastavené ve prospěch zákazníků, a v případě nějakých problémů prodejce utře.
I-94 a 6058B jsou formuláře, které dostanete v letadle při letu do USA. I-94 je imigrační status a dostávají ho pouze nerezidenti USA (turisté, zahraniční studenti apod.) a 6059B je celní deklarace krámů, které si vezete s sebou a musí ho vyplnit všichni. Nic na tom není, snad jen pár poznámek:
Američaní píšou číslo jedna jako I, naši jedničku většinou čtou jako číslo sedm. Já se to dozvěděl hodně brzo, už na imigrační kontrole na letišti. Už jsem tu dvakrát psal, že se mu něco nezdálo s mým vízem (článek Odlet II. a ten minulý) a zatímco měl na telefonu kolegu, kterého se na to ptal, důkladně kontroloval všechno možný a na tohle mě upozornil, že sice ví, že to je jednička, ale někdo by to mohl číst jako sedm.
No a u celní deklarace s chladnou hlavou uveďte, že věci, které s sebou vezete mají hodnotu nula dolarů. I kdybyste si vezli zlatý náhrdelník za půl milionu, dokud ho nehodáte prodat, je to stejně celkem jedno. Aspoň dle mého názoru.
Snad to někomu pomůže, za můj krasopis nemůžu. :-D
I-94: přední strana a zadní strana
6058B: přední strana a zadní strana
Vím, že doba k přestupu na letadlo (layover) se většinou nedá ovlivnit (prostě si koupíte letenku tak jak je), ale třeba to pomůže někomu se míň stresovat, protože přestupy byly to, čeho jsem se já nejvíc bál. Já jsem nakonec musel nejenže přestupovat, ale ani jsem to nestihl… a taky jsem to přežil. :-)
Takže, kolik času je potřeba k bezproblémovému přestupu, za předpokladu, že váš první let nebude zpožděný (jako byl tehdy ten můj)?
Co vlastně při přestupním letu dělat?
Tohle byla věc, která mě tehdy zajímala a zároveň jsem to nikde nenašel. Když přiletíte na letiště, kde musíte přestupovat, jednoduše po výstupu z letadla najděte tabuli s odlety, najděte Vás následující let a jednoduše jděte na bránu, která je u něj napsaná. U této brány bude přepážka, kde Vám případně vystaví palubní vstupenku, pokud ji ještě nemáte (to se děje při přestupu na letadlo jiné letecké společnosti). To je celá věda. Při přestupu v Evropě budete muset ještě projít spešl kontrolou před odletem do USA.
Ukažme si to na modelovém příkladu, tedy můj let. Letěl jsem z Prahy do Amsterdamu, odsud do Memphisu (USA) a odsud potom do mé cílové destinace, San Francisca.
Odbavení v Praze bylo bezproblémové, v Amsterdamu se to už trochu zkomplikovalo. Nicméně co je hlavní, odbavení na let z Evropy do USA trvá hodně dlouho z důvodu důkladné bezpečností kontroly u každého ze stovek cestujících, proto samotná brána k odletu může být uzavřená relativně dlouho před odletem…
Na evropském letišti by vám k bezproblémovému přestupu na letadlo do USA měly stačit tři hodiny.
Při příletu do USA budete potřebovat čas na to, abyste prošli imigrační kontrolou – ta samotá nezabere ani 10 minut (já jsem na samotné přepážce stál asi čtvrt hodiny, protože imigrační úředník si nevěděl rady s mým formulářem). Co zabere hodně času je výstání oné fronty, proto doporučuju při přistání si všechno nachystat (sbalit polštářek, obléct mikinu, …) a potom se cpát z letadla mezi prvními. Formuláře, které dostanete k vyplnění, vyplňte už v letadle, takže si nezapomeňte sbalit propisku. Já ji zapoměl a formuláře jsem vyplňoval těsně před imigrační kontrolou, takže jsem procházel jako jeden z posledních, i když z letadla jsem vystoupil mezi prvními.
Formuláře, které dostanete jsou I-94 (slouží k zaznamenání příletu a odletu), ten dostávají pouze návštěvníci; potom 6059B, který dostávají všichni (jde o celní deklaraci). Ústřižek z I-94 vám přisponkují do pasu, a budete ho potřebovat při odletu.
Takže při takovémto letu by dvě hodiny měly stačit – já jsem měl dvě a půl hodiny a nakonec jsem měl ještě dost času si chvíli odpočnout, něco nafotit a do letadla jsem nastupoval skoro čtyřicet minut před odletem.
Pokud byste náhodou v USA přestupovali dvakrát, potom už Vám bude stačit bohatě hodina času. Vnitrostátní lety se podobají spíše cestování autobusem, téměř žádně bezpečností prohlídky už se nekonají (protože přestupujete).
Pokud Vám letadlo přecejen uletí, najděte na letišti „transfer desk“. V Amsterdamu to byla přestupní přepážka číslo 6, kde jsem si vytiskl čekací lístek a potom na přepážce řekl, že mi uletělo letadlo, protože můj první let byl zpožděný. Za přibližně půl hodiny jsem měl novou letenku. Zavazadla nemusítě řešit, pokud nebudou v cílové destinaci (na letišti v San Franciscu měli speciální místnost pro kufry, které přiletěly v letadle bez majitelů, resp. si je na pásech nikdo nevyzvedl), nahlašte to na „baggage claim desk“, a až kufr někde vyplave, pošlou Vám ho zdarma poštou.
Uvidíme, kolik času je potřeba při opouštění USA. Letím San Francisco-Minneapolis-Amsterdam-Praha. V Minneapolis mám na přestup 58 minut (přestup z letu KL 4941 na KL 6044), v Amsterdamu potom hodinu a 35 minut (z KL 6044 na KL 3125).
Samozřejmě, jedna z věcí, na kterou jsem se sám těšil na tomto pobytu bylo právě psaní blogu, zveřejňování článků a fotek pro ostatní budoucí exchange studenty, kamarády a obecně pro kohokoliv, koho by to třeba zajímalo.
Jak jste si ale jistě všimli, nadšenost velice rychle vyprchala. V srpnu, první měsíc tady, jsem napsal 15 článků, a od následujících měsíců to spadlo na 4 a míň článků za měsíc. Psaní blogu je tak trochu závazek, který se ale snažím plnit. Osobně jsem blog od začátku pojal hlavně jako zdroj informací pro ostatní (taky proto je tu asi víc obecných článků než samotných zážitků), a až na druhém místě jako deník. Kdykoliv někam jedu, tak o tom napíšu, ale těch velkých výletů není tolik, a o těch drobnostech nemám chuť poctivě psát (tj. na blog, s diakritikou a podobně).
Číst celý článek »
Po světě je všeobecně známo, že děti v Americe mohou řídit auto od 16. Sice to není tak růžové, jako to vypadá na první pohled, ale mohou. Jelikož věkový limit pro výměnný pobyt je minimálně 15,5 let, všichni studenti v době jejich pobytu budou starší 16 let, a z toho taky plyne možnost udělat si řidičský průkaz v USA. Všechno ale má své nevýhody a hned se k tomu dostanu. Vycházet budu hlavně z Kalifornie, ale v ostatních státech se dají očekávat podobné zákony.
Běžný patnáctiletý student, pokud chce řídit od 16, musí na DMV (úřad pro motoristy) jít s půlročním předstihem. Mezitím se učí řídit (driving lessons), poté složí test a po půl roce může řídit, resp. dostane řidičský průkaz. Pro první rok řízení ale platí spousta zákazů, mj. nemůže (legálně) vozit kamarády, pokud v autě není osoba starší 25 let s řidičkým oprávněním a podobně. Více informací najdete přímo na webu DMV. Tento řidičák vyjde přibližně na $300 a více.
Velmi zajímavá (hlavně pro mě) je situace, kdy Vám už bylo 18 let. V tomto případě stojí řidičák $31 a k jeho získání stačí udělat test, který je relativně jednoduchý a poté během asi půlhodinového praktického testu předvést, že rozeznáte brzdu od plynu. A to Vás může naučit někdo někde na polňačcce, ke zkoušce stejně potřebujete vlastní vozidlo. A řídit 30 minut s instruktorem v automatu není problém.
Následující odstavec je jenom nepotvrzená domněnka: Tento řidičák je potom legální jeden rok v České republice, potažmo Evropě, pokud si k němu dokoupíte International driving permit ($15). Takže ne, přes exchange pobyt se České autoškole nevyhnete (ono by to taky byla tak trochu sebevražda), ale budete mít platný americký doklad (celkem k ničemu, pokud už se do USA nikdy nechcete vrátit, ale naprostá většina exchange studentů chce), budete moct rok řídit v Česku (což je fajn aspoň během těch dvou měsíců, než si po návratu uděláte český řidičák) a přinejhorším budete mít suvenýr.
Já jsem si řidičák zatím neudělal, a nějak nevím jestli se k tomu dostanu, takže článek zveřejňuju.
Začínám pomalu vyprazdňovat seznam konceptů. Toto video na facebook hodil kdysi dávno někdo z letošních exchange studentů. Když jsem jsem se na něj díval poprvé, celou dobu jsem si myslel, že její přijímení je Wonka. Až u kalifornského přízvuku jsem uslyšel, že je to vlastne Walker. No, takže co se toho týká, jsem rozhodně rád, že jsem tady, protože místní angličtina mi přijde ze všech přízvuků nejčistší (obecně).
Třeba v takové Louisianě, nebo spíš obecně na jihu USA… nevím jestli jsem se o tom už nezmiňoval, ale tamní přízvuk je děs. Poprvé jsem ho slyšel právě v jednom televizním pořadu o lovení krokodýlů v Louisianě, a nevěděl jsem, jestli se smát, nebo brečet. Ale smáli jsme se tomu tehdy hodně.
A co se týká dalších akcentů. Ten nemecký sedí dobře jenom na jednoho ze čtyř německých exchange studentů, které jsem tady potkal, a co se týká toho českého, to nemůžu posoudit. :)) Číst celý článek »
Velice rychle bych se rád vrátil ke článku Dolarový účet?, který jsem napsal ještě před mým odjezdem. Ačkoliv už jsem psal, že zakládat si účet v dolarech nemá smysl, americký účet v USA se může občas hodit… nemám na mysli bezproblémovost platebních karet (moji MasterCard z Česka mi tu nezamítli ani jednou; obecně jsem o tom napsal v článku Jak vyřešit peníze do USA, který se tu zveřejní 25. června), spíše možnost aktivovat si různé USA-only služby.
Rozhodně si pořád myslím, že nemá smysl zakládat si účet v dolarech (v České bance) nebo v USA v naději, že ušetřím nějaké drobné v případě, že kurz půjde tam, kam chci já.
Nicméně, pokud byste o účet z jakýchkoli důvodů měli zájem, je možnost založit si účet u Bank of America, s platební kartou na počkání, a to i bez SSN (něco jako rodné číslo). SSN mimochodem nejde v USA při tomto ročním pobytu získat, byť u pracovních stáží přes stejný typ víza (J-1) to lze. SSN cizinec využije hlavně při zakládání různých bankovních účtů, které nabízejí různé výhody (třeba sbírání mil atp.).
Peníze lze vložit na účet například přes bankomaty Bank of America, které přijímají jak hotovost, tak platební šeky. A samozřejmě bankovním převodem.
Americký účet a především karta je dobrá pro americké služby, které pro aktivaci (byť jde třeba o měsíční verzi zdarma) vyžadují americkou platební kartu (zkoušel jsem dva typy dárkových VISA platebních karet a systém – tady konkrétně Netflix – vždy poznal, že jde o gift kartu a aktivaci nepovolil). Jde například o Netflix, Pandora (placená verze), Xbox LIVE (US verze je levnější a s více službami), US AppStore (ten gift VISA kartu přijmul, ale nakonec z ní odmítnul strhávat peníze, takže mám v současné době dluh ve výši $24,95 vůči Applu) a další.
Jinak si stojím za tím, co jsem napsal dříve.