Den 11. – Huntington Beach a Long Beach

Den 11.; July 12th, 2013 (pátek).
Napsáno zpětně: ve škole, 2. 10. 2013

V Torrance jsme kempovali u McDonaldu. Zase. Po prvé, když jsme kempovali u jinýho McDonaldu, tak nám dokonce do auta dosáhla WiFi (v USA je ve všech mekáčích wifi od AT&T, stejně jako třeba ve všech Starbucks). Tady to bylo s internetem horší, ale byl to znovu  24/7 provoz a ten je na spaní v autě asi lepší, protože tam je celou noc nějakej pohyb lidí. Přišlo nám to bezpečnější, než se ve dvě ráno ocitnout jako jediný auto na parkovišti, ze kterýho vlajou barevný ručníky z oken. U tohodle mekáče konkrétního byla ale nevýhoda ve všudypřítomným osvětlení z pouličních lamp.

Úplně na kraji sice parkovalo obří Winnebago RV, takový to jak v něm v Breaking Bad Walt kuchtil crystal ice. Vedle toho jsme zaparkovali ve stínu, ale karavan asi po dvou hodinách odjel, takže jsme stáli na světle a v Torrance to taky vypadá, že se nikdy nespí, a celou noc tam jezdili auta. Navíc jsem se ve čtyři ráno probudil, jen proto, abych za 10 minut slyšel 4x za sebou něco, co mohlo bejt starý špatně startující auto s děravým výfukem, ale stejně dobře taky čtyři výstřely (žádný články o střelbě v Torrance z toho dne jsem ale nenašel, tak to asi bylo to auto).

A protože už jsem byl vzhůru, rozhodli jsme se vyjet směrem na Huntington Beach, also known as THE (capital T, capital H, capital E) Surf City, USA, už takhle brzy ráno. Při odjezdu jsme viděli, že kousek od nás zaparkovala dvě auta až z Floridy.

Ještě předtím jsem si ale řekl, že si teda k snídáni dám cheeseburger, když už jim teda tady takhle zneužíváme parkoviště, jenom abysme v drive-thru zjistili, že stejně jako v Česku tady mají breakfast menus only. A „Breakfast Deluxe“, kterou jsem si narychlo vybral z jejich menu, byla teda nepřekvapivě pěkně hnusná. No ale v 5:57 už jsme byli na cestě a přesně podle očekávání byl provoz o dost menší, než bejvá okolo deváté a paté, ale že by dálnice byla prázdná se taky říct nedá. Bylo by super takhle brzo vyjet každý den, ale asi bysme to dlouhodobě nezvládali, teda ne ve dvou s osobním autem velikosti (if even) Fabie.

Bohužel bylo docela dost hnusně, což je škoda, protože jsme navigaci nastavili tak, aby nás protáhla po silnicích co nejblíž oceánu, a tak jsme projížděli okolo Port of Los Angeles, což asi bude jeden z největších nebo úplně největší přístav na západním pobřeží USA. Tisíce kontejnerů, stovky doků, stovky kamionů a desítky nákladních lodí, který fungují 24/7, abysme tady měli vždycky čerstvou zásobu Nike botasek z Bangladéše. Ale úžasný i tak.

Po příjezdu na Huntington Beach před osmou ráno nikde nikdo nebyl, a protože bylo furt hnusně i přes to, že počasí v mobilu ukazovalo slunečno, rozhodli jsme se dospat v autě přímo u pláže. Logicky by se nabízelo dospat na pláži, ale po té zrovna jezdili terénní vysokozdvižný vozíky a bagry a malý jeřáby a stavěli tady tribuny pro US Open of Surfing a jeho doprovodný program (myslím že přímo na pláži vznikal skatepark), který v Huntington Beach proběhne od 20. do 28. července; no a nedá se říct, že by tam zrovna byl klid (stavěli to přímo na jižní straně od mola v Huntington Beach, kde jsme i parkovali). Znělo to tam jak na staveništi a ani přímořský vítr to nepřebil.

Ale asi tak v deset ráno se začínaly trochu protrhávat mraky a vypadalo to, že i nakonec bude hezky, tak jsme jen tak chodili po molu a po promenádě a tak podobně, přímo naproti pieru je surfařský Walk of Fame, kterej dokonce vypadá i líp jak ten v Hollywoodu (minimálně byl na čistým chodníku). Bylo to tady prostě fakt pěkný; ale i relativně drahý, dvě meníčka v Subwayi, který nás v akci vždycky stály 10-12 dolarů tady vyšly na 18 USD; na druhou stranu se tady dala využít aplikace na objednání sendvičů přes mobil a přeskočit tak celou frontu, která tady byla fakt dlouhá.

Potom někdo jakoby lusknul prstem, mraky odfučely během deseti minut pryč a voilà – bylo krásně! V oceánu byly velký vlny a spousta surfařů, což jsem naprosto nechápal podle jakých pravidel se pozná, kdo vlnu může sjet, protože na jednu se jich rozjelo třeba 5 a pak do sebe naráželi a z dálky to vypadalo, že by si občas rádi dali do držky, že to jako byl jeho spot a on se tam neměl co rozjíždět. :D

Oceán tady na jihu už je v pohodě na koupání, ale ty vlny jsou fakt docela velký i u břehu a není to jak někde na Středozemním moři, že by si člověk ležel na lehátku a jen tak se pohupoval. Vlny ve skutečnosti vytváří dost silný zpětný proud, který je schopný člověka vcucnout (rip current) a odtáhnout docela daleko od břehu (naštěstí ne pod hladinu, jen od břehu, ale i tak je to nepříjemný). A tento proud byl docela cítit už když byl člověk ve vodě jenom po krk a pořád stál nohama na zemi. Bylo tedy velmi moudré se držet tipu z Foursquare, a sice radši zůstávat tam, kde dosáheneme na dno.

Což mi připomíná, že přibližně před hodinou, kdy ještě nebylo ani tak hezky, trénoval nějaký boot camp (něco jako první trénink – spousta Amerických spolužáků byla na bootcampu v armádě, u záchranných složek apod.) záchranářů docela dlouhý sprint po pobřeží ve vodě (hloubka cca do půlky lýtek) ve stylu Baywatch. Byly jich desítky až stovky a z mola, kde jsem zrovna byl, to vypadalo docela dobře docela dobře, jak se ta masa lidí valila tam a zpět (nevím odkud vyběhli, ale pod molem se otáčeli a běželi kamsi zpět).

Když se udělalo tak hezky, jeli jsme ještě zpět na Long Beach. Cestou tam jsme ale ještě párkrát MUSELI zastavit, protože tady byly uplně hustý čtvrtě, kde lidi mají místo garáží mola pro jachty a pokud už tam je i garáž, tak v ní stojí třeba oranžovej 2013 Dodge Charger (see pictures). Ještě před Long Beach jsme zastavili ve Starbucks pro vodu a internet a po dvou dnech zase stáhnout fotky, máme jich strašně moc a nevím, kdo to bude pak třídit. :D

A jak si tak jedem zpět na Long Beach v tom krásnym počasí, vyplaval na povrch problém Yarisu. Má lesklou palubovku a ta se docela jakože leskne, i když za posledních pár dní nám to nepřišlo, protože bylo vesměs zataženo (What, jsme fakt v Kalifornii?). Takže ještě rychlá zastávka do Walmartu pro černej ručník na přikrytí palubovky. Pomohlo to velmi výrazně! Ještě bych tady mohl k dobru přihodit historku, že ten ručník stojí asi $3,80 – prostě uplně obyčejněj ručník za sedm pětek. Jeden jsem si kupoval už tehdy v roce 2010, když jsem sem přijel na rok, a mám ho do dneška. Důvod, proč se tady nad tím rozplývám je ten, že i po těch třech letech je ten ručník víc fluffy jak cokoliv co jsem schopnej najít kdekoliv v Česku. :D

Po Walmartu jsem byl navštívít Gold’s Gym. Pokud nejste zrovna napůl kulturista, asi Vám to moc neřekne, ale je to řetězec amerických posiloven, kterou založil Joe Gold v 60. letech ve Venice Beach v Kalifornii a stala se takovou kulturistickou mekkou, kde svýho času trénoval i Arnold Schwarzenegger, a i spousta dalších velikánů, který už ale já ani vy neznáte. Já jsem tam totiž jel kamarádovi koupit tričko, v každý pobočce totiž mají propagační předměty, a takový tričko Gold’s Gym Long Beach je pro mýho kamaráda něco jako tričko Hard Rock Cafe z Los Angeles pro všechny ostatní, takže asi tak. Nutno dodat, že ta atmosféra je tam svým způsobem úžasná, ne nepodobná workout filmům z téhle oblasti. No a mám vůbec zmiňovat, že když jsem se obsluhy zeptal, jestli bych si tady vevnitř mohl udělat pár fotek, tak mi bylo řečeno, že to dokonce musím? Můžu jen vzpomínat na to, jak v Česku přiběhne nějakej sekuriťák po tom, co mobilem jenom tak mávnete a oni si hned myslí, že si snad něco fotíte…

No, v Long Beach jsme ještě cosi pofotili a pak se vydali úplně co nejdál odsud pryč z téhle aglomerace, protože přecejen stačilo. Pláže a všechny plážový oblasti vypadají sice 100 x líp, když je pěkně, než když je zataženo. Ale koupání stačilo. Rozhodovali jsme se, jestli ještě nejet do San Diega, případně do Mexika (to asi nic, protože později jsme v rental agreementu od aut našli větičku „This vehicle may not be driven into Mexico.“). Toho San Diega je ale škoda, jak nám řekl asi úplně každej, komu jsme o tom později během našeho roadtripu řekli…

Na dnešek jsme si na spaní našli odpočívadlo na I-10, kam to z Long Beach bylo asi 80 mil. Vzhledem k tomu, že byl pátek, tak to dopadlo přesně tak, jak se dalo očekávat… naprosto ucpaný dálnice z města. Ale… venku bylo pěkně, příjemná podvečerní teplota na to si jen tak popojíždět v koloně, s vypnutou klimatizací, za poslechu našeho roadtrip playlistu s loktem z okna; takže ta cesta ubíhala dost příjemně, i když pomalu. Celou cestu jsme koukali na čtyři výfuky Hefova červenýho Mercedesu AMG (měl na značce HEF’SAMG) a kalifornský západy slunce? Ty jsou prostě nejlepší…

Ještě je dobrý zmínit, že dálnice z LA oblasti měla asi 10 pruhů, z toho tři byly placený, cena za průjezd podle toho, jak moc ucpaný byly ty zbývající pruhy pro obyčejný lidi. Dostanu se k tomu snad v článku o tom, jaký to je vlastně jezdit v Americe autem, ale tady by těch cca $5 dolarů za průjezd ušetřilo snad hodinu-dvě času, protože tyhle FasTrak pruhy byly v podstatě prázdný.

Na odpočívadlo jsme dojeli kolem desáté večer, po dlouhé době byla i takhle večer teplota, která by se dala označit „tak akorát“, takže jsme do oken nacpali ručníky a šli spát. Oproti kempování ve městě tady byl o dost větší klid, i když čas od času okolo projel nějakej obří kamion.

 

Fotky z tohoto dne jsou opět pomíchaný, ale nevím proč (možná že až dneska jsme si v půlce dne opravili nastavení času ve všech foťácích)…

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)

Mohlo by se vám také líbit...

Jeden komentář

  1. Katka napsal:

    Ahoj, měla bych na tebe dotaz či radu… Někde jsem slyšela, že je v Americe zakázáno spát v autě, co je na tom pravdy?
    Myslíš si, že se dají celé státy z LA do Chicaga, NY, Miami a zase zpět LA stihnout za 20 dní? :D
    Děkuji za čas a odpověď
    Katka

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *