Den 17. – Biking na Slickrock Trailu

„Are there any bike trails you would recommend us?“ „NO! THEY ALL SUCK!“ – mechanik v Moab Cyclery :D

DEN17-COVER

Den 17. (18. července, 2013; čtvrtek).
Psáno zpětně o den později na tomto odpočívadle.

Policejní návštěva ve dvě ráno

V Moabu jsme spali na parkovišti u začátku jedné cyklostezky, kousek od místa, kde jsem včera večer fotil blesky (viz konec článku), než začala naprostá průtrž mračen. Na parkovišti jsme byli sami a asi ve dvě ráno jsem měl pocit, jakoby někdo zastavil kousek od nás a do oken nám pustil dálkový světla. Když jsem se vymotal přes ručníky na oknech, viděl jsem v dálce policejní auto, jak na nás svítí takovou tou lampou, kterou mají americký policejní auta nad zpětnýma zrcátkama (nutno dodat, že to je fakt mega reflektor, v tu chvíli byl od nás 300 metrů a okolo nás bylo světla jak kolem pouliční lampy, ač to parkoviště bylo utopený v naprostý tmě). Takže jsem zpoza ručníku zase zalezl do auta a šel předstírat spánek. Policejní auto bylo za chvíli u nás, ale po pěti minutách, co nám svítil brzdovýma světlama do předního okna nakonec odjel. A tak ani po dvou týdnech spaní v autě nás ještě nikdo nebudil. Co bylo ale docela zvláštní, že když se vrátil na hlavní cestu, tak na 5 minut pustil majáky, pět minut tam stál, pak je vypnul a zase odjel. Spíš si ale myslím, že jelikož jsme parkovali u začátku cyklostezky (trailhead), tak kontroloval, jestli je naše auto prázdný nebo ne, protože jak jsme zjistili právě dnes, prázdný auto v noci u trailhead by občas mohlo znamenat, že někdo přecenil na stezce svoje síly a už se nevrátil. Na druhou stranu, ve dvě ráno už je docela pozdě na takovou kontrolu, tak kdo ví…

Moab = horský kolo

No takže, když jsme už byli v Moabu, americkém centru všemožných sportů, jde se na kolo!

A proč si nevybrat z místních trailů ten nejslavnější, Slickrock? Slickrock trail je unikátní v tom, že podobný terén se nikde jinde moc nenachází a celý dvacetikilometrový okruh vede po skálách, které navzdory názvu nejsou vůbec slick a na jejich povrchu cyklopláště drží velmi dobře, tedy alespoň za sucha, nebo pokud předtím neprojedete kaluží.

IMG_7507

Kde si půjčit kolo?

Pokud se někdy ocitnete v Moabu, místo, kam si chcete jít půjčit kolo, se jmenuje Moab Cyclery, a to i přesto, že jejich mechanik neví, kde je Česká republika.

„Where are you from?“ „The Czech Republic…“ „Hmm, ha. Where the hell is that, huh?“

Přišli jsme tam v devět ráno a o půl hodiny později odjížděli – a na kufru našeho Chevroletu Cruze nám visely dvě celoodporužený kola Santa Cruz Nomad se 160milimetrovým zdvihem vpředu i vzadu – yay! Cena vcelku rozumných $160 dolarů, all in – dvě kola vč. seřízení, nářadí, duše, helmy a nosič na auto.

IMG_7480

The Slickrock Biking Trail

Začátek Slickrocku je asi 5 mil za Moabem do kopce, odkud vede asi dvoukilometrová stezka na rozcestí, kde si můžete vybrat, jestli trail objedete z východní nebo západní strany (taky se tam dá projet tzv. practice loop, což jsme vynechali). My jsme se vydali po západní straně, a cestou jsme rozhodně nešetřili slovama „ty vole,“ „hustý,“ „stěhujem se sem,“ a třeba „pod 150 mm zdvihu na novým kole nejdu“.

G0017756

A doopravdy, ta skalnatá krajina je svým způsobem krásná, a jezdit si po ní nahoru a dolů (trail má relativně malý převýšení cca do 450 metrů, technicky je středně náročný, fyzicky extrémně náročný), navíc se 160 milimetrama vzduchu a pružin pod váma, je něco, co Vás rychle dostane do extáze. Cestou se naskytne výhled na Colorado River, na několika místech se trail kříží se 4×4 trailem pro crawler Jeepy, což je taky úžasný pozorovat, i když jsme viděl jen dva; a každej kousíček sjezdu po dlouhých minutách jízdy (nebo často tlačení) do kopce makes you feel like a million bucks.

Teplo zabíjí…

Bohužel, a to byla hlavně naše vlastní chyba, jsme podcenili kolik vody s sebou budeme potřebovat, a i když jsme si vzali „hodně“ (přes 5 litrů pro dva), ani omylem to nestačilo. Bylo extrémní vedro (v údolí bylo ráno 40 stupňů). Vedro ale nebyl až zase takovej problém, občas trošku zafoukalo a při sjezdu to člověk nevnímal. Podstatně větší problém byl, že nám došla voda už asi po pátým kilometru. Dalších pět kilometrů to ještě docela šlo, ale potom začalo peklo. Doslova peklo. Myslel jsem si, že když vystoupím v mohavské poušti z vyklimatizovanýho auta, kde mám v kufru 24 půllitrovek s vodou, do 55 °C vedra, že jakože umřu. Tady jsem to velmi rychle přehodnotil.

IMG_7307

Ve třech čtvrtinách trasy (to už jsem jen odhadoval, protože pět minut předtím mi došly data na mobilu, takže o tom, kde jsme, jsem mohl jen spekulovat) přišla už reálná krize.

… a dehydratace taky

V životě si vzpomínám jenom na pár okamžiků naprosté beznaděje. V deseti letech (přesně nevím, ale je to dávno a byl jsem malej) jsme byli lyžovat někde v Rakousku, a já jsem odbočil na špatnou sjezdovku, sjel jsem k vleku, který jsem nikdy neviděl, asi to bylo na druhé straně kopce. Bylo tam město a tak, takže o nic nešlo a ta lanovka by mě taky někam vyvezla. Ale byl jsem malej, v cizí zemi a asi jsem ani nevěděl, že člověk může umět víc jak jeden jazyk. Ztracen. Tehdy jsem propadl takovýmu pocitu beznaděje, kdy jsem nevěděl, ja se dostat sakra zpátky, a začal jsem celej ten kopec šlapat v lyžákách zpět nahoru, ze strachu, že ta lanovka by mě odvezla ještě dál od místa, kde to znám. Odblokoval jsem klacíkem brdičky na lyžích, přivázal si je k hulkám a táhl jsem je nahoru cestou, kterou jsem sjel. I když dolů se mnou jela spousta lidí, když jsem šlapal nahoru, nikde nikdo. Beznaděj. Po hodině jsem byl konečně na rozcestí, kde jsem špatně odbočil a kde jsem to už znal…

Nikde žádnej stín a voda jen v kalužích

No a něco podobnýho jsem zažil včera znovu. Naprostou beznaděj. Nevěděli jsme, jak daleko jsme od auta, neměli jsme internet, abychom to zjistili; neměli jsme vodu. Známky dehydratace se začínaly projevovat čím dál víc, dostával jsem křeče, a na kole sotva seděl. Krize byla už tak velká, že jsme začali pít vodu z kaluží po cestě, která byla sice hnusná, plavalo v ní plno sraček a měla třicet stupňů, ale aspoň tam ty kaluže byly, protože té vody jsme nakonec vypili já i sestra další litr. Tu hnusnou pachuť mám v puse ještě teď (píšu ráno, den poté).

IMG_7414

Už půl hodiny nikde nebyl jedinej převis, kde by byl stín a kde by se dalo odpočnout, přišlo nám proto nejrozumnější nezastavovat a pokračovat v cestě. V hlavě jsem měl jeden jediný obrázek: icebox v kufru našeho Chevroletu na parkovišti, snad už nedaleko od nás, ve kterým máme 24-pack vychlazené vody. A tam jsem někde dostal blackout, nepamatuju si nic. Mám na GoPru záběry sjezdů, který si prostě nepamatuju. Po nějaké době jsme konečně dojeli k místu, odkud byla vidět západní část trailu, po který jsme ráno začali, to znamenalo, že rozcestí je už jenom kousek, a k autu taky. Rozcestí bylo skutečně doslova za rohem, jenže k autu to byly ještě dva další kilometry horskou dráhou, extrémní stoupání, extrémní sjezdy. Jediný, co nám dodávalo energii, kterou jsme už dávno neměli bylo to, že už víme kde jsme.

IMG_7443

A ty poslední kilometry se mi hlavou honily takový myšlenky a takovej pocit, kterej už nechci pokud možno nikdy zažít. Nevím jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsme se doplazili k takovýmu velkýmu kopci, kterej když se objel, tak za ním byl už výhled na parkoviště, naše auto jediné ze tří uprostřed.

Ale přežili jsme

Obrovská úleva a… tělo se na mě vykašlalo. Prostě se vyplo, blackout, konec, nazdar. Naštěstí jsem seděl na kole, a k autu už to bylo jen z kopce. Z posledních sil jsme tak dobrzdili u auta, kola odhodili na bok, nastartovali si, pustili klimatizaci a minimálně půl hodiny jen seděli a nehýbali se. Na zadním sedadle byl icebox plnej ledu, a v něm dalších 24 půllitrovek vody, teda přesněji, tekutýho zlata.

Sranda byla, že na parkoviště zrovna přijela dodávka z půjčovny našich kol (dělají i odvoz k trailům a zpět, samo za bakšiš) s mechanikem, který nám ráno seřizoval kola. Na jeho otázku, jak se nám trail líbil, jsme jen ukázali vztyčený palec.

IMG_7465

Dojmy den poté

Teď, když to tak zpětně píšu, už se na to dívam doslova s chladnější hlavou. Slickrock je krásnej trail, s výhledem na řeku Colorado; je to jinej druh terénu, kterej je pro tuhle oblast specifickej, a každýmu nadšenýmu moutainbikerovi jako jsem já ze srdce přeju, aby si sem jednou zajel a dal si ho. Ideálně na celoodporuženým kole s takovým zdvihem, který vybere to, co sám nezvládne, protože každej pád tady bude potrestán skluzem po povrchu, kterej připomína brusnej papír zrnitosti 320, a to vypadá hnusně. Potkali jsme ráno v protisměru skupinu cyklistů, asi spíš amatérů, všichni měli kvalitní rental kola, a jeden jel asi na vlastním historickým zcela neodpruženým kole a půlku zad měl sedřenou. Říkal něco ve smyslu, že s tím jede už hodinu a nejradši by umřel. Nedokážu si představit, jak se asi cítil, i když jsem měl stejnej pocit, a to mi jenom chybělo pár litrů vody.

Jinak na internetu se značně liší názory na to, jak obtížnej je tenhle trail. Pokud vezmeme v úvahu, že s sebou máte dost vody and/or jedete ho brzo ráno and/or nejedete ho v půlce července v době oběda, tak technicky mi nepřišel až zas tak náročný, za předpokladu že jedete na celoodpruženým kole. Dá se to sjet i na hardtailu, ale neužijete si tolik sjezdy, pokud vám bude zadní kolo plápolat ve vzduchu. Co se týká fyzické náročnosti, tak tu bych osobně považoval ze extrémní. Možná to při projetí přes východní stranu vypadá jinak, ale v našem směru byly některý stoupání tak příkrý, že by to vyšlapal jenom magor.

IMG_7489

Jinak trail je dobře značený bílými čárami, přesto bych doporučoval si do mobilu stáhnout gpx záznam trasy, abyste v případě potřeby věděli, kde jste a jak daleko to ještě máte zpátky.

Ta první část článku možná vypadá přitaženě za vlasy, ale není. Já i sestra jsme si sáhli na naprostý dno (and below). Po vyjížďkách v Česku má občas člověk třeba chuť hodit kolem o zeď, ale tam je to doma. Na klima jsme zvyklí, před vyjížďkou si dáme banán, na vyjížďku si vezmem tatranku, ionťák a na ty delší třeba i energy gel, pak se vrátíme, zdechlí do sebe naklopíme smoothie o 1000 kaloriích, lehnem si a za hodinu jsme jako noví. Nemluvě o tom, že když dojde voda, tak to většinou není daleko ji někde sehnat. Vydat se ale na naší americké stravě (většinou peanut butter & jam sendviče all day long), po třech týdnech sezení v autě, v takovým vedru a s takovým nedostatkem vody na takovej trail, to byla velká neuváženost z naší strany. Ale už se těším, až se sem, tentokrát chytřejší, zase někdy vrátím.

Moab je super, dalo by se tu zůstat dva týdny a každý den dělat něco jinýho. Ziplines, X/C mtb traily, mtbshuttles do hor na downhill sjezdy, půjčovna čtyřkolek, Jeepů, crawlerů, raftů, kajaků, jet boats, skalní traily podobný Slickrocku pro 4×4 auta, bahnitý offroad trasy; a do dvou hodin vzdálenosti autem jsou tu aspoň tří národní parky… jednou si dám čistě Moab & around výlet na pár týdnů, a už se na to těším.

K večeru

Po biku jsme dali sprchu v Moab Cyclery, kde jsem nechal peněženku. Byla tam i za hodinu, když jsem zjistil, že ji nemám. Jeli jsme vyprat prádlo. Novej laundry mat. Wi-Fi. Extrémně nápomocný personál. Už asi třetí podnik tady, kterej to tady, v Moabu, dělal nejlíp ze všech těch, co jsem v USA viděl.

IMG_7515

Jdeme nakupovat do místní malé a svým způsobem útulné večerky. Když jsme vyšli ven, prší. Ale je pořád velký vedro. Je to super.

IMG_7526

Zastavujeme se na opravdu vydatnou večeři (v rámci našeho budgetu, takže footlong Subway s double meat), a už za tmy a deště vyjíždíme směrem k Salt Lake City, Utah.

IMG_7563

Parkujeme v 10 večer někde na odpočívadle zhruba 90 mil od Moabu, úplně všechno vyhrneme z auta a poprvé po delší době ho uklízíme.

Projíždí okolo policejní auto. Čekámě prudění, ale policista se jenom ptá, jestli je všechno v pořádku.

Teď už jo.

Další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *