Škola v České republice po návratu

Před tím než začnu, tak jenom dodám, že jsem do USA odletěl po dokončeném druhém ročníku, a po návratu jsem nastoupil o ročník níž, v současné době tedy chodím do třeťáku. O rozdílové zkoušky jsem se ani nepokoušel, a myslím, že rychle pochopíte proč. :-)

První věc je, že i přesto, že jsem se po pouhé roční pauze vracel do školního systému, který znám velmi důvěrně, troufal bych si tvrdit, že mi zabralo skoro celý půlrok adaptovat se zpět, a to je celkem co říct. Bohužel se to podepsalo i na vysvědčení (pololetním), které co do průměru bylo nejhorší vůbec, co jsem kdy dostal. Po roce, kdy jsem měl lehké předměty, které jsem si navíc sám vybral, to byla docela tvrdá změna – navíc věci jako chemie, filozofie nebo seminář z matematiky jsou po ročních prázdninách docela tvrdý náraz – ale zase se nedá říct, že bych každý den odpoledne seděl v knihách. Vlastně to nemůžu říct nikdy. :-D

A teď k angličtině – asi každý ode mně čekal, že po návratu budu mít v angličtině samé jedničky a v konverzační soutěži budu já, potom prázdná díra a až potom ostatní. Inu, nebudu Vás napínat a můžu Vám říct, že se nestalo ani jedno (z angličtiny jsem měl za dva, a v konverzační soutěži jsem byl třetí ze třech – skupina lidí, co byli delší dobu v zahraničí).

Už v USA jsem chtěl napsat článek o tom, co všechno je na výuce angličtiny na českých školách špatně, ale nenapsal jsem ho, protože jsem si říkal, že už si to třeba nepamatuju a zbytečně bych křivdil, což byl ale krutý omyl. Ve škole se všichni soustředí na to, že by se mělo jako říct „We will be talking about…“ místo „We will be speaking about…“ (to je příklad z dneška) a podobný věci. Ano, gramaticky správně je to první. Ano, u maturity Vám za to seberou bod. Ale toto prostě není způsob, jakým se angličtina využívá v praxi, a vsadil bych se, že člověk při přemýšlením nad tím, které z těchto dvou slov má použít, možná i zapomene, co chtěl říct v první řadě. Prostě se řeší teoretická rovina a to je podle mého špatně. Na druhou stranu uznávám, že do hodin angličtiny se nemusím vůbec připravovat a na tu dvojku to stačí, to ano, ale mám pocit, že tato teorie mojí angličtině spíš škodí, než prospívá (až na drobné výjimky).

Moje angličtina

Co se týká angličtiny jako takové, tak těžko říct, o kolik se to zhoršilo (za tu dobu co jsem zpět v Česku) nebo zůstalo stejné… V hodinách angličtiny, když mám odpovědět na nějakou chytrou otázku, tak mám problém dát dohromady nějakou normální větu, ale na Skypu problém nemám.

V angličtině jsem jinak přemýšlel ještě tři měsíce po návratu domů, dnes už přemýšlím v češtině a to na moji schopnost mluvit anglicky přecejen nějaký malý negativní vliv má. Ještě o prázdninách jsem byl dvakrát v Německu (naprostá většina Němců, a to včetně seniorů, umí velmi dobře anglicky), kde jsem se kromě Němců potkal i s novozélaďanem a probírali jsme všechno možný (až jsem sám koukal, co jsem schopný plodit za věty), takže jsem spokojený, ale člověk se musí donutit aspoň trochu přepnout do angličtiny, což se mi ve škole většinou nikdy nechce.

Určitě ale mám spoustu rezerv, které se budu snažit pomalu dohánět.

Co mi chybí z USA

Z USA mi chybí docela hodně věcí a většinou záleží, co kdo zrovna z mých amerických přátel hodí na facebook.

Určitě to bude třeba Mt. Dew, nejnezdravější nápoj na světě – který se s trochou snahy ale dá koupit i v ČR (Candy Store Praha). Vždycky se mi stečou sliny když se někdo na facebooku checkne v In-N-Out Burgeru – to je fastfoodový řetězec, který se nachází pouze na západním pobřeží a lepší cheeseburger s hranolkama se shání dost těžko. A nebo nakonec obyčejná vzpomínka na pepperoni pizzu s ranchem a plechovkou Mt. Dew mě dokáže donutit jít na stránky KLM a zkontrolovat cenu letenek. :-)

A když už mluvím o tom ranchi (jinak je to takový bílý dresink), tak mi chybí americký Subway, který se s tím českým moc nedá srovnat, ale buďme rádi aspoň za to něco. Nemají tam ani ten ranch, a pokud jsem ho náhodou někde viděl, tak chutnal divně. A Starbucks asi do třetice, ale to už je spíš o tom, že všechny americké originály jsou ve většině případů lepší, než české pobočky, s jednou výjimkou – KFC.

Co mi chybí docela dost je sportovní program amerických středních škol – v Americe právě začíná období jarních sportů, a i přes to, že mě loni bolela noha a holeň, a dostával jsem náhodně křeče, a kulhal jsem, a zařekl jsem se, že jedna sezóna a dost, jsem teď dost smutný z toho, že nemůžu každý den po škole dvě hodiny jak blázen sprintovat kolem dokola školního stadionu a potom půl hodiny přemýšlet, jestli teda budu zvracet nebo ne.

A při pohledu z okna nemůžu zapomenout na severokalifornské počasí, kde je místo našich dvou stupňů pod nulou zataženo s přeháňkami krásných 28 st. C jasno až lehce oblačno.

Co mi nechybí

Člověk má tendenci vytlačovat špatné vzpomínky a pamatovat si jenom to dobré, ale na pár věcí si určitě vzpomenu taky.

Určitě mi nevadí, že netrávím někdy až několik hodin denně čekáním na to, až mě někdo někam odveze nebo přiveze zpět. Na druhou stranu, je to sice takový zabitý čas, ale pokud člověk čekal třeba ve Starbucks, tak si prostě vzal Kindle a četl si, na což si nejsem schopný tady v Česku vyčlenit čas, i když ho mám dost.

Co mi rozhodně nechybí je ten pocit, kdy jsme na benzínce přes jednadvacetiletého prostředníka kupovali pití na party, a na benzínku najednou přijede sheriff. Naštěstí si tehdy koupili jenom svoje pověstné donuts (doopravdy :)) a zase odjeli. Já jsem sice jenom seděl v autě, ale ani vzít nohy na ramena by nebylo kam.

Další věc, která mi nechybí, je systém sledující docházku do školy – stačilo přijít o minutu později na hodinu a měli jste tardy – vše se zapisovalo do elektronického docházkového systému na začátku každé hodiny, a když jste to udělali 5x, tak už třeba domů přišel dopis. Omlouvání absence bylo taky složité jak čert, a v této věci mi teda mnohem víc vyhovuje český systém, kde člověk třeba zaspí první dvě hodiny a nikdo si toho pomalu ani nevšimne.

No, na moc jsem si nevzpomněl, ale aspoň něco.

Čeho lituju

Rozhodně lituju toho, že jsem víc nefotil, že jsem ihned po nafocení promazával fotky na nutné minimum, a že jsem po sestříhání videí smazal nebo ztratil jejich originály.

Jo, a že jsem si nedělal zálohy poctivě a přišel o měsíc fotek, když mi ukradli notebook.

Že jsem nepsal víc na blog nebo do deníku. Že jsem s sebou nenosil svůj kapesní foťák (velikost krabičky od cigaret) úplně všude.

A možná ještě toho, že jsem si tam nakonec neudělal řidičák. Agentura to sice zakazuje, ale je to velmi jednoduché (test a jízda s instruktorem, cca $50 celkem). Ale tehdy jsem myslel, že řídit auto je složitější, než to je ve skutečnosti, a tak jsem se k tomu nakonec neodhodlal. :-( Kdybych tehdy odletěl o 25 dní později, tak už jsem mohl letět s českým řidičákem, a mohlo být taky všechno jinak. A to hlavně když se teď podívám na cenu benzínu v Americe ($4 za galon) a tady ($8 za galon v přepočtu). A to v srpnu 2010, když jsem do Kalifornie přijel, stál benzín pouhých $2,9 za galon (představte si benzín za 14 Kč).

Budoucnost

Říká se, že když si člověk potřebuje urovnat myšlenky, má si o tom napsat na papír. A tady mám budoucností na mysli otázku, jestli se někdy do USA nebo někam jinam ještě podívám, a na jak dlouho. Odpověď zní – určitě ano. Zatím ale uvažuju v mezích několika týdenní návštěvy a poflakování se, protože legálních cest, jak se tam vrátit s možností vydělat nějaký ten cash není moc – a nejjednodušší z těchto možností, Work & Travel program, mi je vzdálená celé dva roky, až odmaturuju a nastoupím na vysokou školu v Česku, což, i když se to v kontrastu s úvodem o rychlém plynutí času nezdá, je pro mně přece jen hudba vzdálené budoucnosti. Nicméně pokud něco bude, určitě se mých zážítků dočtete na této adrese. :-)

Závěr

Takže co takhle na závěr dodat… rozhodně nelituju, že jsem jel a nikdy nebudu. Nespočítám momenty, kdy jsem si řekl „Pane bože díky za to že jsem se rozhodl jet“, ať už to bylo potom, co jsem se někde v Německu krásně domluvil v hotelu, pokecal si s cizincem, nebo prostě jen po videohovoru s některým z amerických známých.

New Hogan Lake – jetskiing from Jiri Pavlik on Vimeo.

Párkrát do roka se Disneyland v Anaheimu večer uzavře, aby se přes noc otevřel tisícům maturantům na jednu z největších sober akcí roku – Grad Nite. Ale pěkně popořádku.

Přihlášky na senior trip („maturitní výlet“) se začaly podávat už v únoru, ale protože mě Disneyland moc nelákal, ani jsem se nepřihlásil. Naštěstí jsem si velice rychle uvědomil, že tohle není o Disneylandu, a rychle jsem se přihlásil taky, a tak jsem zabral jedno z poslední tří volných míst. Celkově tento senior trip vyšel na okolo $200, což se za jednu noc může zdát jako dost peněz (což taky je), ale definitivně to stálo za to.

Nevím jak v Česku, ale tady v USA se dost hraje na něco, čemu se říká “rite of passage” (v češtině netuším). V zásadě jde o to v životě výrazně nějakým způsobem odlišit okamžiky, které náš život posunují na nový level. Získání řidičáku, promoce, velký akademický nebo sportovní úspěch, cokoliv. A tohle se udělá tak, že se ona běžná událost provede nějakým neobvyklým způsobem. Řekněme, že třeba předání klíčků k prvnímu auto se provede nějakým slavnostním způsobem někde v noci na parkovišti. Pořádně jsem to nezkoumal, ale ve World Literature (předmět ve škole) jsme tohle probírali relativně dlouho, a docela mě to zaujalo. Proč o tom ale píšu… program tohoto senior tripu měl zřejmě podobný účel (už jenom to, že jste vzhůru celou noc mělo na člověka dost trip účinky, i když jel jenom na taurinu). V devět večer se otevřela část Disneylandu nazvaná American Adventure (info) pro blast off, neboli odstartování noci, kterou o půlnoci zavřeli, a všichni se přesunuli do druhé části Downtown Disney (info), kde probíhala potom samotná Gradnite až do šesti do rána.

Ale zpět k samotnému výletu. Ten se konal ve čtvrtek a pátek, týden před koncem školy, takže ve velmi pohodovém duchu. Do školy jsme se dostavili v normální čas, účastníci výletu se sešli v tělocvičně. Tohle byla docela komedie, protože jsme všichni museli všechny batohy a tašky odložit ve wrestlingové místnosti (malá tělocvična vedle velké, ale jsou tam furt rozložený maty na wrestling). Nejdřív jsem nevěděl proč, ale po chvíli jsem uviděl starého známého drogového psa (ve škole jsou preventivně každou chvíli) a bylo mi to jasný. Takže pes asi půl hodiny očmuchával batohy, a potom jsme konečně mohli skrz wrestlingovou tělocvičnu projít po čtyřech k autobusům, kdy nás pes očmuchal ještě každýho extra.

Tohle bych ještě pochopil, nicméně protože den předtím jsem byl celý den na závěrečných atletických závodech sezóny, prošvihl jsem orientační setkání ohledně senior tripu, kde se mj. probíralo to, že oblečení nesmí mít logo výrobce větší než je lidská pěst (to byly podmínky Disneyland resortu, ne školy), jinak Vás do parku vůbec nevpustí. Příjemné zjištění s tričkem s nápisem Hurley přes celý hrudník, ale co se dalo dělat. Tak jsem jen doufal, že ti lidi už tam budou taky unavení a ani si toho nevšimnou (nakonec jsem si ho dal naruby)…

No, nicméně po drogové kontrole jsme konečně mohli do autobusů a to Vám teda bylo něco! V USA obecně moc autobusy nepotkáte, maximálně ty školní žlutý smradlavý nepohodlný, a potom občas ty velký turistický na dálnicích, ale to je jenom občas. Každopádně, na jih to bylo dlouhých 6 hodin jízdy, takže jsem poprvé po skoro roce seděl v normálním, pohodlném autobuse, s opěrkou pro ruce, nastavitelnou sedačkou a dokonce i opěrkou pro nohy! Ani nevíte, jak to po roce ježdění školním autobusem bylo pohodlný! Když se konečně všichni nalodili, vydali jsme se na cestu.

Několikrát jsme zastavovali u benzínek a různých parků (v jednom z takových parků bylo třeba dvanáct tenisových kurtů a kdokoliv kdo chtěl, tam mohl přijít a zadarmo hrát), lidi tam běhali, hráli si s pejskama, idylka. Ne počkejte! Vlastně jsme radši moc nevylejzali z autobusu, v Americe jste totiž permanentně uprostřed přestřelky dvou gangů (tuto vsuvku dopsanou po návratu do ČR jsem si nemohl odpustit :)). První zastávkou v programu byla show Medieval Times v Buena Park, CA.

Medieval Times je večeře spojená se show (šermování, souboje na koních), která se koná v replice středověkého hradu (v Americe to vypadá ale dost vtipně). Během celé show dostanete jídlo a pití, tj. polévka a hlavně obrovský kus pečeného kuřete bez příborů, takže to trháte rukama jak ve středověku. Samotné šermířské souboje popravě nebyly nic extra, ale celkově jako představení to měli udělané opravdu dokonale a celý sál byl narvaný (i když tento den to zrovna byly i další školy, které mířily do Disneylandu), jak to tam vypadá mimo období maturantských výletů, těžko říct.

Po této show už jsme se konečně vydali k Disneylandu, sice jsme trochu bloudili, ale nakonec dorazili na správně parkoviště včas. Bezpečnostní opatření byla opravdu dost přísná, hlavně co se týká zákazu pití, jídla, žvýkaček a cigaret (potažmo jiného kuřiva). Mě osobně to bylo jedno, akorát jsem řešil, co s energy shotem. Koupil jsem dva, jmenuje se to “5 hour energy shot” a v podstatě to je obsah velkýho Redbullu v maličký lahvičce. Nechtěl jsem je vypít oba naráz (jednak to výrobce nedoporučuje a hlavně jsem si prostě chtěl ten druhej nechat někdy na třetí hodinu ráno, kdy začínám usínat), takže jsem chvíli koketoval s myšlenkou si to někde nemáčknout na tělo. Nakonec jsem ale usoudil, že nebudu vymýšlet blbosti a holt jsem je vypil oba naráz. Což se nakonec ukázalo jako moudrý nápad, protože osobní prohlídka byla dost důkladná. Což ale chápu, tisíce teenagerů utržených ze řetězu je dost velký problém uhlídat za střízliva (davový efekt tu funguje velmi pěkně), a kdyby se nedejbože byť jen menšina z nich trochu opila, tak by ten Disneyland další ráno třeba neotevřel, že jo. :-D

No, ale každopádně jsme byli uvnitř a hned jsme šli na první atrakci, California Screamin’, v Disneylandu rozhodně jedna z nejlepších horských drah. Jelikož jsme v parku byli mezi prvními a celou cestu jsme i přes upozornění pracovníků po cestě běželi, fronta byla relativně krátká, okolo dvaceti minut, a zdaleka nejkratší za celou noc. Nicméně později ty dlouhé fronty nebyly zase tak na škodu…

Po této atrakci jsme se vydali na The Twilight Zone Tower of Terror, rovněž jedna z nejlepších atrakcí v Disneylandu. Výtah, volný pád a na chviličku nevíte, jestli se pohybujete nahoru, dolů, stojíte, nebo co se to sakra děje. Na atrakcích v Disneylandu je fajn, že součástí každé atrakce je nějaký příběh, všechno je velice pěkně zpracované do nejmenších do detailů, takže nejde jenom o bezduchou technickou jízdu plnou otáček atp. Ne že bych takový atrakce neměl rád (naopak!), ale na to, jak moc nemám rád Disneyland, tohle mu musím uznat.

Po této jízdě už byla skoro půlnoc a tak bylo na čase využít poukaz na jídlo a pomalu se přesunout do Downtown Disney, kde se konala samotná Gradnite. Poukaz na jídlo obsahoval pití, hotdog, Dorritos (brambůrky) a velkou sušenku. To jsem všechno snědl a sušenku dojídal cestou do Downtown Disney. Jednotlivé části parku jsou od sebe odděleny vstupními terminály (během normálního provozu si můžete koupit vstupenku jen do některého z nich, je tu California Adventure, Downtown Disney a tuším ještě třetí větší část). No, ale tak jsem tak procházel, žvejkal u toho tu sušenku, přiložil vstupenku na čtečku kódů, v klidu jsem prošel a najednou se ozve křik ochranky, jako kdybych snad měl za opaskem pistoli. Nechápavě se na něj otočím a prej: “Hey? HEY!!! ARE YOU CHEWING GUM?” Tak jsem mu ukázal zbytek sušenky a říkám, že ne. Tak se uklidnil a pokračovali jsme dál. Ale dá se to pochopit, kdyby každej z těch tisíců lidí plival žvýkačky na zem, tak to nikdy nevyčistí.

V Downtown Disney začala ta hlavní akce, samotná Grad Nite. Ohňostroje každou hodinu, spousta “venkovních tanečních klubů” a podobně… Jelikož se tahle akce konala od půlnoci do šesti do rána, zase tolik si z toho nepamatuju, ale dobře si vybavuju tu atmosféru, která byla fakt super. Jelikož šance, že by někdo dovnitř propašoval alkohol, byla mizivá, takže všichni by měli být plus mínus střízliví a nezhulení, u několika lidí bych si ale nebyl moc jistej, jestli si nepřinesli LSD nebo něco podobnýho, soudě dle jejich tanečních kreací. Každopádně akce to byla bezproblémová, bezpečnost byla zajištěná přiměřeně, takže v tomhle ohledu pohoda. Jako první jsme se vydali na Space Mountain, asi nejlepší atrakce v Downtown Disney. Stejný nápad měli ale úplně VŠICHNI ostatní, takže jsme byli v naprosto brutální frontě skoro hodinu – jak už jsem ale zmínil, tohle nebylo tolik na škodu, alespoň v prvních hodinách. Měli jsme spoustu času pokecat si s lidma z okolních škol i škol z druhé strany Kalifornie, dozvěděl jsem se plno zajímavého (asi 10 lidí mi tu noc řeklo, že na jejich škole je nebo byl někdo z Česka) a vůbec.

Prošli jsme takhle několik atrakcí, což zabralo pěkných pár hodin a okolo čtvrté ráno se pomalu začala dostavovat únava, ale předem dodávám, že naše skupina se udržela vzhůru až do časného rána. Zmíním jen jednu jízdu, Indiana Jones Adventures nebo něco takovýho… v žádném případě nedoporučuju na něco takovýho ve stavu maximální únavy lézt, je to loďka, které asi 15 minut projíždí pomalu řekou, a ty zvuky nejsou nic, co by Vás pomohlo udržet vzhůru. Asi v pět ráno jsme se vydali na Space Mountain znovu, v domnění, že všichni odpadli a půjde to rychle… velkej omyl. Nejenže jsem nikdy neviděl člověka spát ve stoje, ale tady jsem jich viděl desítky… a už to bylo opravdu peklo udržet se vzhůru, ale nějak jsme to ustáli a jeli poslední jízdu přesně v šest ráno, kdy se park otevřel a my jsme mohli jít konečně do autobusu. Posledních 45 minut jsme stáli ve frontě na onu atrakci uvnitř budovy, takže po východu ven nás přivítalo denní světlo, a mě došlo, že tohle je poprvé v životě, kdy jsem zůstal vzhůru celou noc… navíc jsem zrovna v to období tří dní naspal během tří dnů jenom okolo 12 hodin.

Každopádně, park je otevřenej, můžeme do autobusu… kdybych jen tušil, jaká to byla zrada… Ve stavu polospánku jsme museli jít minimálně DVA KILOMETRY (měřil jsem to na Google mapách), než jsme došli k autobusu! Pamatujete si na oslíka ze Shreka a jeho “Kdy už tam budem’?”…

V šest třicet jsme se vydali na cestu a VŠICHNI vytuhli během patnácti minut. Až na jednoho, kterej šel na záchod (v autobuse), a cestou všechny spící natočil a potom to dal na facebook. A i když jsem byl v té nejnepohodlnější pozici vůbec (a to jsem měl štěstí, že jsem měl sedadla jen pro sebe), spalo se mi víc než dobře.

Po dvou hodinách jsme zastavili na stejné benzínce jako včera, to znamená snídaně v In-N-Out Burger. Pokud budete někdy na západním pobřeží USA, tohle je přesně ten fastfood, který musíte vyzkoušet.

Po zastávce jsme pokračovali v cestě, a musím Vám říct, že taková Amerika za ranního svítání vypadá úchvatně, měl jsem přesně stejný pocit jako tehdy před rokem, když jsem z letadla viděl San Francisco v noci. Nepopsatelné.

Do školy jsme dojeli v jedenáct a před náma byl poslední týden školy. Dva dny výuka, zbytek závěrečné testy. A za týden promoce…

Domov a hostitelská rodina

Hodně dlouho jsem přemýšlel, jak pojmout tohle téma, protože s mojí sestrou z Německa jsme nadáváním na rodinu strávili spoustu času. Ale protože jsem s tím stavem já (ani ona) nic neudělal (změna rodiny), asi to vypustím a zmíním se jen lehce o tom, co mi za ten rok nejvíc vadilo a pak se přesunu hned k příjemnějším věcem.

Ale nejdřív o tom, kde jsem vlastně byl. Moje hostitelská rodina žila ve vesničce Farmington. Farming-ton. Co je celkem sranda, je etymologie mého jména Jiří, případně jeho americké verze George (i Jerry) – všechny vychází úplně původně z řečtiny, kde znamenají… farmář. Každopádně, Farmington je asi 15 mil od Escalonu, kam jsem chodil do školy, tzn. 10-15 minut jízdy. Zároveň Escalon je město, kde jsem měl původně bydlet, rodina tam žila v době, kdy si mě vybrala, potom se ale přestěhovala. Dům mojí rodiny byl na devíti-akrovém pozemku asi jednu míli za samotným Farmingtonem. Něco málo jsem kdysi napsal v článku Kde a jak si vlastně žiju.

Žilo nás tam docela hodně – host-dad, host-mom, čtyři jejich děti, sestra z Německa a já. V listopadu se sem postupně nastěhoval ještě jeden borec, což jsem dodneška moc nepochopil, ale to je celkem nepodstatný.

S onou “sestrou” z Německa jsme se nakonec shodli, že největší problém byly tři věci – finanční chování rodiny (to by bylo fakt na dlouho), nemožnost nic moc dělat (to bylo spíš jen ze začátku) a potom jejich zvířata.

Všechny tyhle „problémy“ jsem zlehka naznačil v článku Jeden běžný den… podrobně.

A zvířata tak trochu souvisí s tou finanční negramotností, host-mum skoro každej pátek nakupovala na aukci zvířata, ale že se to zadarmo nenakrmí, už jí nějak nedocházelo. Taky mi bylo líto jejich koní: všechny ostatní farmy měly pro koně na zimu nějakou alespoň budovu nebo střechu, u nás byli chudáci celou zimu ve studeném bahně, kdy se při chůzi konstantně propadávali třicet centimetrů do bahna. Podobného „komfortu“ se dostávalo všem ostatním zvířatům, průmyslovým i domácím. Nechápu třeba proč si někdo postupně nakoupí šest ošklivejch psů, místo aby prostě měl jednoho a aspoň trochu vycvičenýho.

Jinak mě osobně bavilo pozorovat, jak finanční chování takového člověka Došlo mi, na jak moc věcí, co se týká peněz, vlastně stačí obyčejný selský rozum (v angličtině common sense, mimochodem). Ale někdo ho holt (moc) nemá, a on ani Američan, co vyrostl v tom konzumním prostředí, ani nemá moc šancí se tomu bránit. Ale to co jsem viděl u mojí host-mum byl místy fakt extrém.

A s tímto názorem jsem v této rodině nebyl sám. Místy by se dalo říct, že ho sdíleli všichni až na jednoho (jednu). :)

Teď k tomu, co dělalo život v této rodině a mimo civilizaci příjemnější. Zaprvé, nikdy jsem tady nebyl v kostele a moje rodina byla víceméně nevěřící, za což jsem relativně dost vděčný – trochu jsem se o tom už tehdy rozepsal v článku První náboženský zážitek.

Já a můj skoro stejně starý host-brother jsme první přibližně tři měsíce bydleli doslova ve skříni. Maličká místnůstka bez oken, uvnitř bylo jen stereo, televize, Xbox, klimatizace, pár polic a palanda. Tu místnůstku jsem ale miloval, protože tehdy ty tři měsíce jsem spával snad jako nikdy. Po nějakém čase jsme konečně dokončili vlastní pokoj, který byl v samostatném domě, který jsme postupně vyklidili a měli jsme tak celý vlastní dům pro sebe. Sice ne tak doslova, byl to jen náš pokoj a “obývák” bez koupelny, ale bylo to rozhodně super. V obýváku byl krb a kolik dřeva jsme tam v zimě spálili bych ani nespočítal.

Výhoda, kterou s sebou vlastní dům, navíc uprostřed ničeho, přináší je možnost pořádat party s relativně nulovým rizikem toho, že někdo zavolá policajty – což je při legálním věku 21 a hlavně v USA docela dost velký problém; a lidi prchající na všechny strany z baráku po zařvání COPS rozhodně nejsou jenom výmyslem hollywoodských producentů, byť jsem to na vlastní kůži naštěstí nezažil – během tohoto roku tu ale bylo několik až příliš dlouho dopředu ohlášených akcí, kdy k tomu došlo. Náš dům sice nebyl úplně ukázkovým party domem z filmů, ale i na takových párty jsem byl. Skákání ze střechy do bazénu, beer-pong v obrovské garáži, potom do výřivky a ve tři ráno zapadnout k Xboxu? Realita.

Na farmách má skoro každý nějakej ten dirtbike a čtyřkolky, takže v zimě, během dešťů (které udělaly bahno) bylo rozhodně o zábavu postaráno.

A celkově jsem tu získal plno zkušeností, o kterých by se mi ve městě ani nesnilo. Proto se mi moc nechce psát o tom, co bylo na hovno, ale vytěžit z toho všechno to, co bylo dobrý.

Jenom taková zajímavost, jak to fungovalo s praním prádla. Ze začátku jsem svoje špinavý prádlo dával do košů vedle pračky a ono časem objevilo čistý v obýváku na kulečníkovým stole… Ale tohle mělo několik problémů. Jednak se klasicky ztrácely ponožky. Jednu chvíli jsem dokonce neměl vubec ŽÁDNÝ a musel jsem je krást host-bratrovi. Druhý problém byl, že časem se mi taky na bílých tričkách začaly objevovat podivný skrvny. Tak jsem si řekl, že bych to měl zkusit sám. Pračku jsem naplnil špinavým prádlem (všechno možný dohromady) a pokoušel se vymyslet, co kam nalít do rozstřikovače. Na přačce byly tehdy tři nádoby. Washing soup (aviváž – to co to vypere), bělidlo (bleacher – to co to vybělí) a změkčovač (softener – to co to udělá hebký a voňavý). Tak jsem si tak četl ty popisky, a jelikož jsem tehdy nevěděl, co znamená bleach, nalil jsem toho hodně do hlavní drážky (main wash) v tom šuplíčku na pračce, a aviváž jsem dal do pre-wash. Změkčovač jsem tehdy taky použil správně. Co se ale stalo si asi dokážete představit. Pokud ne, tak Vám to pěkně popíšu: Spustil jsem pračku a všechno se to pěkně vypralo během před-pracího cyklu. Problém nastal, když rozstřikovač do toho začal pouštět ono bělidlo, o kterém jsem tehdy nevěděl, že je bělidlo. Téměř všechno co nebylo bílý nebo aspoň světlý se tehdy posralo, v konkrétních číslech to byla jedna mikina, tři trička a několik černých ponožek. Ale tak co, chybama se člověk učí, ne? Pokažený oblečení jsem další den hodil do charitního kontejneru a při přištím pokusu jsem si otevřel slovník a druhý pokus jsem úspěšně zvládl. Od té doby jsem si pral sám.

Rok mimo domov, kulturní šok

Rozhodnutí odjet na takovýto pobyt rozhodně není jenom tak, přecejen jste mimo domov skoro celý rok. Já ale musím napsat, že stesk po domově (homesickness) byl relativně malý.

S mojí rodinou doma jsem si mnohem víc psal emaily, než volal po Skypu (což jsem i kolikrát chtěl, ale kvůli jedné konkrétní gerchánce to kolikrát ani nešlo, protože blokovala internet o víkendech od rána až do tří odpoledne). Občas jsem psal třeba každý týden (první dvě hodiny ve škole jsem měl počítače, a co chcete dělat, když Facebook i YouTube je zablokovanej?), jindy třeba měsíc vůbec. Kolikrát jsem byl s rodinou na Skypu bych snad spočítal na prstech dvou ruk.

Dál se potom taky dá říct, že jsem se v podstatě od domova odřízl. Přijel jsem sem bez počítače, a tím pádem i beze všech svých fotek, které ve volných chvílích rád procházím jen tak pro potěšení. Fotky z domova jsem tedy neměl a tím pádem ani nebylo moc nad čím brečet. Věděl jsem, že za chvíli rodinu zase uvidím, tak proč kvůli tomu smutnit? Těšit domů jsem se začal přibližně někdy v půlce pobytu, odpočítávat dny jsem začal asi dva týdny před odletem.

Rozhodně je v tomhle případě Facebook dobrá věc, kdy relativně zůstáváte v obraze o tom, co se děje doma a ve škole. Kolikrát jsem si pomyslel “Ne, ne, ne. Na ten gympl už se nevrátím.”? Milionkrát. :-D

Kulturní šok? Tak ten fakt nebyl. Nejdřív jsem ani nevěděl co to je, myslel jsem, že je to ta vykulenost krátce po příletu, načež jsem byl opraven, že se dostavuje po několika měsících. No, tak to se teda nedostavil.

Nevím, jak se s tím vyrovnávali ostatní exchange studenti. Jak jsem psal, moje sestra z Německa byla na Skypu pokaždý když to šlo a mě to sralo hlavně z toho důvodu, že se mi sotva načetl email, prostě to blokovalo místní pomalý internet hrozným způsobem. Jiná holka z Černé Hory byla prej na telefonu každej den první tři měsíce, takže těžko říct, co je nejlepší cesta, je to asi hodně individuální.

Poslední měsíc jsem se domů těšil už opravdu hodně, ale to spíš proto, že Vás všechny ty omezení agentury a případně hostitelské rodiny začnou štvát. Pokud si budete někdy ťukat na čelo, jak se někdo může pokoušet zařídít si rok na střední v USA na vlastní pěst, tak si na čelo neťukejte, ve skutečnosti jsou tihle dobrodruhové chytřejší než já. Vážně, nemožnost řídit je problém numero uno, a celý pobyt mohl být na úplně jiném levelu úžasnosti, kdybych do USA odjel o 25 dní později, už s řidičákem. Vím, že je to zakázané, ale ono by se to bohatě využilo i jenom ten měsíc po skončení školy, kdy už jsem byl z programu odhlášený, a v USA jsem byl normální turista. A dnes jako skoro-majitel řidičáku můžu říct, že řízení v Americe je naprostá pohodička, a ani k tomu nepotřebujete ty jejich slavný automaty (poměrně hodně lidí mělo manuály a nebyli to jen ti, co měli velký trucky), protože tam je to všude rovně.

Chtěl bych žít v USA?

Všude dobře, tak co doma? Teď vážně. Pokud bych byl sám a v Česku mě nic nedrželo, tak asi ano. Skutečnost je ale jako vždy složitější. Faktem je, že teď sedím v letadle z USA a jak to vypadá v Česku, z toho si prd pamatuju. Hodně věcí jsem si mohl přikrášlit, ale hlavně taky odkrášlit (bože…). Amerika je úplně jiná mentalita a kultura. Pořád je to relativně stejný level jako Česká Republika, není to takový šok jako třeba pro studenty z asijských zemí.

Sice to sem asi tak úplně nepatří, ale zmíním mentalitu lidí v USA… lehce. Je fakt, že v USA peníze nesmrdí a celkově lidi moc nezávidí. Píšu celkově, protože to neplatí tak docela. Docela výstižně to shrnula jedna cedule, kterou jsem viděl u někoho v obýváku: “Don’t talk about yourself so much… we’ll do that when you leave.” (Nemluv jenom o sobě, to uděláme, až odejdeš).

Nicméně americký životní styl by mi vyhovoval. Volné zákony, co se týká čehokoliv (zbraně, auta, lodě), nízké ceny všeho (za kvalitu si tady připlatíte, ale dá se tu žít i s totálně malým rozpočtem) a především příznivé zákony i kultura pro podnikání (oni i ti zaměstnanci se tu můžou mít dobře, ale nesmí být nahraditelní prvním člověkem z pracáku, což většina lidí přecejenom je). Ano, představit bych si to dokázal. Pokud pominu otázku vízové politiky USA, tak v České republice jsem se narodil a žil tam 96 procent svého života, mám tam rodinu a kamarády, takže jen tak se odtrhnout není jen tak možné.

Ale řekněmě, že kdybych se rozhodl tady žít, kde by to mělo být? Escalon je relativně pěkné město, bezpečné, ale krajina tady je strašná. Rovina, rovina a rovina. K moři, na jezero i na hory je to sice do dvou hodin autem, ale stejně, tady by to asi nebylo. Pokud by to mělo být v severní Kalifornii, asi bych hledal něco v okolí Monterey. Krajina je tam moc pěkná, bikersky velice příznivá a je to odtama kousek k moři, na hory je to stejně daleko jako do Alp. Ale severní Kalifornie je docela studená, takže bych možná zkusil něco v okolí Los Angeles. Těžko říct. V USA je cokoliv docela blízko, ať už autem nebo letadlem.

Chápu, že tímhle článkem jsem toho moc neřekl, ale je to tak trochu složitý. Vždycku jsem obdivoval lidi, kteří přestali nadávat na byrokracii a korupci v České republice a prostě odešli. Ať už to bylo do USA, Anglie, Austrálie nebo třeba do Brazílie. A nakonec, proč ne? Rodina má důvod cestovat, vnoučata poznají svět… Kolikrát jste slyšeli “můj y žije v x, do Česka jezdí 2x ročně a děti k němu jezdí zase na léto”? Já strašně mockrát.

A tenhle odstavec píšu už v září, po dvou měsících doma. Faktem je, že v Česku je krásně (ale to mám na mysli přírodu a krajinu) a nemám urgentní potřebu se cpát zpátky do USA (jako na trvalo, na roadtrip bych jel hned :D). Na druhou stranu, pokud se nějaká možnost v budoucnu naskytne, rozhodně jí využiju.

Angličtina

Tuhle část shrnutí jsem si dost usnadnil před osmi měsíci, kdy jsem napsal článek Jak jsem se tu (zatím) naučil anglicky. Dá se říct, že to pořád platí, a kdybych to měl psát znovu, tak bych se hodně opakoval, proto ten článek jenom trochu doplním.

No každopádně, takových detailů jsou desítky až stovky, a v nich vidím obrovský přínos tohoto roku v USA. No, za ten půl rok těchto detailů přibylo milion. Co je na tom kouzelné, že nekteré relativně debilní komedie se Vám už nezdají debilní, ale naopak i celkem chytré. Některé sice zůstanou debilní, ale pochytím ŘÁDOVĚ mnohem víc narážek a poznámek. A už nikdy nebudu muset čekat na české titulky.

No, takže porozumění je perfektní, samozřejmě pořád je tu obrovský prostor ke zlepšování, ale rozhodně jsem tam, kde bych si představoval, že budu.

Troufal bych si tvrdit, že jsem na levelu, na který se nedá dostat jenom učením.

Co se týká mluvení, tak to se za těch šest měsíců zlepšilo velice výrazně, ale prostor pro zlepšení je tu mnohem vyšší než u porozumění. Mám hlavně pořád problém s výslovností některých slov a mám pořád přízvuk, ale toho se taky jednou zbavím.

Co se týká gramatiky a potažmo psaní, tak to mi zamávalo a odešlo. Co jsem uměl, to jsem zapoměl a cokoliv používám, chodí přirozeně, a to samozřejmě není vždy správně. Jelikož ale angličtinu už umím používat v praxi, předpokládám, že doučit se to už nebude takový problém. Já mám totiž problém pochopit teorii, pokud nevím, jak funguje v praxi nebo jak to vypadá v souvislostech.

Moje naivní představa (pravda, to mi došlo už po pár týdnech tady), že po sotva roce budu mluvit jako rodilý mluvčí s pěkným kalifornským přízvukem, se tedy nenaplnila ani omylem, ale rozhodně dokážu plynule konverzovat nebo jen tak z ničeho odprezentovat deset minut k pěti fotkám v powerpointové prezentaci (to se mi stalo poslední týden ve škole, naprosto bez přípravy… možná proto to šlo tak dobře).

A zatím pokaždé, když jsem v létě vyjel za hranice naší zemičky, jsem angličtinu zužitkoval. A angličtina ve škole je docela problém. Za jednu hodinu jsem tam slyšel tolik slov, co jsem v Americe prostě neslyšel za celej rok a mám trochu strach, že jak se začnu zase soustředit na gramatiku, tak se moje angličtina bude zase zhoršovat. No, rozhodně to nebudu s učením přehánět.

Na závěr…

Takže co říct závěrem? Tenhle rok naprosto změnil moje myšlení, najednou se nic nezdá jako takový problém. Probudil ve mě obrovskou touhu cestovat a poznat svět. A když rok žijete na druhé straně zeměkoule, najednou se to nezdá jako takový problém. Sebejistotu vám potom dodá i ta angličtina.

Tento blog jsem začal článkem s tímto zněním:

„…všechna pro a proti jsem zvažoval už od doby, kdy jsem se o těchto pobytech. Pak jsem si přečetl čtyři shrnující články v řadě od exchange studentů, a na konci každého bylo napsáno „jestli přemýšlíte, jestli jet nebo ne, prostě jeďte“ a tak nějak jsem se teda nakonec rozhodl.“

Takže. Pokud máte možnost, rozhodně jeďte. Pokud ne, tak ji hledejte.

Co si vzít s sebou je vždy individuální především podle destinace kam se chystáte, ale v zásadě platí, že toho moc nepotřebujete.

Já jsem s sebou měl asi 5 triček, dvoje rifle, troje kraťasy (jedny na plavání), spodní prádlo na týden, dva velké ručníky, jeden malý, šampón, zubní kartáček a pastu a nějaký deodorant. A potom už jenom dárky pro rodinu, osobní elektroniku a další věci, které uznáte za vhodné (třeba českou vlajku :-)). Dost místa mi v kufru zabral stativ a další blbosti na focení a v carry-on (kufr se kterým jdete na palubu) obsahoval pouze fotobatoh… V současné době (březen 2011) doplňuju tento článek a nemám představu, jak všechno potáhnu zpátky… notebook a fotobatoh chci mít rozhodně pořád při sobě, problém je v tom, že do carry-on to nenacpu, a pokud jo, bude to moc těžký… No tak uvidíme, v létě to třeba dopíšu… :)

Co se týká léků, měl pár jsem jich s sebou měl (věci jako paralen atp.), všechny v odbaveném zavazadle (to je to velký, co jde do carga) a nebyl s tím žádný problém.

Asi třetí den po příjezdu jsme byli nakupovat po různých obchodech, takže jsem dokoupil co jsem potřeboval (tj. batoh, další boty a nějakou hygienu).

Abych to shrnul, snažte se toho vzít co nejmíň. I kdybyste přijeli s prázdným kufrem, s největší pravděpodobností budete mít na konci pobytu dost velký problém sbalit se do třech…

Z farmy jsme vyjeli okolo desáté hodiny, takže pět hodin před odletem. Kufry jsme nakonec procpali kufrem na zadní sedadla hostbratrovýho třídvéřovýho Mitsubishi Eclipse, zbytek věcí do kufru a už jsme se vydali na cestu. První zastávka byla na místní benzínce, kde jsme nakoupili Arizona čaje na cestu a moje zřejmě poslední Mt. Dew (který jsem potom ani nestihl vypít). Druhá zastávka byla na poště, kde jsem odeslal poslední dvě krabice a potom už jsme konečně byli na cestě směrem San Francisco. S pomocí aplikace Mapy v iPhonu (naprosto nevhodný pro navigaci) jsme nakonec po několika špatných sjezdech na americkáých dálnicích a chvíli bloudění po městech dojeli k první stanici metra. Vlastně ke druhé, tu první jsme nějak minuli.

Rychle jsme se rozloučili a já jsem byl najednou sám na stanici Dublin sanfrancisckého metra. Koupit lístek bylo relativně jednoduchý – podle tabulky (kde jste a kam chcete jet) si spočítáte cenu, a lístek v té hodnotě si jednoduše koupíte v automatu, platit se dá kartou. Ze stanice Dublin na letiště SFO byl jednosměrný lístek za $10,40. Kouknul jsem se na mapu, a zjistil, že z modré linky Dublin jsem musel jet skoro až na konečnou, a tam potom přestoupit na žlutou linku, která jela až k letišti. Tak jsem si tak seděl, pročítal si letáček a dle mých matematických propočtů to začínalo vypadat, že to nestihnu a pokud jo, tak to bude hodně natěsno. Najednou se z hlášení ozvalo, že souprava má technické problémy a na další stanici musí všichni vystoupit, teda pokud nechtějí jet tam, odkud přijeli; všichni ostatní museli počkat na další soupravu.

Sice jenom fotka z mobilu, ale tahle je z metra. Seděl jsem na místech pro seniory. :)

V tuto chvíli jsem poslal domů SMS znějící: „Nechci strašit, ale možná nestihnu ani ten první let“… Náhradní souprava přijela asi za 5 minut, takže zpoždění relativně malé, ale stejně nic příjemného. Když jsem dojel na domnělou přestupní stanici, tak jsem vystoupil… jenom abych zjistil, že jsem z nějakého důvodu seděl ve správném vlaku. Přestup totiž není z kolejiště na kolejiště, ale různé linky jezdí po jedné koleji. Takže když jsem vystoupil z porouchaného vlaku, tak ten další byl shodou okolnostní ta linka, co jede na letiště, což jsem asi přeslechl a zjistil to po vystoupení z informačních tabulí na nástupišti. Tak jsem potom musel čekat 10 minut na další.

Stanice Millbrae, kde jsem z důvodu technické poruchy musel vystoupit.

Musím říct, že ta cesta metrem byl opět zážitek, prostě jen tak pozorovat to velkoměsto z vlaku. Po roce života na farmě jsem měl pocit, že tohle je zase ta amerika, jak ji znám z filmů. Obrosvký baráky namačkaný na sebe s bazénem na malé zahrádce vzadu, autoservisy místních mexičanů, obrovské průmyslové čtvrti, které se starají o to, aby tohle velkoměsto fungovalo, střední školy, které se kterýma se ta moje velikostně nemůže ani rovnat (na rozloze celé mojí školy tady bylo asi jenom parkoviště). Prostě zajímavý, škoda že jsem byl v takovým presu a od rána až k letišti nemám vůbec žádný fotky.

Takže, po deseti minutách a dalším nechtěném zpoždění jsem konečně seděl ve správném vagónu směrem San Francisco International Airport (SFO). To bylo okolo okolo druhé hodiny, do odletu zbývala hodina a patnáct minut. V mezičase jsem si přečetl na internetu (v mobilu), že na SFO jsou dvě linky letištních tramvají napojené na metro (AirTrain), a že já musím na červenou linku, která každých pět minut objíždí všechny tři terminály letiště, bohužel pro mě v pořadí od třetího k prvnímu (odlétal jsem z prvního). Naštěstí odsud to šlo už hodně rychle a mým největším problémem bylo 50 kilo kufrů, které jsem musel sám táhnout s sebou, což byl extrémní problém hlavně na eskalátorech, kdy mě ten kufr málem jednou překlopil, jak se postupně zvedal metr nade mně. Ta minuta na eskalátoru byl fakt brutální isometrickej workout (česky se tomu snad říká statická výdrž…).

Když jsem se konečně dostal k terminálu jedna, našel jsem prázdný vozík na kufry (viděl jsem je už předtím, ale tuším, že tam byl poplatek a na čachry s kartou jsem prostě neměl čas). Naložil jsem kufry a sprintoval jsem směrem k přepážkám společnosti Delta Airlines. Tam jsem uviděl asi deset kiosků na samoodbavení se, tak jsem z peněženky rychle tahal letenku, kterou jsem si vytiskl už před měsícem a chytře si na ní zakroužkoval její číslo. Aneb správná kombinace deseti čísel vás dneska klidně dostane na druhou stranu světa. Moje letenka končila číslem 255, a dotykový displej na těch odbavovacích terminálech pochopil moje dvojité zmáčknutí čísla pět jako jedno zmáčknutí, takže jenom tímto jsem strávil pět pokusů. Když jsem podlost kiosku odhalil a konečně uviděl můj itinerář, doslova jsem zajásal radostí. Bylo 2:15, tři čtvrtě hodiny do odletu. Bez problémů jsem přidal další zavazadlo (které mě namísto předpokládaných $100 stálo jenom $55), zaplatil jsem během vteřiny kartou a bylo. Palubní lístky se potom už jenom hrnuly, a když se všech 10 papírů vytisklo (tři palubní lístky, dva účty, jedno potvrzení a ještě pár blbostí), popadl jsem vozík s kuframa k nedaleké přepážce s nápisem „Odhoz zavazadel“ (no dobře, to asi není správný překlad k Baggage drop-off). Každopádně tady jsem odevzdal kufry (hodně jsem si dal záležet na vyvážení, jeden měl 48 liber a druhý 49 liber, limit byl 50), přečetl si nápis „Baggage dropped off less than 30 minutes before departure may not get on the plane“ a s úlevou zjistil, že je teprve 2:20 a vydal se svižným krokem k bezpečnostní kontrole.

Kontrola byla velice rychlá, ani ne tolik důkladná, ale ty skenery dneska už asi vyskenerují všechno… Navíc to byl jen vnitrostátní let. Zrovna když jsem se chystal posunout moje dvě krabice a kufr k proskenování, doběhl za mnou nějaký pilot a letuška, jestli je pustím… Řekl jsem sure no problem a pustil je. Pilot mi za to položil na kufr voucher s logem Delty a nápisem „Have one on us“. Potom se trochu zarazil, podíval se na mě, zeptal se, jestli mi bylo 21 a po mé záporné odpovědi jen řekl „Ehm…“ a voucher si vzal zpátky. No, tak nic no. Každopádně skrz kontrolu už jsem prošel relativně rychle a v letadle jsem byl asi deset minut před naplánovaným odletem, v tu chvíli s pocitem jaký jsem borec, že jsem to vůbec stihl. Když jsem byl v metru, tak nějak jsem s tím, že ten let nestihnu, už počítal. Ale všechno dobrý, první letadlo jsem stihnul.

Před bránou na orvní let. Je 14:40. Před hodinou jsem seděl v metru a měl strach, že první let vůbec nestihnu,

Jedinej zádrhel byl v tom, že při vstupu do letadla mi sebrali můj carry-on kufr a nejspíš ho hodili do carga, ale nepochopil jsem proč. Docela mě to nasralo, jednak jsem tam měl veškerou elektroniku, maturitní diplom, yearbook, a všechno… Do letadla jsem tedy vešel jen s tím, co jsem měl u sebe, a s notebookem, který jsem musel u letištní kontroly zvlášť vyndat. Trochu problém byl, že byl ze včerejší párty (hrála z něj hudba a byl schovanej v šuplíku) vybitej a ráno jsem ho nabil jenom na 40%, a nabíječka byla v kufru…

První let do Minneapolis uběhl relativně rychle, jelikož Delta má na těchto vnitrostátních letech internet a tak jsem se zabavil na dost dlouhou dobu. Vedle mě seděl OPĚT člověk, který by měl mít dvě sedadla, mám prostě smůlu. Po přistání už jsem věděl co dělat a narychlo se vydal k bráně, ze které jsem měl odlétat. Na přestup jsem měl asi hodinu a deset minut, což mi dalo oproti letovýmu řádu 12 minut extra. Palubní vstupenku jsem měl už ze san francisca, protože tento let byl rovněž s Deltou (a shodou okolností stejným letadlem, jako tehdy před rokem směrem do USA), takže to bylo jenom o tom najít bránu. To mi ale zabralo slušnou půlhodinku, protože nejdřív jsem se orientoval podle cedulí na letišti, který nebyly místy zrovna přehledný. Půl hodiny před odletem jsem konečně bránu našel, zrovna když ji otevřeli pro nástup do letadla. Smutně jsem se podíval na pizzerii, která byla na konci haly, a stoupnul si do fronty. Při kontrole palubní vstupenky jsem odevzdal ústřižek I-94 (tím jsem oficiálně opustil USA) a šel do letadla. Bohužel jsem seděl úplně vzadu a uprostřed (řady sedadel po dvou u oknech a tři uprostřed), což je asi nejhorší místo vůbec, ale bohužel mi nešlo vybrat sedadlo při odbavení. Totálně hladovej jsem si neuvědomil, že celou dobu na letišti jsem byl za bezpečnostní kontrolou a cokoliv koupeného na letišti jsem si tak mohl vzít do letadla. To mi došlo, když si někdo předemnou vytáhl footlong teriyaki chicken sendvič ze Subway! Normálně jsem myslel, že z toho letadla ještě vyběhnu…

Po vystoupání nad 10 000 stop, kde jsou už povolené notebooky jsem otevřel ten svůj a při posledních minutách na baterku jsem dopsal část tohoto článku. Pár minut po tom, co nadobro umřel, se servírovala večeře, platí to, co jsem napsal před rokem. Malý porce, ale dobrý. I když tehdy to bylo o něco lepší, možná proto, že jsme letěli z Evropy a tehdy jsem dostal normální máslo místo toho jejich… kdo ví, co to vůbec je. Tenhle let stál celkem za nic. Nemohl jsem vůbec usnout, filmy stály za prd, konektor na sluchátka sedadle byl jednak tak opoužívanej, že hrálo jen jedno sluchátko a to ještě dost mizerně, mobil mrtvej, iPod jsem neměl. No prostě utrpení. Nad ránem jsem konečně aspoň na dvě hodiny usnul, probudil se na snídani a za hodinu nás přivítalo deštivé počasí na letišti v Amsterdamu. Změnilo se tady za ten rok vůbec něco?

„Hodina a půl na přestup a tentokrát mi tady nic neuletí, jako loni!” Řekl jsem si, a rovnou z letadla jsem zamířil ke kioskům, ale tam jsem měl opět smůlu, stejně jako loni. Prý „inconsistent baggage information”. Bože. Aspoň sedadlo, který jsem si vybral, se uložilo. Věděl jsem přesně kam jít, po loňské zkušenosti. Přestupní přepážka číslo šest. Tentokrát jsem ale nemusel čekat s pořadovým číslem, pracovník na přepážce si jenom oskenoval ústřižky od kufrů a vytiskl mi palubní lístek. Odsud jsem se vydal rovnou ke bráně na let do Prahy, cestou jsem musel opět projít bezpečnostní kontrolou. Na bráně jsem se zeptal na můj příruční kufr a řekli mi, že kód, který mi dali, vůbec není v systému. No paráda. V Amsterdamu se teda nezměnilo vůbec nic, furt jsou tam problémy.

Poslední let, s ČSA z Amsterdamu do Prahy.

Opět jsem stihl přesně na minutu otevření brány a tak jsem jako první vešel do letadla Českých aerolinií. Pilot mě česky přivítal, já jsem si sedl na svoje sedadlo – u okna vepředu hned za business třídou (chtěl jsem vystoupit co nejrychleji, protože když sedíte vzadu, tak to trvá snad hodinu než se z letadla všichni vysoukají). Tento let už uběhl velmi rychle a za dvě hodiny jsme byl v Praze. Vyhrnul jsem se z letadla, popadnul vozík na kufry a šel čekat na kufry. Dobrá zpráva: moje dva kufry tady tentokrát byly oba. Špatná zpráva: Příruční kufr, napěchovaný tím nejcenějším (foťák, objektivy, yearbook, HS diplom) tam NEBYL. Sakra už, kdy už se konečně proletím bez problémů?

Našel jsem reklamační oddělení, popsal jsem problém a že prý to asi zapomněli v Minneapolis. Poslal tam žádost, a do zítra tu snad bude, a pokud jo, a že ho přivezou autem.

No, po této reklamaci jsem se konečně vydal najít rodinu. Musel jsem projít přes celníky. Měl jsem na sobě nový boty, pěkný rifle a nový tričko, takže celník si počkal na mě, a že prý co si vezu. Tak říkám, že jen oblečení co jsem nosil přes rok, stativ a notebook. „Jo tak notebook, a kdepak jste ho koupil?” „V USA.” „Ále…“ Už jsem viděl jeho nadšení, jak mi napaří clo, tak jsem řekl. „Jojo… koupil jsem ho tam před rokem, hned jak jsem přijel.” Zrovna pár dní předtím jsem si četl, kolik stojí poslat z USA do ČR kontejner, kde jsem mj. zjistil, že pokud můžete prokázat, že předmět používáte přes půl roku, nemusíte platit clo. „A máte od toho účet?” „No, nemám, ale možná bych ho našel na emailu…“ A začal jsem vytahovat z kapsy tou dobou už vybitý mobil. „Ne, to je dobrý, jen mi to tady dejte na scanner.” Kufry proskenoval, řekl že dobrý, vyšel jsem z celnice ven, a byl jsem doma!

Dojmy? Zvláštní. Přijel jsem domů a přišlo mi, jako bych vlastně nikde nebyl. Hodně se toho samozřejmě změnilo. Opravená střecha doma, dostavěný obchod tady ve městě, vykacený stromy v aleji k zámku, ale stejně… Nejvíc zvláštní pocit byl, když jsem skládal dohromady stativ z kufru, kdy jsem potřeboval speciální šroubovák. Tak jsem šáhl na okno, kde jsem ho před rokem nechal. A on tam byl. Nevím co bylo divnější, že to, že jsem si to pamatoval, nebo že ho nikdo třeba jen nedal do šuplíku.

A můj příruční kufr? Další den, v neděli, mi auto ČSA dovezlo můj kufr krátce po odpoledni. Respekt!

• knížku o Vašem městě nebo České republice se spoustou fotek a anglickými popisky (je fajn ji podepsat)
• tradiční lázeňské oplatky
• pro děti nějaké tradiční české pohádky na DVD. Já jsem dovezl dvoje DVD Krtečka vč. plyšových postaviček. Byla to trefa do černého a prý jsem jich měl přivézt víc. Nicméně to chce trefit ty, ve kterých se moc nemluví. Já jsem měl dvoje. Jedno DVD bylo bez vlaječek – to byly ty “němé” pohádky. Druhé DVD mělo sice anglickou vlaječku, ale do angličtiny bylo přeložené jen menu, takže jsem musel chvíli dělat překladatele. :-D
• tričko typu Czech me out, pokud uznáte za vhodné, že to rodina snese a pochopí. Každopádně se ale aspoň všichni naučí hláskovat CZECH, protože většína lidí by to napsala jako Check republick. :-D Případně můžete zvolit méně “odvážné” tričko s českým motivem (I <3 PRAGUE atp.).
• nějaký český film s anglickými titulky bude taky fungovat více než dobře.
• českou nebo evropskou čokoládu (i obyčejná Milka je tady považována za luxusní čokoládu, protože se tady moc neprodává)… a nakonec chutná mnohem líp než cokoliv, co se tu dá běžně koupit. Můžete dovézt, pokud druhý exchange student, se kterým budete žít, není Němec (pýcha superior národa v nich pořád přetrvává, leč musím uznat, že často oprávněně).
• hračky s motivem republiky
• magnetky na ledničku
• domácí marmeládu (tohle mě bohužel napadlo až ve Státech)
• vlaječka
• vlaječkový přívěšek na klíče
• dárkové balení piva nebo jiného alkoholu. Tady riziko zabavení při bezpečnostní kontrole, protože Vám ještě nebylo 21 let.

A tak dál…

Platební karty v USA

Často se říká, že v USA berou VISA kartu častěji než MasterCard, dle mých zkušeností je to celkem jedno (resp. moje primární MasterCard nebyla nikdy zamítnuta, až na jeden konkrétní Rite Aid tady ve městě). Musíte ale znát jeden malý “trik”. V USA se Vás prodejce zeptá (a to zejména v případě, kdy na kartě uvidí onen čip), jestli je karta credit nebo debit. Vaše karta bude nejspíše debetní (na účtu musíte mít použitelný zůstatek, abyste mohli zaplatit; s kreditní jdete do dluhu, který musíte splatit později), nicméně musíte vždycky říct, že karta je credit. Důvod hned vysvětlím, nicméně musím podotknout, že bankovní trh v USA funguje naprosto jinak, než můžete být zvyklí z České republiky, potažmo Evropy. Třeba v Anglii (a nakonec i v Česku) po mě vždycky chtěli PIN, platba přes čip je totiž pro prodejce spolehlivější a má jistotu, že peníze dostane (tj. karta je platná, nezablokovaná, a na účtě se nachází potřebný obnos). V USA je to naopak, a v okamžiku projetí kartou terminálem (čtení magnetického proužku) vám prodejce v podstatě vydává zboží zdarma s vůlí, že vaše karta má zůstatek/povolené platby a s tím, že nezavoláte do banky a platbu nezrušíte. V USA je to totiž nastavené ve prospěch zákazníků, a v případě nějakých problémů prodejce utře.

Ae zpět k rozdílu credit vs. debit. Pokud řeknete, že karta je debit, prodejce bude číst čip na kartě (ne magnetický proužek). To znamená, že budete muset zadat PIN a především terminál se musí ‘fyzicky’ přes internet spojit s bankou a platbu autorizovat. Tato autentizace přes oceán má často tendenci selhat, nehledě na to, že hlavně menší prodejci mají tento terminál vypnutý a jeho zapnutí nějakou dobu trvá. Je to hlavně z toho důvodu, že většina kreditek (a teď myslím skutečně kreditní kartu, byť v Česku je tento výraz ustálený pro jakoukoliv platební kartu) v USA onen elektronický čip vůbec nemá. Osobně jsem debit řekl 2x, byť jsem o tomto “triku” věděl; jen jsem tehdy nevěděl, v čem je vlastně technický rozdíl. Jednou platba selhala, a podruhé trvalo snad pět minut, než se terminál připojil kam měl (prej „Sorry, we have dial-up.“). Od té doby s “It’s credit, sir” šťastně až do smrti.

Naopak pokud řeknete, že jde o credit, prodejce jenom projede kartu (magnetický proužek) terminálem a asi po dvou vteřinách Vám ji vrátí. Tato transakce se v podstatě podobá vypsání šeku: prodejce neví, jestli náhodou není falešný. Jediná informace, se kterou v okamžiku projetí kartou může operovat, je její platnost. Nedokážu si představit, jak by bylo technicky proveditelné všechno potvrdit během dvou vteřin (několikrát se mi i stalo, že prodejce kartu jen projel, a vrátil mi ji během vteřiny bez toho, aby se na cokoliv podíval). Zajímavostí je i fakt, že malí prodejci (obchůdky, Starbucks, Subway aj. fastfoody) nevyžadují podpis.

Na závěr – buďte připraveni prokázat se občanským průkazem, byť to není pravidlem (potřebovat ho budete hlavně v obchodech; ve fastfoodech ho většinou nechtějí).

Upozornění na operace s kartou

Doporučuji si u Vaší banky nastavit posílání informací o platbách na email nebo SMS (konkrétně Komerční banka to ale umožňuje jen na česká čísla). Budete tak mít přehled, jestli Vaše karta nebyla zneužita, což se může stát relativně snadno (k tomu se hned dostanu). Jak už jsem psal, nedovedu si představit způsob, jak by mohl terminál autorizovat kartu během dvou vteřin, kdy mi ji prodejce vrací i s účtenkou – z toho usuzuju, že se nic kromě platnosti karty nečte. Nicméně ono upozornění (blokace peněz kvůli platbě) mi vždycky chodí cca do 30 vteřin od provedení platby na e-mail.

Zneužití platební karty

V Česku bych v žádném případě nedovolil (no to zase kecám, ale rozhodně bych se tvářil nedůvěřivě), aby si prodejce vzal moji kartu, a s odůvodněním „hele já mám ten terminál tady v komoře, počkej“ se s ní na půl minuty ztratil (i když průměrně inteligetní člověk by dokázal vymyslet hned 10 způsobů, jak magnetický proužek okopírovat i pod dohledem průměrně nepozorného zákazníka).

V USA je ale normální, že třeba v restauraci Vám donesou účet v takové knížce, vy do ní dáte kartu a spropitné (v USA nutnost!), číšník si s ní na pět minut odejde… a může si s kartou dělat co chce. To byl hlavní důvod, proč jsem si nastavil zasílání oněch upozornění o manipulaci s kartou.

Důvod, proč si toto restauratéři mohou dovolit (resp. důvod, proč je jedno, jestli někdo někomu zneužije kartu) je jednoduchý. Jak už jsem napsal, v okamžiku, kdy Američan zavolá do banky, že jeho karta byla zneužita, banka ji zablokuje, peníze Vám vrátí a je to problém obchodníka. Samozřejmě tady asi budou určité podmínky a pravidla na obou stranách, aby nedocházelo k podvodům, ale nějak takhle to tady funguje.

Případ nouze

Dvě karty jsou určitě fajn, pokud Vám jednu ukradnout/ztratíte ji (málem se mi to povedlo), proto je rozhodně nenoste u sebe zaráz. V případě největší nouze vězte, že Western Union je tady naprosto všude, poslání peněz do USA je tady otázkou několika hodin a nic víc nemusíte řešit.

Další rady a poznatky

• Doporučuju nenosit víc než 60 USD v peněžence najednou, případnou větší hotovost schovat tak, aby nebyla vidět, když hledáte 2 USD na Pepsi.
• Buďte připraveni na to, že ve škole bude skupina lidí, která se vždycky ptá, jestli „nemáš dolar“. Nemám.
• Americké bankomaty vždy vydávají dvacetidolarové bankovky.
• Drobný si házejte někam do kelímku, ať Vám peněženka neváží půl kila. Po roce to všechno nasypete do automatu ve Walmartu, kterej to přepočítá a vrátí Vám hotovost. Já jsem takhle naškudlil přes 100 USD, z toho 30 USD byly centy, pětníky a desetníky.

One more thing…

První univerzální kreditní kartu v dnešním pojetí spustila 18. září 1958 banka Bank of America pod značkou BankAmericard v kalifornském Fresnu. :-)

Opět jeden článeček ze šuplíku doplněný o aktuální zkušenosti z USA. Předem dodávám, že nejsem bankovní odborník a tyto informace vychází z mých zkušeností a případně střípků informací, co jsem pochytal na internetu. Zcela ručím za to, že pokud řeknete credit, kartu Vám v 99% nezamítnou, zbytek mohou být moje chybné dedukce.