Czech in California

Na letiště jsme vyrazili už o půlnoci, to jen pro jistotu, kdyby přes dálnici spadl další jeřáb. Ale žádný nespadl a tak jsme asi ve tři ráno byli už u letiště. „Volný“ čas jsem trávil střídavě sledováním seriálů na telefonu nebo pochrupováním na lavičkách, kde jsem usoudil, že polštářek s českou vlajkou jako dárek pro rodinu by nebyl úplně špatný z více důvodů.

Když se konečně objevilo na seznamu letů u toho mého, že je čas k odbavení, šel jsem odevzdat kufr (na let jsem byl odbavený přes internet) a to bylo všechno. Jen jsem s mírným znepokojením zjistil, že můj let je o hodinu zpožděný – dnes se ale na displejích neobjevuje DELAYED, ale nějaká pitomá nejasná formulace, podle které jsem poprvé usoudil, že to letadlo přiletí dokonce dřív. No ale bylo to fakt zpoždění, takže využitý volný čas jsem využil procházkou na vyhlídku na ranveje (kdyby bylo otevřený KFC, šel bych tam). No a odsud jsme se už potom pomalu přesunuli k pasové kontrole, za kterou jsem musel jít už sám. Tady jsem se rozloučil s rodinou a vydal se vstříc novým dobrodružstvím směrem k pasové kontrole. Kdybych ale věděl, co mě čeká, tak bych se na to vykašlal a jel zpátky domůůů. :-)

Pasová kontrola byla v pořádku, při bezpečnostní mi jen zabavili nůžky, které jsem zapomněl v příručním zavazadle – ale kontrolor si to vzal jako záminku k prohledání celého kufru; až po jeho kompletním prohrabání se zeptal, jestli v něm nemám nůžky. Potom jsem šel k bráně, ze které jsem měl odletět. U ní už čekala většina lidí, i když informační displej u brány ukazoval odlet až za hodinu. Tak jsem si sedl na jednu z laviček a jen tak koukal okolo, protože na telefonu jsem stejně žádnou WiFi zdarma nechytl a iPod jsem si nechtěl vybít hned při první půlce letu, protože v něm mám baterku z eBay za 70 Kč, která moc nevydrží. :-) No každopádně za chvíli přiletěl můj Airbus A320 spol. ČSA, a o půl hodiny později už jsme nastupovali, s přibližně hodinovým zpožděním. Na letišti v Amsterdamu jsme přistáli tuším někdy okolo 9:20, a odlet do SF byl v 11:20, takže jsem na přestup měl teoreticky pořád dvě hodiny – informační leták tvrdil, že stačí 55 minut, ale nevím, jestli to platilo i pro lety do USA.

Nicméně než se letadlo z přistávací dráhy dostalo k bráně, a než jsem se z letadla dostal já, uběhlo asi 45 minut. Vydal jsem se směrem k bráně, odkud jsem měl letět a cestou jsem si všiml kiosků na osobní odbavení se na přestup, nicméně ten mi vyflusnul nějaký lístek, že se musím dostavit osobně k nějaké přestupní přepážce. Jedna byla jen kousek od té brány, ze které jsem měl letět, když jsem tam ale došel, tak mi paní řekla, že s tímto musím na jinou přepážku, která byla pár minut chůze směrem zpět. Když jsem k této přepážce došel, uviděl jsem obrovskou frontu lidí a na chvíli nevěděl, co mám vlastně dělat. Kromě celkem asi pěti úředníků na přepážkách tam bylo asi 15 samoodbavovacích kiosků, ale ty vyflusly stejný lístek jako miule, tak jsem se zeptal jednoho zaměstnance letiště, a ten mi řekl, že si musím vytisknout čekací lístek a potom počkat, až se moje číslo objeví na displeji. Vyjel mi lístek s číslem 95, největší číslo na displeji bylo asi 65. Do odletu zbývalo asi 40 minut (a nástup do letadla většinou probíhá 10-20 minut před odletem), takže už mi začínalo být jasné, že tento let nestihnu. Malou naději mi dávalo to, že u letu do SF se pořád neobjevovala výzva k odbavení nebo k nástupu do letadla, i když lety s pozdějším odletem už měli dokonce brány zavřené. Nicméně tento let nakonec přecejen odletěl beze mně.

Řada na mě přišla až po dvou hodinách čekání, které jsem strávil tupým zíráním na displej, protože jsem nevěděl, jestli si můžu aspoň na 20 minut skočit do obchodu nebo něco podobnýho. Paní u přepážky jsem sdělil můj problém (jen to, že jsem nestihl let kvůli zpožděnému letu z Prahy), a ta pak asi 10 minut něco ťukala do počítače, a potom mi sdělila, že bych mohl letět přes Memphis a odsud potom do San Francisca. Akorát jsem tam měl doletět až v 10 večer tamního času. No co už, host-rodina spí, takže jsem nic vymýšlet stejně nemohl a přijmul jsem to. Mimojiné mi bylo řečeno, že nefunguje nějaký jejich systém nebo něco podobnýho, a proto je tady dneska tolik narváno. Těžko říct.

Dostal jsem boarding pass bez rezervovaného sedadla, že prý ho mám dát lidem na bráně odletu, a ti mě dají na čekací list na sedadlo. K tomu jsem dostal poukázku na 12 euro do jakéhokoliv obchodu s jídlem na letišti. Protože mě po 14 hodinách s minimem spánku a pití začínala brutálně bolet hlava, řekl jsem si, že jí hned využiju a v nejbližším obchůdku jsem koupil dva půllitry vody a nějaký tyčinky. Jednu flašku jsem vypil hned a druhou si dal do příručního zavazadla. Potom jsem se trochu prošel pro letišti, volnou WiFi jsem nechytl a internet v jedné kavárně se mi nepovedlo zaplatit (chtěl jsem napsat krátký mail domů), takže jsem se vydal zpět k bráně na odlet do Memphisu.

Tu zrovna otevřeli, tak jsem si urychleně stoupnul do zatím malé fronty. Docela rychle jsem se dostal na řadu a úředníkovi jsem sdělil to, co mi řekli na přepážce. K mému podivu mě hned vzal ke kontrole, kde už začínalo být vidět, že jde o let do USA. Opět otázky ohledně toho co mám v kufru, jestli jsem si ho balil sám, co tam budu dělat, kontrola víza a tak. Tvářil se docela nepřijemně. Nakonec mě ale poslal k bezpečnostní kontrole, kde mě čímsi oskenovali a z příručního zavazadla mi vyhodili akorát tu vodu – no co už. Pak jsem si mohl jít sednout do čekárny, ze které se už nedalo odejít a ve které byli všichni, kteří čekali na tento let. Bohužel tam nebyl ani automat na pití nebo jídlo (jen záchody; ačkoli ty byly o patro níž, tak tam možná nějakej bufet byl), kde by se člověk mohl napít, takže mě čekalo dvouhodinové čekání na opět (dokonce dvakrát) zpožděný let společnosti Delta Airlines.

Asi deset minut před plánovaným nástupním časem (ten byl v 14:40) si mě a čtyři další lidi zavolali k přepážce, a já jsem konečně dostal boarding pass s označeným sedadlem. To jsem si celkem dost oddechl, protože mezitím se čekárna naplnila a šance, že bych jen tak šel a vybral si volné sedadlo byla naprosto mizivá. Takže jsem si konečně šel stoupnout do fronty.

Číst celý článek »