Výlet na Trolltungu a do Bergenu

Na Trolltungu, jednu z nejslavnějších norských „atrakcí“ poslední doby, jsme se chystali už od našeho příjezdu na Erasmus do Norska, ale střídavě se do toho pletlo buď počasí, škola nebo nedostatek lidí na carpool, takže jsme se k tomu dostali až poslední víkend, což bylo 2. října. To už je relativně pozdě a hlavní sezóna už je dávno pryč (naštěstí?). Do poslední chvíle jsme plánovali, že někde na trailu cestou přespíme ve stanu, abychom se mohli kouknout na západ a východ slunce bez přítomnosti milionu dalších výletníků. Na poslední chvíli jsme se ale rozhodli, že to dáme v jeden den, protože přece jen nás jelo dohromady 6 a nechtěl jsem se úplně spoléhat na to, že si každý na poslední chvíli sežene odpovídající vybavení (např. v noci už jdou teplotu pod nulu a už nestačí běžný letní spacák). Navíc už jsme tady v Norsku několikrát stanovali na podstatně kratších a lehčích trailech v okolí naší vesnice Voldy, a ono se to pronese (je teda fakt, že na ty kopečky v okolí jsem s sebou otrocky tahal i svůj těžký stativ).

Pátek odpoledne: Odjezd směrem k Oddě

Nakonec se nás teda poskládalo 6, a v pátek v jednu odpoledne jsme dotankovali plnou (haha tankování v Norsku, o tom budu muset ještě někdy napsat) a vyrazili jsme k Oddě, což je město nedaleko kterého Troltunga leží. V Norsku je všechno strašně daleko a nikde se nedá jet víc jak 80, takže nějakých 350 km bylo na 7 hodin jízdy, ale za sebe musím říct, že radši 350 km takhle v Norsku, než 1000 km po dálnici z Brna do Calais. Přece jen jak člověk řídí skrz hory, fjordy, tunely a trajekty, tak má pořád na co koukat, pořád musí kroutit volantem a nenudí se u toho (i když je to asi jenom to prvotní nadšení, který by asi po pár měsících opadlo, ale to už budu z Erasmu zase doma).

Kolem sedmé večerní jsme se už začali blížit k Oddě a původní plán byl vyspat se v autě a ve stanu asi půl hodiny před začátkem trailu, nicméně na všech odpočívadlech byl (na Norsko netypický) zákaz kempování, ale chápu ho. Proto jsme se nakonec rozhodli podívat, jak to vypadá přímo nahoře u začátku trailu a podle toho se rozhodnout co dál. Trail na Trolltungu začíná ve vesnici Skjeggedal kam vede privátní 6 km dlouhá silnice, která začíná závorou, která ale naštěstí nebyla zavřená.

Vyjíždíme nahoru a po kilometru na nás mávají dva stopaři. Tady podotýkám, že bylo už devět večer, tma a pešky nahoru minimálně hodina. Přiznám se, že normálně stopaře neberu (hlavně proto, že si vždy snažím naplnit auto, takže ani není kam), ale samozřejmě tady jsem jim zastavil. Chvilku anglicky pokecáme, že mají stejný plán jak my a že je vezmeme nahoru, pokud se zmáčknou na jedno sedadlo. Až potom, co si naloží krosny a nasednou do auta, zjišťujeme, že jsou Slováci! Ne jen tak cizí Slováci: Holka je na Erasmu v Bø a bydlí v chatce naproti od Slováka, kterého jsme přímo do Bø vezli, když jsme sami jeli do Norska z Brna. A borec se nějak zná s přítelem od Slovenky Verči, která jela s náma z Voldy. It’s a small world after all.

Po pár minutách jsme dojeli až na nahoru, kde je parkoviště, kde se dá zaparkovat když šlapete na Trolltungu a bylo celkem poloprázdný, proto jsme se rozhodli přespat tady, navzdory všem cedulkám NO CAMPING a PRIVAT okolo nás. Už se blížila desátá hodina a před sedmou ranní už jsme chtěli být sbalení, nikomu bychom tak zbytečně nepřekáželi. Slováci se mezitím sbalili, že začnou „výstup“ už v noci a přespí ve stanu někde po cestě směrem na Trolltungu.

Potom přijel norský Multivan jehož osazenstvo mělo bez pardonů úplně stejný plán, takže jsme se k nim přidali, postavili dva stany a předělali auto na spaní; udělali nejkratší party ever (přece jen se ochlazovalo a v Norsku ten alkohol taky není nejlevnější) a šli spát.

Bezproblémové přespání přímo na horním parkovišti

Bezproblémové přespání přímo na horním parkovišti

Sobota: budíček v šest a Trolltunga hike

Budíček jsme si nastavili na šestou, protože jsme mysleli, že tou dobou bude svítat, což nebyla pravda a první světlo bylo asi až za půl hodinu. Protože jsme ale už byli vzhůru tak jako tak, začali jsme se pomalu probouzet, snídat a balit, abychom se mohli vypravit co nejdřív.

V sedm ráno jsem šel zaplatit parkování, což stálo na 16 hodin 120 NOK (360 Kč) a šlo provést v automatu a zaplatit kartou. Naštěstí mě nenapadlo to udělat už večer po příjezdu, protože parkování na plných 24 hodin stojí už poměrně mastných 300 NOK (900 Kč).

Co je to Trolltunga? Trolltunga je v současné době jeden z nejznámějších přírodních úkazů, kus skály trčící 700 metrů nad jezerem do vzduchu, který na fotkách vypadá neobyčejně dramaticky. Vede k němu 11 km dlouhý trail, který začíná asi 800 metrovým převýšením a cca 3000 přírodními „schody“, které tam naskládali šerpové z Nepálu. Cesta tam a zpátky zabere 7-12 hodin. Ani přinejmenším tedy nejde o úkaz grandkaňonovského stylu, ke kterému se dá zajet autem a půl kilometru dojít pěšky. Přesto tam ovšem bylo narváno víc jak cokoliv, co jsme v tom Grand Canyonu viděli (a kde jsme byli v sezóně)!

Krátce před osmou jsme se vydali na cestu. Byla pěkná zima, ráno asi 4,5 st. a všude byla námraza. Přiznám se, že vzhledem k tomu, že jsem se doma balil velmi narychlo, tak jsem si toho nevzal moc do takovýchto teplot a první měsíc v Norsku to moc nevadilo, protože bylo pořád léto. Ale poslední dobou už se ochlazovalo a nebyl jsem si moc jistý, jestli jedna termovrstva a jedny lehké kalhoty budou stačit. Naštěstí během dvou hodin nad obzor vylezlo slunce a pak se tato kombinace se ukázala jako zcela ideální.

Musím uznat, že začátek mi trochu dal. Vyšlapat první dvě hlavní převýšení dalo docela zabrat, ale abych nepředbíhal, nic proti tomu, co na nás čekalo cestou zpět. Jakmile jsme se ale dostali k tříkilometrovému „checkpointu“, už už o relativně nenáročnou, byť pořád dlouhou a terénní, procházku. Procházku, kterou na kterou se po dlouhé době vydaly doslova davy lidí, protože šlo o první slunečný víkend skoro za poslední měsíc, a tak pořád byl někdo v dohledu. Spousta lidí by na to řekla, že na takové profláklé procházky se může vykašlat, ale osobně jsem za to byl rád. Sice právě díky této profláklosti je ten trail velmi dobře značený, ale přece jen aspoň člověk ví, že jde správně (nebo se ztrácí s hromadou dalších lidí). Zároveň ale uznávám, že příště bych si na tento hike vybral den v týdnu, a ne víkend.

Sice na tomhle trailu je pro naprostou většinu lidí motivací ten cíl, nicméně naprostá většina stezky nabízí dechberoucí výhledy na hory v okolí a jezero pod námi a je tak rozhodně na co koukat celou cestu.  Ale tady budou asi místo textu lepší fotky:

IMG_4391

Toto je někde ze začátu.

IMG_4408

Toto též. :D

IMG_4502

A tohle už spíš ke konci. :)

Poslední kilometry ubíhaly o poznání pomalu, ale po necelých šesti hodinách jsme tam došli. U Trolltungy samotné byl doslova nával, ale to nám nevadilo. Na chvíli jsme si sedli, vyžrali jsme všechny zásoby, chvilku jen tak koukali, něco málo jsme pofotili a po hodince jsme se vydali zpět. Jinak o víkendech docela nával, takže paradoxně odsud nemám až zas tolik fotek, radši jsme sedli, odpočívali a kochali se.

K samotné Trolltunze asi jen dodám, že ani přinejmenším nejde o nijak nebezpečný útes, alespoň se mi to tak zdá. Sám jsem se s respektem centimetr po centimetr šoupal po podobných výčnělcích, abych se podíval dolů, ale zrovna na Trolltunze samotné to není třeba, prostě přijdete a sednete. Trochu to trčí pod úhlem směrem nahoru, takže jsem z toho neměl pocit, že přepadnu (který jsem ale měl na menším kamenu dvacet metrů pod Trolltungou, kde vůbec nikdo nebyl).

Nicméně je pravda, že kombinace únavy z dlouhého pochodu, zimy, větru může asi vést k nehodě. Tím se Trolltunga letos bohužel také (poprvé) proslavila, když z ní spadla, shodou okolností, erasmačka z univerzity v Bergenu. Rozhodně je ale v Norsku tisíc a jedno dalších míst, odkud se dá spadnout taky (jenom cestou sem jich bylo asi 100), takže panika některých médií, že by se tam snad měl namontovat plot, když tam chodí tolik lidí, je naprosto mimo.

IMG_4535

Když si vystojíte frontu…

IMG_4552

… tak máte pár vteřin na vlastní fotku, která z vhodného úhlu vypadá jakože jste tam jen vy a mother nature.

A nebo pohyblivě, nějak takto:

A video posted by Jiri Pavlik (@jiripavlikcz) on


Na pochod zpět jsme věděli, že když nasadíme tempo asi kilometr za 20 minut, tak zhruba těsně před setměním dojdeme zpět k autu, a proto jsme cestou zpátky moc nezastavovali a opravdu, za 4 a půl hodiny jsme byli zpět u auta. Cestou jsme potkali Slováky ze včerejška. My už jsme byli na cestě zpět a oni teprve na cestě tam, ale vzhledem k tomu, že měli stan, tak neměli kam spěchat.

Ale musím říct, že cesta zpátky byl mnohem větší záhul a to hlavně posledních cca 2,5 kilometru, kdy je klesání relativně prudký a třeba já (a ostatní na tom byli podobně) už jsem toho měl tak akorát dost. Nutno podotknout že právě na posledních dvouapůl kilometrech jsem si vzpomněl na trápení s horským kolem na Slickrocku v Utahu. Nejen proto, že ta vyčerpanost byla podobná, ale hlavně asi proto, že asi půl kilometru cesty se Slickrocku hodně podobalo. A úplně největší zabijárna byl poslední kilometr po přírodních schodech dolů, kdy už jediný, co člověka mohlo utěšit bylo to, že už tam fakt je.

Zpáteční pochod jsme tak zvládli za 4,5 hodiny a přesně podle plánu, těsně před stmíváním. Bohužel den ještě zcela nekončil (alespoň pro mě jako řidiče) a těsně před osmou jsme vyjeli směrem na Bergen, vzdálený asi tři hodiny. Bohužel cestou nikde nebyly odpočívadla, kde by se dalo stanovat a cesta vesměs vedla po úzkých silnicích, kde na jedné straně byla skála a na druhé fjord nebo jezero; a když už jsme našli nějakou louku, tak zcela rozbahněnou. A kvůli tomu, že tma v Norsku je černější než obvykle, tak prostě nebylo vidět, jestli náhodou někde u lesíku není nějaký vhodný plácek pro dva stany a jedno auto.

Bydlení zadarmo přímo u Bergenu. :D

Bydlení zadarmo přímo u Bergenu. :D

Proto jsme zastavili až po dvou a půl hodinách a jednom trajektu doslova před Bergenem (jen 25 minut od centra) na prvním „odpočívadle“, kde se dal postavit stan a nehrozilo, že do něj v nějakém hodně smolném případě vletí auto, co dostane smyk (jedno jsme viděli v pátek cestou do Oddy, mokrá silnice a auto ze srázu kolama nahoru, nic moc pohled).

Za svitu dálkových světel a baterek jsme postavili v dešti stany a šli spát.

Neděle: Bergen

Ráno jsme se vzbudili sami od sebe normálně kolem osmé, a já jsem v první chvíli myslel, že mi odumřely nohy, nemohl jsem s nima hýbat. Když jsem se pomocí rukou vytáhl z auta ven a postavil se, měl jsem pocit, jakoby se mi odtrhávaly lýtkový svaly od kostí. Jako netvrdím, že jsem nějaký horal, ale za poslední půl rok v Anglii a potom v Norsku jsem začal chodit docela hodně (protože hlavně v Anglii se nic moc jinýho dělat nedalo) a takovou bolest jsem teda nečekal. :D

Ale nakonec jsme se všichni vykutáleli, stany i auto složili zpět do cestovní konfigurace a vydali se do Bergenu na parkoviště, který jsem měl v navigaci už od minulé návštěvy asi před měsícem a v rozumné vzdálenosti od centra se tam dá za nerozumné peníze kdykoliv zaparkovat. Ano, asi by se našla nějaká ulice někde ve městě, ale dalších 240 Kč za pár hodin parkování bylo v celkových nákladech na výlet už jenom pár korun.

Kdesi v Bryggenu...

Kdesi v Bryggenu…

Bergen bohužel protentokrát dostál své pověsti, že tam skoro furt prší a protentokrát opravdu pršelo a byla už zima, nikde nikdo nebyl, celkově celý Bergen působil takovým strašně vylidněným dojmem. Když jsme tady byli před necelým měsícem (taky v neděli), tak všechno vypadalo dost jinak, bylo slunečno, všude byly trhy, spousty lidí a celé to bylo takové veselejší. V podstatě jsme si potom prošli jenom Bryggen, zastavili se na cheeseburger a java chip do McDonald’s a Starbucks (obojí je tady překvapivě levné na místní poměry) a po necelých pěti hodinách jsme se vydali zpět do Voldy, což bylo asi šest hodin jízdy. Jak jsem psal, že to řízení po Norsku je mnohem záživnější jak v kontinentální Evropě na dálnicích… tak to je pořád pravda, ale už uznávám, že po třech dnech jsem toho začínal mít trochu dost.

Skupinová fotka z výletu

Celou cestu jsme všichni plánovali (6členná československofrancouzská výprava), že někde musíme udělat pořádnou #vanlife fotku, ale tak nějak někde jen tak na parkovišti to nebylo ono. Proto když jsem u silnice viděl sjezd k řece, neváhal jsem ani minutu. Když jsem viděl asi 5metrový brod zhruba skrz zhruba 20 centimetrů řeky a to, že bych nebyl první auto, který jej projelo, taky jsem moc dlouho neváhal. Až zpětně jsem si uvědomil, jak debilní nápad to byl, ale co už. Fotku jsme pořídili, vyjeli jsme zpět a pohoda, ne? Za 20 minut zastavujeme na odpočívadle na záchod a tak, a já v tom koukám… ty vole, nějak mi chybí přední espézetka… Vlna vytvořená před autem ji vyrvala. Naštěstí po dvaceti minutách cesty zpět vidím značku už z dálky, jak se koupe… Tak jsem si zabrodil, značku vylovil (bylo tam jenom nad kotníky vody) a zapřísáhl se, že už to nikdy neudělám. :D

Sice to není vidět, ale tady už rafička palivoměru fakt ležela. :D

Sice to není vidět, ale tady už rafička palivoměru fakt ležela. :D

Strašně se mi ulevilo a v pohodě pokračujeme směrem dál do Voldy. Jak se rafička nafty blíží k rezervě, tak vzpomínám na všechny ty situace (pokud dobře počítám, tak se mi to stalo 4x), kdy mi Multivanu došla nafta. Jednou to bylo loni v Anglii, kdy jsme na rezervu jezdili už asi týden a nafta nám došla v kopci doslova 200 metrů od benzínky, kam jsem se chystal. Ostatní tři případy byly situace, kdy se ukazatel tvářil, že v nádrži je minimálně 10-15 litrů, ale ve skutečnosti zbývalo posledních pár kapek. Třicet minut před Voldou jsem nasadil největší hypermiling, kterýho jsem byl schopný (vypnutí klimatizace, rádia, jízda zásadně v optimálních otáčkách nebo na neutrál) a tiše jsem doufal, že to dám. Bohužel po dvaceti minutách, zrovna když jsem plachtil z kopce na neutrál, se rozsvítily kontrolky a vidím, že motor zhasl. V klidu si nasazuju reflexní vestu a jdu pro kanystr, když v tom mi dojde, že ostatním pasažérům není zase tak moc jasný, co se děje. Nechávám je v tom, a s klidem se zkušeností, že UÁMK365 je funkční asistenční služba, která kdyžtak naftu přiveze, liju pět litrů do obří 80litrové nádrže.

Na třetí pokus po několika nekonečných vteřinách auto startuje a za 10 minut jsme doma. :)

Užitečné informace k Trolltunze:

  • Začátek silnice k hornímu parkovišti: 60.117795, 6.573243
  • Horní parkoviště/začátek trailu: 60.132895, 6.625431
  • Parkovné 120 NOK na den nebo 300 NOK na dva dny, možno platit kartou. Prý se dá i zadarmo zaparkovat někde trochu před parkovištěm okolo lesa.
  • GPX záznam trasy (není vyloženě potřeba)

Mohlo by se vám také líbit...

Jeden komentář

  1. Skvělý! Do Norska se chci určitě podívat, tím spíš, že mě furt lákají nějaký superlevný letenky, a tohle je jasný must see. Nečekala jsem teda, že se tam jde tak dlouho! Myslela jsem si, že to jsou tak 3 hodinky, tak aspoň mám teď od tebe info :-) líbí se mi jak to píšeš a fotky máš teda úžasný! :-) Těším se na další článek! Měj se hezky, Anet. Jo a díky za to vysvětlení 591 militrů :-D

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *