Výlet: Capitol Reef a Goblin Valley

Zhruba 17-18. července 2018 v USA. 

Na výlet? Ne tak rychle

Už loni v létě jsem si v Coloradu všiml jedné věci. Vydat se na první výlet trvá strašně dlouho, protože je problém sesynchronizovat si dny volna! Tím spíš tady v Park City, kde jsme každý u jiného zaměstnavatele. V Utahu jsme tomu chtěli předejít, a jet na první výlet jsme chtěli ještě v červnu, před Dnem nezávislosti, než se všichni a všechno zblázní. Jenomže než jsme si nějak srovnali dny volna, tak bylo normálně 18. července! Přesně tak, tři týdni jsme nebyli schopní si srovnat dny volna nastejno, abychom mohli jet na dvoudenní výlet! Párkrát to sice už málem vyšlo, ale potom zase něčí manažer přesunul jeden den volna proti našim plánum, a tak jsme zase šli „jenom“ na kolo tady v Park City

Ale tak snad už…

Ale štěstí se na nás konečně usmálo 17. a 18. července, a konečně jsme mohli někam jet. Z toho samého odkládání a odkládání už jsme ani nepřemýšleli, kam bysme vlastně jeli, neb nás potkal další problém. Já, přítelkyně i sestra už jsme toho v USA procestovali hodně. Každý ale trochu jinak. Samozřejmě jsou i v Utahu místa, kam bychom se mohli vracet pořád a pořád, ale do toho všeho potom ještě vstupoval fakt, že po skončení naší pracovní části programu za náma měl přijet ještě můj bratr, který pro změnu v USA neviděl ještě vůbec nic, a ačkoliv třeba takový národní park Arches, Moab, Grand-Staircase, Zion aj. lokace v Utahu jsou super i opakovaně, dát je dvakrát za jedno léto jsme taky nechtěli. Museli jsme proto vymyslet něco, kde ideálně nikdo z nás tří ještě nebyl, a zároveň najít místa, který úplně nejsou „West Coast highlights“ worthy, aby nebylo zase bratrovi líto, že neuvidí utahžskou obdobu Golden Gate mostu. Míst kam jsme mohli jet je naštěstí v Utahu víc než dost, většina dokonce i v blízkosti Park City.

Nakonec jsme zvolili národní park Capitol Reef a státní park Goblin Valley, a k tomu co tak uvidíme cestou.

Všechno kempovací vybavení jsme si dovezli z Česka, takže stačilo půjčit auto a jet! V půjčovně nám dali Toyotu RAV4, což je takový o-ničem-malý-SUV, ale tak vzhledem k tomu, že tentokrát to máme docela daleko, tak jsem byl rád, že to je auto který na jeden galon ujede víc než 20 mil. Haldex (pseudo 4×4 pohon) to taky mělo, takže s hledáním kempování by problém být neměl a jeli jsme. No a vlastně ještě jsem byl taky rád, že jsem nevyfásnul Chevrolet Spark or similar, který jsem si rezervoval, ale z free upgradů na vyšší třídy aut už se tak nějak stala samozřejmost. :D

Vyzvedli jsme ještě Davida ode mě z práce, který měl volno stejně jako my a vydali jsme se na jih! První zastávkou byly vodopády Bridal Veil. To je docela oblíbená destinace, kousíček od Park City. Jsou to sice „jenom“ vodopády u silnice, ale proč se u nich nezastavit, když je to cestou?

Cesta do NP Capital Reef

Potom už nás čekal jenom několikahodinový přejezd k národnímu parku Capitol Reef. Cestou jsme viděli u benzínky Dairy Queen, což je taková zmrzlinárna, relativně ničím nezajímavá, jenom jako takový marketingový stunt občas otočí kelímek s natočenou zmrzlinou vzhůru nohama, a ta zmrzlina je tak kvalitní, že se v tom kelímku udrží! Taková blbost, že? :D

Ale americké hostitelské rodiny to rádi ukazují výměnným studentům, a ti to potom rádi ukazují svým krajanům i o mnoho let později. DQ! :D

Dairy Queen a.k.a. turistická zmrzlina. :D

Taky jen taková drobnost, ale vždycky mě to pobaví: V Evropě jsou často vidět relativně malá auta, jak si k moři táhnou relativně (na Evropu) velký karavan. V Americe je to obrácěně. Velkým karavanem si s sebou táhnou malé auto. :D

Není přívěs jako přívěs. :D

No, moc jsme si dopředu úplně nenaplánovali, co přesně teda budeme dělat na místě, že to nějak uděláme cestou (času bude dost) nebo co. To už jsem zapomněl na něco, čeho jsme si všimli už v roce 2013, a potom později v roce 2016 a dokonce i loni v 2017: Utah je prostě poušť a pouště moc LTEčkem pokrytý nebývají. Jediné, co jsem měl v poznámkách na mobilu byly souřadnice na Goosenecek Overlook1, tak jsme nejdřív jeli tam. Ale i samotná cesta byla krásná:

No jde vůbec to tady nemilovat?

Nebo takováhle vesnička plná zeleně někde v Utahu…

Když jsme dojeli na Gooseneck overlook, tak… no, byl tam prostě výhled do rokle. Asi už jsem v Utahu strávil moc času, protože jsem moc nevěděl, co tady mám vidět. No tak je tady díra v zemi, a co jako? :D Cestou jsme viděli ještě cedulku na Sunset point, tak jsme se tam šli podívat, bylo to asi jenom půl míle. Stejná story. Ale ne, tak abych nekřivdil – prostě typický Utah! Všude červené skály a díry v zemi, větší a menší. Pěknou atmosféru tomu dodávala bouřka, která se blížila ze severu. Ale po čtyřech hodinách jízdy, první velký výlet toto léto, podvědomě jsem asi čekal větší wow efekt. :D Why u not amaze me Utah?

Ale fajn, bouřka nás pomalu doháněla, tak jsme naskočili do auta a podařilo se nám najít návštěvnické centrum v Capitol Reefu, kde nám rangeři řekli něco ve smyslu, že takhle velký mrak ještě letos na radaru neviděli, a že to bude pěkná potopa. :D

Chvílema fakt padaly trakaře, tady už se to naštěstí trochu uklidnilo.

Kromě toho to ovšem byla wifi, tak jsme stáhli trasu trailu Hickman Natural Bridge a jako správní optimisti jsme nasedli do auta a jeli na trailhead, i když lilo jako z konve. A fakt, než jsme tam dojeli, tak se udělalo hezky!

Thx for amazing me, Utah!

Trail pod skálou Hickman Bridge je docela krátký (cca 4 km) a dá se projít relativně rychle, byli jsme zpět za hodinku a něco. Hlavním bodem na tomto trailu je samozřejmě obří skála-oblouk, pod kterou se dá projít, ale i podél druhé půlky cesty (nebo první, podle toho kterým směrem začnete) jsou krásné výhledy po okolí, a hlavně jsme cestou skoro nikoho nepotkali. Krásu kazila jenom po předchozí bouřce pořád vysoká vlhkost vzduchu, která kvůli které bylo nesnesitelný vedro.

Hickman Bridge

Už nevím přesně, kam jsme jeli potom, ale byl to nějaký out-and-back trail, na kterém jsme našli nechutný kaluže s vodou. Samozřejmě jsme do nich hned vlezli, protože ta voda byla docela studená! :D

Na to jaký bylo vedro, tak voda byla pěkně studená. :D

Toyota RAV4 je ale brutálně ošklivý auto, že? :D

Cesta z národního parku Capitol Reed byla, jak se dnes s oblibou říká, top. :D

Přistání na Marsu

Potom jsme se vrátili k autu, a do navigace už dali souřadnice místa, kde jsme chtěli kempovat (BLM land zhruba hodinu daleko). A musím uznat, že Utah dokáže překvapovat i po těch letech. Krajina se stále měnila, a silnice skrz Capitol Reef byla jako z jiného světa. A to jsem nevěděl, co nás čeká už za chvíli. Pravý Mars!

Jen tak mimochodem, z cca 800 fotek, co jsem nafotil během těchto dvou dnů, je naše Toyota na zhruba 120 z nich. :D

BLM land, na kterém jsme měli v plánu kempovat byl docela rozlehlý, když jsme tam přijeli, tak část tohoto rozlehlého prostoru byla vyhrazená pro blbnutí na motorkách, buggynách, autech, trucích – vesměs čímkoliv, co nezapadne v jemné zemině. A hlavně zcela oficiálně, a legálně. Týden po nás se tady s Fordem F150 Raptor proháněl i Ken Block (který shodou bydlí taky v Park City).  Já na něj v USA vůbec mám pořád štěstí, loni jsem ho potkali zase na Pikes Peak v Coloradu, když natáčel Climbkhanu.

No co si budeme povídat, čtyřkolka nebo buggy by byla vhodnější. :D

No, RAV4 je sice jakoby SUV, ale pořád auto z půjčovny, tak jsme ho zaparkovali na kopci a já jsem nastaroval drona, a chtěl jsem ze vzduchu vyfotit Factory Butte, náhorní plošinu, stolovou horu, nevím jak to popsat, ale rozhodně nevypadalo jako krajina na Zemi. Bohužel docela brutálně foukalo (směrem od nás) a můj Mavic se i ve sportovním módu proti silnému větru vracel velmi pomalu, a když jsem ho konečně dostal zpět, tak už se začínalo pomalu stmívat.

Drona jsem proto sbalil a jeli jsme hledat, kde budeme kempovat. Ono by to nakonec šlo i přímo někde tady, ale doufali jsme, že najdeme plácek, kde nebude tolik foukat. Popojeli jsme proto zhruba o 15 minut dál. Vítr sice neustal, ale zato jsme našli nádherný výhled právě na Factory Butte. Při západu slunce jsme vztyčili stany a v závětří suchých záchodů jsme s velkou spotřebou plynu dokázali uvařit i večeři.

Pokud Vás ta otázka vůbec napadla, tak ne, nesmrdělo to tam. :D

Potom už jsme to zapíchli a šli spát.

S výhledem na Factory Butte v dálce.

Drone Rescue Mission

Ráno jsem jen nestačil zírat! Vítr utichl a hned ze stanu byla vidět celá obří Factory Butte!

Foceno 200 mm objektivem, pořád to bylo hoooodně daleko.

Skála, hora, kopec, ať už je to cokoliv. Zatímco ostatní balili stan, já jsem nastartoval drona s druhou baterkou a vydal se to vyfotit ze vzduchu a víc zblízka. Bylo to pořád hodně daleko a v „letové výšce“ pořád precejen trochu foukalo. Většinou mám zásadu, když s dronem letím někam daleko (samozřejmě, že vždy mám spottera i s dalekohledem, a dron je tak vždy v line-of-sight :D), tak, že nejpozději kolem 55-60% baterky se musím otočit a letět zpět, protože jinak to nevyjde, že.

#djikolmodolu #topdown #mars #veins #dnescestujem

Po pětiminutovém letu jsem ale pořád nebyl spokojený s tím, jak daleko od celého přírodního úkazu jsem, proto jsem to risknul až k 50%. Ještě jsem nafotil pár fotek, a když jsem se s dronem otáčel na zpáteční let, tak už jsem byl s baterkou zhruba na 45%.

Mars!

No nic, letím zpět. Procenta baterky ale ubývaly rychleji než zbývající vzdálenost zpět, a když jsem viděl 5% baterky a necelý kilometr zpátky, tak už mi bylo jasné, že mám trochu problém. Sklopil jsem proto kameru dolů a začal hledat místo na přistání. Přestože okolí byla docela poušť a jen občas sem tam šutr, právě takový šutr by mohl urvat třeba gimbal, a to jsem úplně nechtěl. Našel jsem proto malý kousek země, který vypadal docela rovně a jal se přistávat, v tento moment mi zbývalo poslední procento baterky a odhadem tak metr k zemi. Když v tom tma, drone disconnected a konec. No nic. :D

Dron naštěstí loguje svoji polohu a na ovladači vidím polohu svoji, takže nic nebylo ztraceno. Problém byl jen v tom, že mezi tečkou-mnou a tečkou-dronem mě dělilo asi 900 metrů…

Tak jsem nechal ostatní skládat stan a šel jsem na ranní procházku. Po 20 minutách jsem byl na místě, ale drona jsem neviděl. Po nazoomování na mapu jsem odhadl, že musí být už fakt na dohled, a fakt byl – doslova deset metrů přede mnou. Jenom prostě se svojí šedivou barvou nebyl vůbec vidět. Nevidět na mapě jeho polohu relativně k poloze mojí, tak ho v životě nenajdu.

No každopádně jsem drona vzal a za 20 minut jsem byl zase zpět u auta, které bylo překvapivě po těch 40 minutách sbalené a ready na odjezd. :D

Údolí goblinů

Naším dnešním cílem byl státní park Goblin Valley, a protože jsme byli pečlivě připravení (čti: Jana si v AllTrails stáhla na offline použití JEDEN trail), přijeli jsme přímo na trailhead, napustili jsme si každý batoh vody a šli jsme. Vedro bylo teda naprosto brutální a po necelé hodince jsme došli na konec trailu… jenže tam jaksi nic… nebylo. My jsme ani nevěděli, co by tam mělo být, nebo proč tam ten trail vede. V samotném Goblin Valley je spousta takových malých trpaslíků, těch byla celá pláň, ale tak to bylo přímo u parkoviště.

Údolí plné trpaslíků.

V tom jsme si ale všimli, že ze skal o kousek dál se vrací skupina lidí, tak jsme se vydali tím směrem. Mezitím nás napadlo udělat skupinovou fotku, já jsem zrovna měl nasazenou padesátku, takže bylo potřeba stativ s foťákem dát docela pěkně daleko od nás. Časovač na spoušť mám na svém Canonu buď 2-, nebo 10 vteřinovou. No i těch 10 vteřin bylo na tu vzdálenost málo a málem jsem padnul, protože jsem běhal tam a zpět asi natřikrát. :D Ale to jsem odbočil.

Vyškrábali jsme se na skálu a v ní byla skulina, kterou se dalo vlézt dovnitř, a bylo tam přesně to, kvůli čemu jsme šli až jsem, i když jsme ani nevěděli co to je nebo jak to má vypadat… Každopádně to byla vnitřní jeskyně pojmenovaná Goblin‘s Lair a ta byla úplně skvělá.

The Goblin’s Lair (Chamber of the Basilisk)

Dostat se do ní nebylo úplně nejjednodušší, ale viděli jsme odsud vylézat psa a děti, takže zároveň to nebylo ani nemožný. No a uvnitř byla prostě veliká jeskyně, ve které byl navíc chládek! Uvnitř jeskyně je potom ještě úzká skulina, kam už se dá jenom bez batohu a jenom po všech čtyřech. Ačkoliv tam ani nebylo nic k vidění, dalo se prolézt docela daleko do úplné tmy a v příjemném chládku.

Potom, co jsme si to prolezli všichni jsme se pustili na cestu zpět. Museli jsme vylézt zpátky ke vstupu do jeskyně, což bylo stejné náročný jako slézt dolů a potom to bylo další dva kilometry zpět na parkoviště.

Takhle nějak vypadala cesta nahoru do jeskyně a potom zase zpátky dolů. Není divu, že kdybysme neviděli odsud slézat lidi, ani by nás nenapadlo se sem škrábat. :D

Nutno dodat, že sluníčko se mezitím pěkně rozpálilo a i když to za to stálo všemi deseti, potom co jsme se dotrmáceli zpět k autu jsme se rozhodli jet zpátky do Park City, přestože bylo teprve krátce po obědě.

Ještě jsme rychle oběhli pole goblinů, tedy samotných trpaslíků, po kterých se tento park jmenuje, fotky z čehož jsou nic moc, jelikož slunce bylo přímo nad náma a ostré stíny nejsou na focení zrovna ideální poloha slunce, ale pak už jsme se fakt nakutáleli do auta, zapnuli klimatizaci a jeli jsme zpět.

Three Sisters v Goblin Valley

Cestou jsme ještě zastavili u nějakých slot canyons hned na výjezdu z Goblin Valley, ale bylo fakt takové vedro, že asi po 15 minutách jsme to otočili zpět k autu a jeli domů, a v Park City jsme tak byli docela brzo, už kolem šesté. Já jsem původně chtěl ty dva dny vyšťavit na max a vrátit se klidně o půlnoci, ale nic se nemá přehánět. :D

Díky tomu jsme vklidu zajeli nakoupit do Walmartu (přecejen vozit věci po jednom batohu autobusem je nuda), koupili si Panda Express take-out a v osm jsme byli v klidu doma u televize. What a life. :D

Footnotes

  1. 38.299000, -111.297837

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *