Work & Travel 2016 ve Wisconsinu – zařizování a odlet do USA

Ahoj,

tímto článkem bych chtěl začít sérii z Work & Travel 2016 ve Wisconsinu! Předem bych chtěl asi říct, že pokud se o tomto programu chcete dozvědět takový ty základní věci, tak vás předem odkážu na jiné blogy, kde lidí popisují úplně každý krok, který předchází tomu než nasednete do letadla a můžete letět… Prostě berte tyto články jako pohled někoho, kdo už v USA byl a nedočtete se tady, že Američani hodně klimatizují, pijou jenom Colu, neumí řadit a jezdí v obřích autech… I když i mě teda popravdě vždycky překvapí, jak v Evropě veliké BMW X6 nebo Audi Q7 vypadá vedle průměrného amerického auta jako goflový vozík. :D

Tento program je docela dost byrokraticky náročný v podstatš v průběhu celého pobytu a já osobně se tady tímto předpobytovým cyklem mnoha úkonů nechci moc zabývat, i když dost věcí by asi stála za zmínku taky…

Například to, že jsme si vůbec nezjistili kam jedeme pracovat a na jakou pozici se hlásíme. Tu jsme si třeba vybrali pouze na základě hodinového platu a toho, že berou skupiny i páry, což byla jedna z našich podmínek, protože původně jsme chtěli jet 4 jako skupin a z toho já a Ann jako pár. Spoustě zaměstnavatelů se totiž skupiny a/nebo páry nelíbí a nechce je. Takže to byla třeba jedna z těch věcí ještě před odletem. Po příletu jsme potom byli překvapení a nutno říct, že vesměs velmi příjemně.

Možná sem potom vložím taky jeden facebookový status z návštěvy ambasády. To jsem na třetí pokus měl za absolutní formalitu, nicméně zrovna americká ambasáda je taková dost progresivní a za poslední tři roky se tam toho dost změnilo. Před třemi roky jsme tam totiž dorazili naložení krosnou, spacákem, notebookama, foťákama a tak… a letos už se tam nesmí jít s ničím, což jsme k naší smůle zjistili asi hodinu před naším interview. Tak jsme běželi skrz Prahu odložit naše zavazadla až zpátky na Florenc, protože tam byla jediná úschovna o které vím a cestou jsme žádnou nepotkali. Ani klece na tašky v obchodech! Tak to sem pak třeba vložím, to byla celkem sranda. :D

Celý tento seriál tak začnu asi příletem do USA, tam byla totiž taková dobrá věc a v současné době i evropský unikát, který se doufejme rychle rozšíří do dalších letišť po Evropě! Taky jsme potkali pár fajn lidí, kteří nám cestou sem ušetřili peníze (i my jim na jejich cestě).

Byrokracie před odletem

No. Každopádně, po strašně mnoho měsíců trvající byrokracii, s přístupem české agentury který se mi ani trochu nelíbil, sehnali práci v houskeeping departmentu v jednom resortu ve Wisconsinu. To bylo zhruba všechno co jsme tak věděli den před odletem. V papírech to sice bylo tak nějak popsaný, ale my jsme to moc nepročítali. Jenom jsme koukli na mapu, usoudili že to je kousek od Chicaga, dvě hodiny jízdy a možná ani to ne. Zaměstnavatel navrhoval, abychom letěli do Millwaukee, což byla blbost, takže jsme letěli do Chicaga. Letenky jsme koupili po několika dnech hledání, bohužel nejlevnější co jsme splašili bylo 17 tis. na osobu s přestupem v Dublinu přes noc. Což nám ovšem nevadilo a zpětně jsme dokonce strašně rádi. Měli jsme routing z Budapešti do Dublinu a odsud poté do Chicaga, zpátky potom stejně jenom s návratem do Vídně.

Několikadenní cesta do USA

V práci jsme oficiálně měli začínat v sobotu, takže na místo jsme se chtěli dostat ve čtvrtek a kvůli dlouhému přestupu a rannímu odletu z Budapešti jsme se museli vydat na cestu už v úterý večer. Zřejmě na delší dobu jsem si tak naposledy zařídil, autem jsme zajeli o půlnoci do Brna ke Grandu, táta odvezl auto zpátky domů a my jsme autobusem přijeli nad ránem do Budapešti. [Regiojet vsuvka: Ty nový autobusy jsou strašněj luxus.] Okamžitě jsme nasedli na metro a autobus, který jel na letiště. Cestu a směr jsem měl ještě v živé paměti ze zimní cesty do New Yorku, ale ty názvy stanic na který máme vlastně dojet jsem si vůbec nepamatoval. :D Ale všechno proběhlo v pohodě a rychle, jen jsme došli do metra, jelo metro, jen jsme došli k letištnímu autobusu, zrovna vyjížděl.

IMG_1967

Co mě překvapilo nebo zarazilo bylo to, že oproti tomu lednu, kdy na letišti bylo tak nějak mrtvo, tak teď tady bylo natřískáno, letištní kavárna měla otevřenou i venkovní zahrádku a prostě to v létě ožilo.

IMG_1958

Zavazadla nám odbavili zhruba 45 minut po příjezdu na letiště (někdy v sedm ráno), takže docela rychle. Navíc kufry dostaly letenku až do Chicaga i když jsme měli přestup přes noc, čímž odpadla starost o to, co s nimi v Dublinu. Přestože zlaté pravidlo cest do USA říká, že se tam má jezdit s prázdným kufrem, měli jsme doma spoustu nedojedených proteinů, věcí na prodej (některé věci se prostě v USA dají prodat dráž než na Aukru) a tak oba naše kufry byly klasicky 49,5 liber, půl libry pod limit. A tak jsme tak posedávali a říkali si, že máme dost času, když v tom se ozval final call na flight to Dublin a tak jsme utíkali na bránu. Unavení a posilnění suplementovaným melatoninem téměř ihned usínáme a budíme se po přistání v Dublinu.

Odpoledne v Dublinu

V Dublinu jsme měli zařízený Airbnb ubytování. Je to strašně drahý město na to, jak tam v zásadě nic není… Uberem jsme dojeli přímo k ubytování, protože… proč ne. Hlavně uberTAXI vyšel na 18 euro a MHD by vyšlo na dvanáct minimálně a potom bychom se ještě někde trmáceli pěšky. A za poslední dobu jsem dostal další lekci v tom, že bych si doopravdy měl číst na co kde klikám za tlačítka. Koupili jsme si totiž shared room, což osobně moc nemusím a je to i důvod proč mám radši Airbnb než hostely ve srovnatelné cenové kategorii. Ale nešlo mi ani tak o to, že jde o sdílenou místnost, ale o to, že jsem prostě ani nevěděl co jsem to objednal. (Airbnb totiž volím i kvůli tomu, že je to pro mě bydlení zadarmo. A pro Vás mám aspoň $19 slevu.)

IMG_1977

Narychlo jsme šli omrknout Dublin. V podstatě jsme tam za tu chvíli ani nic neviděli, navíc jsme byli zrovna v takové čtvrti, kterou ani nevím k čemu bych přirovnal, ale dere se mi na jazyk označení dublinský Cejl. Všude bordel, omlácený auta, nepříjemnej pocit. Ale stejně, nakonec jsme došli do nějakýho fast-foodu už v podstatě v centru a tam to nebylo o moc lepší… Tak jsme to centrum aspoň trochu omrknuli a nějakou oklikou se vrátili zpátky na pokoj. Přece jen jsme byli ještě unavení a hlavní část cesty teprve před náma.

IMG_1974

Po návratu jsme zjistil, že na pokoji je s náma ještě Slovák, fotograf na týdenní dovolené. To jsem pochopil i v čem lidi vidí to kouzlo těchto sdílených ubytování. Celý večer jsme pokecali o focení, dronech, sdílené ekonomice a tak. Co mě trochu překvapilo, že i lidi, který potkáte přes Airbnb třeba vůbec neznají v zásadě stejnou sužbu Uber… A protože i on měl namířeno další den na letiště, vzali jsme to Uberem. Oba jsme dostali $15 kredit na Uberu (já za doporučení, on za první jízdu) a ještě nás ta cesta na letiště vyšla v podstatě zadarmo. Win/win/win. Taxikář-uberista v nové trojkové oktávce nás vyhodil přímo před terminálem. Mimochodem, ten taxikář na předchozí naftové oktávce údajně najezdil přes 930 tisíc kilometrů jenom s pravidelným servisem a jednou spojkou, a dvakrát s tím vyhrál soutěž mezi irskými taxikáři o největší číslo na tachometru. Skoro se mi tomu ani nechce věřit, ale zajímavé… :D

Odlet do Chicaga

No, každopádně jsme se hned odbavili a v domnění, že zase máme hromadu času jsme se podívali na boarding pass, na kterým bylo napsaný, že gate zavírá už za 45 minut, přestože naplánovaný odlet je snad až za 2 hodiny. Tak jsme se vydali, opět, na úprk skrz kontroly.

Jedna z hlavních věcí, proč jsem chtěl napsat i o té samotné cestě, je fakt, že na dublinském letišti se nachází prozatím evropský unikát, který je zatím jenom tam a na 14 dalších letištích na světě: US Departments of State Pre-Clearance. To je úplně geniální myšlenka, až si člověk říká, proč to nefunguje už dávno a všude, alespoň na hlavních letištích které odbavují velké množství pasažérů do USA: imigrační kontrola PŘED odletem do USA, ne po příletu! Kdo zažil nějakou zasekanou imigrační kontrolu v USA už možná bude tušit, proč je to tak super. Prošli jsme všemi kontrolami, kterými bychom prošli normálně až v USA (bezpečnostní pohovor, imigrační pohovor, vyplňování celní deklarace atd.). Nejlepší bylo, že jsme to ani nevěděli. A najednou stojíme u odletové brány, v pasu máme razítko „Admitted to United States“ a máme snad dvě hodiny času do odletu z brány, která je támhle na dohled.

IMG_2005

Protože jsme měli radost, že to prošlo tak rychle, že jsme ráno ušetřili a vlastně i vydělali pár dolarů, udělali jsme něco, co bych asi na letišti v mém věku jako chudý student neudělal: zasedli jsme k baru. Navíc tento terminál byl fakt jenom pro odlety do USA a až zas tak moc jinýho se tam dělat nedalo. Tak jsme si řekli, že ochutnáme nějaký to irský pivo. Irský pivo paradoxně zrovna neměli, tak jsme si objednali aspoň nějaký irský cider, že postahujeme fotky a tak… Tak popíjíme, stahujeme fotky, říkáme si jak máme spoustu času a jak to všechno krásně stihneme, už žádný final calls. Bohužel… nebo spíš teda „bohužel“… jedna z číšnic, která uklízela bar po předchozích hostech, na ségru shodila skleničku s troškou piva. Strašně se omlouvala, nám už to v tu chvíli bylo fakt jedno, že nám to nevadilo, ale i tak nám donesla další pití zadarmo, tentokrát on the house. Asi po hodině se k nám přidává Američan s flaškou pití, že si to nemůže vzít do letadla nebo co, a že to hodlá vypít a jestli se přidáme.

IMG_2000

Tak jsme se přidali, trochu jsme pokecali (byl z 1/8 Čech :D ), když v tom zase!!! Final call to Aer Lingus passengers on flight EI123 to Chicago! No, tak jsme se rozloučili, doběhli do letadla, s prvním jídlem jsme zase zchroustnuli melatonin a celý krátký let jsme vesměs prospali.

IMG_2010

Tadá, teleport do Chicaga. Let trval jenom sedm hodin.

No, a jak už jsem zmínil, my jsme si nebyli úplně jistí, jestli ta pre-clearence byla fakt jako imigrační kontrola, tak už si říkáme… to bude zase oser, kufry vzít, ve frontě čekat, přes imigrační, žejo, tohle. A najednou letuška říká cosi že rollujeme k domestic terminálu 5, yours bags will be on 11 and exit to the taxis on your left, have a nice stay.

A ono fakt. Kdo už jste někdy přistával v USA, tak víte že po výstupu z letadla je celkem všude vidět ta bezpečnostní opatření přes vpuštěním do země a cedule k immigration. Ale my jsme fakt byli na domestic terminálu a asi 200 metrů pěšky po vystoupení z letadla byl východ ven k taxíkům! Boží!!! Druhá super věc byla to, že jsme z Dublinu odletěli přesně na čas (což se většinou moc nestává, protože běžně se čeká 25-60 minut na přestupující pasažéry, což tady díky přestupu přes noc nebylo), což vyústilo v to, že jsme v USA přistáli skoro celou hodinu před plánovaným příletem. (Většinou právě tady tato rezerva vyrovná zpožděný odlet.).

Čili my jsme počítali s tím, že přiletíme tak ve tři, hodinku dvě imigrační kontrola, kufry a takhle, takže jsme počítali s tím, že na cestu do našeho absolutního cíle se vydáme tak kolem páté odpoledne. Namísto toho jsme přistáli v 13:50, ve 14:05 nám vyjeli kufry na pás a ve 14:10 stojíme venku (a je vedro. a velký auta. wow USA.). Takže pokud máte cestu do USA a jsou tam nějaký letenky z/přes Dublin, berte je! Navíc zrovna v ten konkrétní den odpoledne prý imigrační kontrola trvala 3-4 hodiny a spousta J1 od nás z agentury, co ten den taky letěla do/přes ORD, kvůli tomu nestihla další letadla.

Cesta k zaměstnavateli

Z Chicaga k zaměstnavateli je to zhruba dvě hodiny aute (hodinu a půl z letiště) a v papírech od zaměstnavatele bylo, ať si vezmeme nějakou shuttle service, která pro jednoho vyšla $250 a pro dva $300. Naprostej úlet, ceny jak kdybysme přiletěli vlastním letadlem a jeli tam dělat šéfkuchaře. No bohužel pro nás jsme přiletěli autobusem a budeme jenom uklízet pokoje, tak jsme museli vymyslet levnější variantu. Jednou z nich byla jiná levnější limo service, na kterou jsme měli i quote a která by vyšla na $150 komplet pro oba. Jenomže se musí bookovat 24 hodin předem, na což jsme se vykašlali, protože jsme se rozhodli aplikovat nejvíc low-cost variantu: Tou bylo se metrem dostat na poslední stanici metra/vlaku (pár dolarů) a odsud taxíkem cca 25 minut za $60. To by dohromady mohlo vyjít na nějakých $35 na osobu. Což už se dalo, jenom problém byl v tom, že to metro cestou zastavuje na milionu stanic a jenom ta cesta by zabrala 3 hodiny. A protože jsme toho měli fakt akorát dost, tak jsme si řekli, že na to kašleme. Otevíráme Uber, ale čekal jsem, že na tak dlouhou trasu to budou taky minimálně stovky dolarů. Překvapivě fare estimate ukazoval o poznání příjemných $88-114. Což i kdyby bylo hodně podhodnocený, tak to ve výsledku může vyjít podobně jako ta levnější limo service a to už se dá. Dali jsme si request na jízdu přímo z terminálu přímo na recepci resortu, kde máme pracovat a za tři minuty vyskočí notifikace Driver en route. Napsal SMS, že bude u východu 5C, tak jsme seběhli o patro níž a fakticky o necelých 10 minut později jedeme…

Za hodinu a 23 minut jsme tam, přímo na recepci resortu. Cesta by sama o sobe vyšla na spodní hranici toho odhadu – $88. Ale díky tomu, že mám pěknou hromádku free jízd (viz tady), tak náš to vyšlo $73 za oba (komplet cena včetně mil, čas, tolls, airport fees, etc.). Zdaleka nejrychlejší a nejlevnější varianta s minimem starostí předem. Je teda pravda, že to byl uberX, což e ta varianta co operuje jaksi na hraně zákona, že ty řidiči nemají taxikářské povolení a je to v podstatě taková drahá spolujízda… no každopádně v pohodě, auto čistý, nový, nabídl nám sladkosti, vodu, nabíječku… Řidič byl sice zedník, ale říkal že rád řídí a že si takto přivydělává.

Na recepci resortu, kam nás až dovezl, nás bell man obsloužil stylem, že jsme hosti co tu mají pokoj (začíná na $300 za ty ošklivější pokoje). Fajn. Měli jsme teda představy, že ten resort bude o něco menší, … ale to je zase kvůli tomu, že si dopředu ani nezjistíme, kam se to vlastně přes půl světa vydáváme pracovat.

To be continued…

Nějaký ty social links… asi jenom Instagram @jiripavlikcz pro fotky. A nový články můžete dostávat třeba mailem, stačí se přihlásit v menu vpravo někde nahoře

IMG_2056

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *