Den 12. – Velké Medvědí jezero

Den 12.; July 13th, 2013 (sobota).
Napsáno zpětně: z části někde v USA v červenci, z části studovna v Qvéčku na Mendelu, 2. 10. 2013

Jak jsem psal už včera, počasí na odpočívadle, kde jsme spali, bylo příjemný, teplo akorát, provoz přes noc snesitelnej. Takže jsme se nebudili kvůli vedru nebo zimě, což se jinak stává docela pořád. Jde o sedmou noc v řadě, kdy jsme spali v autě. Zatím je to v pohodě, ale takhle zpětně můžu říct, že už moc dlouho tohle nadšení z přespávání v autě trvat nebude…

Po naší ranní hygieně na odpočívadle už jsme balili ručníky z oken a chystali se odjet, když za náma přišla nějaká paní. Vypadalo to, že si chce pokecat a my jsme si taky chtěli pokecat. Zeptala se nás kam jedeme, kde jsme byli a tak, na to se ptá hodně lidí, když vidí/slyší, že nejsme odsud. Po třetí větě nám ale došlo, že se nám právě chystá prodat bibli nebo co, tak jsme ale teda urychleně přepnuli do češtiny, poděkovali a vyrazili na cestu.

Dnešní cíl? Big Bear Lake. Velká přehradní nádrž v nadmořské výšce asi 2 000 metrů.

Náš šestihodinový roadtrip playlist nás přestal bavit potom, co jsme ho slyšeli asi 50x dokola, rozhodli jsme se, že si pustíme rádio. Panebože, zlatá pokladnice typickejch americkejch reklam! „Oh-my-goodnes! I just woke up and my baby was DEAD!“ „You know why? Every mother know that bla blablablabla BLABLA BLA. For more informations visit safesleepforababy dot com!“ (Nevím, jestli si to nepamatuju špatně, ten web neexistuje, ale něco v tom smyslu to bylo). No ty vole prostě hrůza, rádio vypínáme a s radostí se vracíme k našemu oposlouchanýmu playlistu.

Velké medvědí jezero leží v nadmořské výšce sedm tisíc stop, je docela jedno jak je to vysoko, každopádně je to docela ostrý stoupání na docela dlouhoou dobu. Přibližně v půlce cesty nám v autě začala smrdět spojka, protože v podstatě celou cestu jsme měli plyn na podlaze, a o chvíli později automat začal odmítat podřazovat, i když jsme na to v otáčkách měli prostoru dostatek.

Stoupání tam prostě bylo docela hustý, ale i přesto tam jezdilo docela dost žiletkářů (cyklistů na silničkách). Ti co jeli z kopce měli v tváří mně dobře známý pocit absolutního štěstí jakože „Oh fuck yeah, I am going down hill!“. Co bylo ale kouzelný, že tenhle výraz měla na tváři i spousta těch, co šlapalai NAHORU!

Big Bear Lake je kouzelný, ale máme ho i v Česku. Představte si prostě obří Lipno. Je tady jezero, dá se tady jezdit na vlastních člunech, lyžovat, jezdit na horským kole, zipliny, bobový dráhy, všechno. Krásná příroda. Jsme tady, a co dál? Jeli jsme sem kvůli wakeboardovýmu vleku, ale tady přišlo trochu zklamání. Příště musíme ten research udělat trošku podrobněji. Napsat „wakeboarding cable california“ a jet na jedinou lokaci, kterou najdeme bez podrobnější prozkoumání je trošku chyba. O co šlo? Normálně jsme čekali vlek, jakože když ne od Rixenu, tak normální vlek. Dojeli jsme sem, a to co jsem viděl jsem teda ještě neviděl. V podstatě šlo o 2.0 systém (tj. lano ti nejezdí dokola, ale tam a zpátky), ale ne takovej jako je třeba ve Schwandorfu nebo Pasohlávkách, ale ve skutečnosti to byl mechanismus, kterej vypadal jako z 30 let starýho předělanýho vleku na lyže a celý to bylo takový nemoderní… No, takže na to teda jakože kašleme, ale co tady, když už tady jsme?

Že bysme třeba šli vyzkoušet místní bobovou dráhu? Well, zklamání číslo dva. Jako že jeden sjezd vyšel na nevím kolik dolarů (ale hodně), to by bylo v pořádku, kdyby… to vypadalo aspoň jako na tom Lipně. Realita? Nahoru s bobem vás veze opravdu prehistorická sedačková lanovka; bobová dráha samotná připomínala jízdu po D1 a celkově to bylo takový zašlý. To fakt nechceš. Vypotřebovali jsme teda těch pár poukázek a. k. a. jízdenek, co jsme si nakoupili, a padali rychle odsud.

Rozhodli se, že to jezero pojedeme omrknout na SUPech (stand up paddleboard), když už jsme si sem nepřitáhli vlastní loď. Našli jsme nějakou půjčovnu, do zástavy dali naší kreditní kartu (bojím bojím) a za pár dolarů nám půjčili dva paddleboardy na hodinu a to bylo moc fajn. Nijak extra daleko jsme nedopádlovali, protože jednak u břehu byly různý chaluhy, co se namotávaly na pádlo a druhak rychlý průjezdy lodí okolo dělaly takový vlny, že se nedalo někam v poklidu dojet. Společnost nám tam ale dělala spousta kachňátek. :D Ale trošku jsme si to prohlídli a jezero vypadá krásně, i když voda se nedá považovat za nějak extrémně čistou, i když to mohlo být jenom v té části, kde jsme byli. Co mě fascinovalo byly plovoucí restrooms zakotvený uprostřed jezera. Prostě plovoucí portapotties. :D

Borec z půjčovny, kterej nám ty paddleboardy vytahoval z jejich skladiště měl na rameni vytetovanou královskou postupku a když jsme mu říkali o našem roadtripu, tak nám potvrdil naši domněnku o špinavým Los Angeles, stejně jako spousta lidi potom později. Říkal, že byl v Los Angeles born and raised, v 18 letech odjel do Las Vegas, kde propadl gamblingu, a dneska, o pár let později, si tady provozoval malou půjčovnu u Medvědího jezera. Krása. Každopádně říkal, že na LA jsme se měli vykašlat a jet rovnou do San Diega, ale říkal že i Las Vegas je lepší, i když je to doslova sin city. Hmm, tak asi příště, teď už se asi vracet nebudeme.

Big Bear Lake je krásný, ale bez horskýho kola nebo lodě tady toho pro nás není nic moc zajímavýho, odjíždíme tedy druhou stranou zase dolů s navigací nastavenou na Las Vegas, i když přespat chceme někde cestou.

Od jezera jsme sjeli dolů v podstatě na neutrál, ALE. Američani neumí řidit. Mají asi pocit, že jakmile nejedou rovně, auto se okamžitě začne kutálet přes střechu a všechny zatáčky projíždí na brzdě nesmyslně nízkou rychlostí. Hrůza. Potom, co jsme předjeli, často i na neutrál, velkou spoustu aut (nahoru večer nejel skoro nikdo) jsme se najednou ocitili zase dole v poušti a před náma nekonečná, rovná, absolutně prázdná, silnice. Hmm, kolik ten Yaris asi může jet? 184 km/h.

Poušť, vedro, sucho, vedro, vedro, sucho, nikde nic. Trochu fouká, ale je to jak kdybysme stáli před obřím fénem. Tohle je ideální místo pro slunečný elektrárny, skoro nic užitečnýho tady neroste. Jen pár kaktusů. 46 stupňů. Mrtvo. Kdyby nám tady zdechlo auto, tak do dne umřem. Není tady moc signál. Ale máme v autě 20 litrů vody a spousty jídla, tak nás takovýhle scénáře netrápí a vesele si jedem dál. Občas jen tak sjedeme ze silnice na souběžný pouštní cesty vedle silnice. Je za náma tolik prachu, že kdyby za náma jelo policejní auto se zaplýma majákama, tak ho neuvidíme. Po několika milích jsme objevili takový velký rovný místo kde bylo asi 15 poštovních schránek a jinak nic. Je to takovej plácek, kde se s autem daly dobře dělat donuts. Zvedl se zase obří oblak prachu, který se najednou po zvednutí vedru vydal pryč… směrem k takovýmu RV městečku (asi 10 velkých amerických karavanů zřejmně natrvalo přistavených k sobě… proste uprostřed ničeho), cca kilometr od nás na dohled. No tak radši zase mizíme. Po půl hodině nás minulo první a poslední auto.

Po necelé hodině přijíždímě do Barstow. Je to zvláštní místo docela. Spíš menší město na místní poměry. Je v poušti, ale celý vypadá jako právě postavený, všechno je tady nový, čistý, jsou tady zelený trávníky a mělo takovou zvláštní déjà vu atmosféru. Dlouho jsem přemýšlel proč, až mi došlo, že to tady vypadá úplně stejně jako ve filmu Auta. Americký město/ečko uprostřed pouště. Byli jsme tady v kině, i když bylo docela nový, působilo takovým skromným dojmem. Byla sobota večer a bylo tam plno, byli jsme ale asi jediní běloši a s angličtinou jsme tu tady byli ve značné minoritě. Z kina jsme vyšli přesně v devět večer a venku bylo přesně 40 stupňů.

Na odpočívadlo Boron West Bound to bylo ještě 50 minut jízdy, přijeli jsme, usnuli jsme. A prej tady v noci lezou chřestýši po tom, co jsou celej den zalezlí někde v chládku. :D

Pictures are coming.

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *