Rok v Americe končí, aneb jak jsem jel domů

V pátek 24. června nadešel den odletu domů. Nejdřív se ale trochu vrátím zpátky.

Ve čtvrtek jsem měl rozlučkovou párty, takže jsem spát šel ve tři a vstával o šest hodin později, v devět ráno, ne zrovna se svěží hlavou. Dobalil jsem do kufrů oblečení, co jsem včera ještě dával do pračky vyprat, rychle je převážil, jestli splňují limity a šel se rozloučit s host-rodinou.

Na letiště jsem jel jenom já a můj host-bratr, a především, neodvezl mě až na letiště, ale jenom k první stranici Sanfranciscského metro-vlaku (BART) ve městě Fremont, od kterého je to autem na letiště ještě asi půl hodiny po silnici. Proč? Když to padlo tak nějak mezi řečí, napadlo mě, že by to nebyl zase tak blbej nápad… přecejen, až budu někdy cestovat sám, tak mě taky nikdo nebude vozit až k terminálu letiště, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. A nakonec mi to zajistilo slušný dobrodružství.

Ranč/farmu/domov ve Farmigtonu, kde jsem strávil skoro jeden celý rok (327 dnů) jsme tak s Mikeym opustili okolo desáté hodiny ranní, pět hodin před odletem. Baculatý cestovní kufry (dva) jsme nakonec procpali třetíma dveřma (kufrem) na zadní sedadla hostbratrovýho třídvéřovýho Mitsubishi Eclipse, zbytek věcí do kufru (carry-on batoh) a už jsme se vydali na cestu.

První zastávka byla na místní benzínce. A začíná na mě trochu dopadat nostalgie… Sem jsem si občas jen tak na kole nebo pěšky šel na vycházku, jen tak si koupit Arizona tea (a ten mi bude taky chybět!) a obdivoval jsem u toho tady tenhle kalifornskej venkov, ten místní klid a starý auta a všechno. A teď jsem tady naposled. Aspoň na nějakou dobu.

No, nakoupil jsem si, jak jinak, Arizona čaj na cestu a moje zřejmě poslední Mt. Dew (který jsem potom ani nestihl vypít). Druhá zastávka byla na poště, kde jsem odeslal poslední dvě krabice věcí, co se mi nepovedlo sbalit (ding ding $65) a potom už jsme konečně byli na cestě směrem San Francisco. S pomocí aplikace Mapy v iPhonu (naprosto nevhodný pro navigaci) jsme nakonec po několika špatných sjezdech na amerických dálnicích a chvíli bloudění po městech dojeli k první stanici metra. Vlastně ke druhé, tu první jsme jaksi minuli.

S bráchou jsme se rozloučil :-( a já jsem byl najednou sám na stanici Dublin sanfrancisckého metra. Teď jak to píšu na mě padá strašná nostalgie a smutek, ale nebyl čas. Musel jsem vymyslet jak se presto dostat na letiště.

Koupit lístek bylo relativně jednoduchý – podle tabulky (kde jste a kam chcete jet) si spočítáte cenu, a lístek v té hodnotě si jednoduše koupíte v automatu, platit se dá kartou. Ze stanice Dublin na letiště SFO byl jednosměrný lístek za $10,40. Kouknul jsem se na mapu, a zjistil, že z modré linky Dublin jsem musel jet skoro až na konečnou, a tam potom přestoupit na žlutou linku, která jela až k letišti. Tak jsem si tak seděl, pročítal si letáček a dle mých matematických propočtů to začínalo vypadat, že to nestihnu a pokud jo, tak to bude hodně natěsno. V tom se najednou z hlášení ozvalo, že souprava má technické problémy a na další stanici musí všichni vystoupit, teda pokud nechtějí jet tam, odkud ráčili přijet; všichni ostatní museli počkat na další soupravu.

Sice jenom fotka z mobilu, ale tahle je z metra. Seděl jsem na místech pro seniory. :)


V tuto chvíli jsem poslal domů SMS znějící: „Nechci strašit, ale možná nestihnu ani ten první let“… Mě to teda bylo celkem jedno, však já bych to v San Franciscu den navíc určitě nějak přežil, jenomže jsem s sebou táhl všechno co jsem měl (3 kufry) a že bych se s tím chtěl kodrcat po celým zálivu, to jsem teda zase tolik nechtěl. Každopádně náhradní souprava přijela asi za 5 minut, takže zpoždění relativně malé, ale stejně nic příjemného. Když jsem dojel na domnělou přestupní stanici, tak jsem vystoupil… jenom abych zjistil, že jsem z nějakého důvodu seděl ve správném vlaku co jel přímo na letiště. Přestup totiž není z kolejiště na kolejiště, ale různé linky jezdí po jedné koleji a vlaky se střídají, takže když jsem vystoupil z porouchaného vlaku, tak ten další byl shodou okolnostní ta linka, co jede na letiště, což jsem asi přeslechl, a zjistil to po vystoupení z informačních tabulí na nástupišti. Tak jsem potom musel čekat 10 minut na další.

Stanice Millbrae, kde jsem z důvodu technické poruchy musel vystoupit.

Musím říct, že ta cesta metrem byl opět zážitek, prostě jen tak pozorovat to velkoměsto z vlaku. Po roce života na farmě jsem měl pocit, že tohle je zase ta Amerika, jak ji znám z filmů. Obrovský baráky namačkaný na sebe s bazénem na malé zahrádce vzadu, autoservisy místních mexičanů, obrovské průmyslové čtvrti, které se starají o to, aby tohle velkoměsto fungovalo, střední školy, se kterýma se ta moje velikostně nemůže ani rovnat (na rozloze celé mojí školy tady bylo asi jenom parkoviště). Prostě zajímavý, škoda že jsem byl v takovým stresu, a od rána až k letišti nemám vůbec žádný fotky.

Po deseti minutách a dalším nechtěném zpoždění jsem konečně seděl ve správném vagónu směrem San Francisco International Airport (SFO). To bylo okolo okolo druhé hodiny, do odletu zbývala hodina a patnáct minut. V mezičase jsem si přečetl na internetu (v mobilu), že na SFO jsou dvě linky letištních tramvají napojené na metro (AirTrain), a že já musím na červenou linku, která každých pět minut objíždí všechny tři terminály letiště, bohužel pro mě v pořadí od třetího k prvnímu (odlétal jsem z prvního). Naštěstí odsud to šlo už hodně rychle a mým největším problémem bylo 50 kilo kufrů, které jsem musel sám táhnout s sebou, což byl extrémní problém hlavně na eskalátorech, kdy mě ten kufr málem jednou překlopil, jak se postupně zvedal metr nade mně. Ta minuta na eskalátoru byl fakt brutální isometrickej workout (česky se tomu snad říká statická výdrž…).

Když jsem se konečně dostal k terminálu jedna, našel jsem prázdný vozík na kufry (viděl jsem je už předtím, ale tuším, že tam byl poplatek a na čachry s kartou jsem prostě neměl čas). Naložil jsem kufry a sprintoval jsem směrem k přepážkám společnosti Delta Airlines. Tam jsem uviděl asi deset kiosků na samoodbavení se, tak jsem z peněženky rychle tahal letenku, kterou jsem si vytiskl už před měsícem a chytře si na ní zakroužkoval její číslo. Aneb správná kombinace deseti čísel vás dneska klidně dostane na druhou stranu světa. Jenže moje letenka končila číslem 255, a dotykový displej na těch odbavovacích terminálech pochopil moje rychlé dvojité zmáčknutí čísla pět jako jedno zmáčknutí, takže jenom tímto jsem strávil pět pokusů, než jsem zjistil, v čem je chyba.

Když jsem podlost kiosku odhalil a konečně uviděl můj itinerář, doslova jsem zajásal radostí. Byly dvě hodiny patnáct minut, tři čtvrtě hodiny do odletu.

Bez problémů jsem přidal další zavazadlo (které mě namísto předpokládaných $100 stálo jenom $55), zaplatil jsem během vteřiny kartou a bylo. Palubní lístky se potom už jenom hrnuly jak výhra z automatu, a když se všech 10 papírů vytisklo (tři palubní lístky, dva účty, jedno potvrzení a ještě pár blbostí), popadl jsem vozík s kuframa k nedaleké přepážce s nápisem „Odhoz zavazadel“ (no dobře, to asi není správný překlad k Baggage drop-off) a konečně jsem odevzdal kufry (hodně jsem si dal záležet na vyvážení, jeden měl 48 liber a druhý 49 liber, limit byl 50), přečetl si nápis „Baggage dropped off less than 30 minutes before departure may not get on the plane“ a s úlevou zjistil, že je teprve 2:20 a vydal se svižným krokem k bezpečnostní kontrole.

Kontrola byla velice rychlá, ani ne tolik důkladná, ale ty skenery dneska už asi vyskenerují všechno… Navíc to byl jen vnitrostátní let, kde to až zas tak nehrotí. Kdyby to byla stejně důkladná a dlouhá kontrola jako na cestě DO USA, tak to stopro nestihnu.

Zrovna když jsem se chystal posunout moje dvě krabice a kufr do tunelu s rentgenem, doběhl za mnou nějaký pilot (nebo spíš letušák) a letuška, jestli je pustím… Řekl jsem sure no problem a pustil je. Pilot mi za to položil jakobynic na kufr voucher s logem Delty a nápisem „Have one on us“ s obrázkem piva. Potom se ale trochu zarazil, přejel mě pohledem odshora dolů, a nedůvěřivě se zeptal, jestli mi bylo 21 a po mé rozpačité odpovědi not yet jen řekl „ehm…“ a voucher si vzal zpátky. No, tak nic, no. :(

Každopádně skrz kontrolu už jsem prošel relativně rychle a v letadle jsem byl asi deset minut před naplánovaným odletem, v tu chvíli s pocitem jakej má určitě v cíli Usain Bolt, když překoná světovej rekord. Když jsem byl v metru, tak nějak jsem s tím, že ten let nestihnu, už počítal. Ale všechno dobrý, první letadlo jsem stihnul.

Před bránou na orvní let. Je 14:40. Před hodinou jsem seděl v metru a měl strach, že první let vůbec nestihnu,

Jedinej zádrhel byl v tom, že při vstupu do letadla mi sebrali můj příruční kufr, a nejspíš ho hodili do carga, ale nepochopil jsem proč. Docela mě to naštvalo a vyděsilo, jednak jsem tam měl veškerou elektroniku, maturitní diplom, yearbook, a všechno… Do letadla jsem tedy vešel jen s tím, co jsem měl u sebe, a s notebookem, který jsem musel u letištní kontroly zvlášť vyndat. Trochu problém byl, že byl ze včerejší párty (hrála z něj hudba a byl schovanej v šuplíku) vybitej a ráno jsem ho nabil jenom na 40%, a nabíječka byla v kufru… A měl jsem s sebou ještě zrcadlovku, ale až v letadle jsem zjistil, že paměťovka není v ní, ale právě v tom příručním zavazadle… Fuck me sideways.

První let do Minneapolis (MSP) uběhl relativně rychle, jelikož Delta má na těchto vnitrostátních letech internet a tak jsem se zabavil na dost dlouhou dobu. Vedle mě seděl OPĚT člověk, který by měl mít dvě sedadla, mám prostě smůlu. Po přistání už jsem věděl co dělat a narychlo se vydal k bráně, ze které jsem měl odlétat. Na přestup jsem měl asi hodinu a deset minut, což mi dalo oproti letovýmu řádu 12 minut extra. Palubní vstupenku jsem měl už ze San Francisca, protože tento let byl rovněž s Deltou (a shodou okolností stejným letadlem, jako tehdy před rokem směrem do USA), takže to bylo jenom o tom najít bránu. To mi ale zabralo slušnou půlhodinku, protože nejdřív jsem se orientoval podle cedulí na letišti, který nebyly místy zrovna přehledný.

Půl hodiny před odletem jsem konečně bránu našel, zrovna když ji otevřeli pro nástup do letadla. Smutně jsem se podíval na pizzerii, která byla na konci haly, a stoupnul si do fronty s prázdným žaludkem. Při kontrole palubní vstupenky jsem odevzdal ústřižek I-94 (tím jsem oficiálně opustil USA) a šel do letadla. Bohužel jsem seděl úplně vzadu a uprostřed (řady sedadel po dvou u oknech a tři uprostřed), což je asi nejhorší místo vůbec, ale bohužel mi nešlo vybrat sedadlo při odbavení. Totálně hladovej jsem si neuvědomil, že celou dobu na letišti jsem byl za bezpečnostní kontrolou a cokoliv koupeného na letišti jsem si tak mohl vzít do letadla. To mi došlo, když si někdo předemnou vytáhl footlong teriyaki chicken sendvič ze Subway! Normálně jsem myslel, že z toho letadla ještě vyběhnu…

Po vystoupání nad 10 000 stop, kde jsou už povolené notebooky jsem otevřel ten svůj a při posledních minutách na baterku jsem dopsal část tohoto článku. Pár minut po tom, co nadobro umřel, se servírovala večeře, platí to, co jsem napsal před rokem. Malý porce, ale dobrý. I když tehdy to bylo o něco lepší, možná proto, že jsme letěli z Evropy a tehdy jsem dostal normální máslo místo toho jejich… kdo ví, co to vůbec je. Tenhle let stál celkem za nic. Nemohl jsem vůbec usnout, filmy stály za prd, konektor na sluchátka sedadle byl jednak tak opoužívanej, že hrálo jen jedno sluchátko a to ještě dost mizerně, mobil mrtvej, iPod jsem neměl. No prostě utrpení. Nad ránem jsem konečně aspoň na dvě hodiny usnul, probudil se na snídani a za hodinu nás přivítalo deštivé počasí na letišti v Amsterdamu. Změnilo se tady za ten rok vůbec něco?

„Hodina a půl na přestup a tentokrát mi tady nic neuletí, jako loni! Řekl jsem si, a rovnou z letadla jsem zamířil ke kioskům, ale tam jsem měl opět smůlu, stejně jako loni. Prý „inconsistent baggage information”. Bože. Aspoň sedadlo, který jsem si vybral, se uložilo. Věděl jsem přesně kam jít, po loňské zkušenosti. Přestupní přepážka číslo šest. Tentokrát jsem ale nemusel čekat s pořadovým číslem, pracovník na přepážce si jenom oskenoval ústřižky od kufrů a vytiskl mi palubní lístek. Odsud jsem se vydal rovnou ke bráně na let do Prahy, cestou jsem musel opět projít bezpečnostní kontrolou. Na bráně jsem se zeptal na můj příruční kufr a řekli mi, že kód, který mi dali, vůbec není v systému. Jestli se někde nadobro ztratí, tak to bude úplně v prdeli, měl jsem tam všechno, od podepsanýho yearbooku, disk s fotkama, čestný diplom absolventa střední školy, a samozřejmě foťáky a tak. V Amsterdamu se teda nezměnilo vůbec nic, furt jsou tam problémy.

Poslední let, s ČSA z Amsterdamu do Prahy.

Opět jsem stihl přesně na minutu otevření brány a tak jsem jako první vešel do letadla Českých aerolinií. Pilot mě česky přivítal, já jsem si sedl na svoje sedadlo – u okna vepředu hned za business třídou (chtěl jsem vystoupit co nejrychleji, protože když sedíte vzadu, tak to trvá snad hodinu než se z letadla všichni vysoukají). Tento let už uběhl velmi rychle a za dvě hodiny jsem byl v Praze. Vyhrnul jsem se z letadla, popadnul vozík a šel čekat na kufry. Dobrá zpráva: moje dva kufry tady tentokrát byly oba. Špatná zpráva: Příruční kufr, napěchovaný tím nejcennějším tam… nebyl. Po dni cestování jsem ale byl tak ztuhlej (i mentálně), že mi to v tu chvíli bylo nějak fuk.

Našel jsem reklamační oddělení, popsal jsem problém a že prý to asi zapomněli v Minneapolis. Poslal tam žádost, a do zítra tu snad bude, a pokud jo, a že ho přivezou autem.

No, po této reklamaci jsem se konečně vydal najít rodinu. Musel jsem projít přes celníky. Měl jsem na sobě nový všechno od bot přes rifle po tričko, takže celník si počkal na mě, a že prý co si vezu. Tak říkám, že jen oblečení co jsem nosil přes rok, stativ a notebook. „Jo tak notebook, a kdepak jste ho koupil?” „V USA.” „Ále…“ Už jsem viděl jeho nadšení, jak mi napaří clo, tak jsem řekl. „Jojo… koupil jsem ho tam před rokem, hned jak jsem přijel.” Zrovna pár dní předtím jsem si četl, kolik stojí poslat z USA do ČR kontejner, kde jsem mj. zjistil, že pokud můžete prokázat, že předmět používáte přes půl roku, nemusíte platit clo. „A máte od toho účet?” „No, nemám, ale možná bych ho našel na emailu…“ A začal jsem vytahovat z kapsy (tou dobou už vybitý) mobil. „Ne, to je dobrý, jen mi to tady dejte na scanner.” Kufry proskenoval, řekl že dobrý, vyšel jsem z celnice ven a byl jsem doma!

Dojmy? Zvláštní. Přijel jsem domů a přišlo mi, jako bych vlastně nikde nebyl. Hodně se toho samozřejmě změnilo. Opravená střecha doma, dostavěný obchod tady ve městě, vykacený stromy v aleji k zámku, ale stejně… Nejvíc zvláštní pocit byl, když jsem skládal dohromady stativ z kufru, kdy jsem potřeboval speciální šroubovák. Tak jsem sáhnul na okno, kde jsem ho před rokem nechal. A on tam byl. Nevím co bylo zvláštnější, jestli to, že jsem si to pamatoval, nebo že ho nikdo třeba jen nedal do šuplíku.

A můj příruční kufr? Další den, v neděli, mi auto v barvách ČSA dovezlo můj kufr krátce po odpoledni přímo domů. Respekt!

A tím, přátelé, končí moje kariéra Američana. Bylo to super, budu na to vzpomínat, bude mi to chybět, snad se tam někdy vrátím, ale teď jsem doma a já jdu spát.

Mohlo by se vám také líbit...

7 komentářů

  1. Linda napsal:

    Naprosto skvělý a vyčerpávající článek. Chci se zeptat, jaké bylo poprvé mluvit po roce česky na letišti?

  2. jiripavlik napsal:

    @Linda: Na letisti uz to bylo celkem v pohode, ale v tom letadle CSA to bylo divny. Letusak se me anglicky zeptal, co chci k piti, tak jsem nevedel co mu mam rict a jestli cesky nebo anglicky, a kdyz ze me vypadlo „Can I have a soda please?“, tak mi dal vodu :D

    Jeste do ted, kdyz se me nekdo na neco zepta, tak obcas reknu „i dont know“ nebo „what?“ (moje asi dve nejpouzivanejsi kratke fraze :D). Ale ted uz je to celkem dobry bych rekl.

  3. fimari napsal:

    Ahoj. Kolik asi stojí přebukování letenky při cestě domů? dík

  4. Jirka napsal:

    @fimari: Pokud je letenka koupena treba pres treba Student Agency, tak si za to uctuji snad 100-150 EUR, proto bych doporucoval letenku zakoupit primo u dopravce, tam by to melo byt zdarma, pokud na tom novem letu jsou volna mista ve stejne tride (konkretne KLM to tak melo, kdyz jsem naposledy zkoumal ty podminky).

  5. fimari napsal:

    Ono je tak: syn je v USA a v červnu by se měl vracet. Takže potřebuje změnit datum. Chtějí 600 příplatek plus 2500 za změnu. Jestli je to tak reálné?

  6. Jirka napsal:

    @fimari: Bohuzel ano, to je celkem 3100 Kc (okolo 125 EUR) a tak nejak podobne jsem platil i ja. :-(

  7. Jency napsal:

    Tak v Amstru se ani po letech nic nezmenilo. Loni jsme tam meli v podstate stejny problem na samoobsluznych kioscich :) Pekny clanek

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *