Výlet z Park City na… letiště
Napsáno 14. června 2018 v Park City. Proofreading pending.
Přestože letní sezóna v Park City pořádně ještě nezačala, čas v práci celkem rychle ubíhal. Včera jsem se navíc konečně přestěhoval ze svého dočasného ubytování do toho „hlavního“, a musím říct, že po prvním proběhnutí tohoto dvoupatrového apartmánu jsem okamžitě zapomenul na všechny podřadný bydlení z let předchozích…
Anička měla přiletět pozdě v noci do Salt Lake City, načež jsme dospěli k závěru, že jestli Uber vyjde na $40-60 za jednu cestu z letiště, tak to už rovnou můžu půjčit auto, který sice vyjde zhruba na $100, ale zároveň bych tak třeba mohl jet po práci nakoupit do Walmartu, protože vozit to po malých dávkách autobusem v batohu je docela oser. :D
Tak jsem ve čtvrtek ráno v osm naklusal do autopůjčovny, ve které jsem dokonce za ty dvě léta v USA měl nasbíráno už tolik bodů, že to auto mohlo být i zadarmo, ale říkal jsem si, že těch bodů nasbírám ještě víc a využiju je někdy později, pokud možno na nějaký zábavnější auto, než je Toyota. No i když… To auto byla Toyota Camry SE, což jsem myslel, že je nějakej slabší spec (jen mě zarážely ty pádla pod volantem na řazení), ale k mému překvapení to mělo 2,5litrový čtyřválec s 203koňmi – ty teda nevím, kam se zaběhli, protože oproti mojí stokoňové oktávce jsem nějak necítil dvounásobný výkon, ale to už jsem odbočil. Vozítko je to fajn.
Projednou jsem tak do práce nešel pěšky, ale jel autem – což mimochodem z našeho bydlení, odkud to mám 4 minuty i normálně, trvalo asi 45 vteřin. Jo, mohl jsem to nechat stát v garáži, ale když je člověk jednou v Americe, měl by si i vyzkoušet, jaké to je žít jako Američan. :D
Šel jsem tedy do práce, večer jsem jel domů se trochu zkulturnit před cestou, na večeři jsem to vzal přes Burger King drive-thru (jo, je to junk food a whatever, ale Burger King tady v Park City má úplně boží hranolky!), jel jsem nakoupit do Walmartu a s plným kufrem věcí jsem potom jel do Salt Lake City, což bylo takhle navečer při letním západu slunce strašně dojemný.
Z Park City na letiště to bylo asi jenom 35 minut, a z těch kopců z Park City jsem sjel těsně po setmění, kdy se předemnou objevilo rozsvícený velkoměssto, což po těch dvou týdnech, kdy jsem nevytáhl nohy z Park City bylo jako zjevení. V dobrým.
No protože Aničky letadlo mělo celkem dost různých zpoždění, tak jsem nikam moc nespěchal a užíval si alespoň na chvilku tu svobodu, kterou vám v USA auto dodává.
A protože už když jsem jel před dvěma týdny z LA do Vegas na můj přestup se změnou letiště, tak jsem se cestou chtěl zastavit v In-N-Out Burgeru, což je takovej vyhajpovanej, ale pořád moc dobrej burger za pár dolarů, na kterej jsem se těšil už rok. Cestou do Vegas jsem stavěl hned u třech, ale první měl zavřeno protože bylo brzo ráno (otevírali v 10), ve druhým byla fronta až ven, a ve třetím taky. K tomu poslednímu jsem navíc dojel asi ve 4:10 odpoledne, zatímco mi v 5:08 letělo letadlo do Salt Lake City, takže to už jsem fakt jen natankoval a rychle jel na letiště vrátit auto a do letadla jsem naskočil tak tak (ostatně jak už jsem psal).
No, tento In-N-Out nebyl výjimkou, přestože jsem k němu přijel o půl jedenácté večer (měli otevřeno do 01:00 am), tak i když šlo o poměrně industriální část SLC (kousek od letiště), tak tam bylo TAK narváno, že jsem věděl, že si asi zase počkám. Tentokrát jsem ale stejně neměl nic na práci, tak jsem si tam jen tak seděl a pozoroval Američany. Někteří přijížděli v v oblecích a drahých autech z nejakých late night meetingů, jiní vypadali že jejich poslední majetek je $3.10 na cheesy fries, předtím než jejich credit card bude declined…
Ale bylo to fajn, pojedl jsem svůj burger, ten Aničky jsem sbalil a pomalu jsem se vydal na letiště. Letadlo mělo další zpoždění, ale na letišti v Salt Lake City je takový zajímavý parkoviště. Nevím, jestli je to standard, protože v USA (vlastně ani nikde jinde kromě PRG) jsem na letišti nikoho ještě nevyzvedával… Jmenuje se to Park & Wait Lot, kde je obří příletová cedule, kde se ukazuje stav letu (on time/delayed), kde můžete zaparkovat a čekat. A když to letadlo přistane, tak zhruba 10-15 minut poté se stav změní na Time for Pickup, což je ten okamžik, kdy ten, co čeká v autě může nastartovat a jet k arrival bránám vyzvednout u chodníku a jet domů.
To mi přišlo jako docela smart řešení (a přitom taková blbost!). Další cool věc byla, že tam kousek po mně přijela zaparkovat nová Tesla Model 3, auto, který ještě není zas tak moc rozšířený (v Park City jsem jich pár viděl, ale Park City zároveň není reprezentativní kousek Ameriky, to je jako kdybych se podle aut na Pařížské v Praze snažil hodnotit celý Česko).
Ne že bych byl nějaký hardcore zastánce elektromobility, ale měl jsem Teslu před rokem půjčenou a občas se tak snažím sledovat, co se kde děje. I kvůli tomu, že jsem zřejmě jeden z těch mála, který neshortuje její akcie… :D
No, po nějaké době konečně nastal čas na pickup, bohužel ten neproběhl tak hladce, jako když mně vyzvedával pan domácí, který mi napsal že zaparkoval u dvveří 12 a já byl v tu chvíli u dveří 11. Nějak jsem tu arrival halu nemohl ani najít, a zhruba po 12 vteřinách na blikačkách u obrubníku, že se podívám na mapy v mobilu, kde se asi nemělo zastavovat, mě diskotékou vyháněl obří copwagon.
Nakonec jsme se ale nějak našli a vydali jsme se zpátky do Park City. Ještě jsme udělali rychlou projížďku po Park City, na Main Street bylo v jednu ráno úplně mrtvo, ale všechno svítilo a prostě nádhera, co Vám budu povídat.
Já jsem potom konečně ve dvě ráno usnul a po šesti hodinách vstával do práce a mezitím ráno ještě vracel auto. Čekal jsem že v práci budu rozbitý, ale kupodivu jsem na sobě vůbec nepoznal, že jsem šel spát tak pozdě. Holt těch 9 hodin spánku denně předchozí dva týdny se vyplatilo… :D
