Cesta do Park City, den první

(Napsáno v úterý, 29. května 2018; lokace: shady hotel v LA). 

Právě jsem v LA na hotelu a říkal jsem si, že to je příhodný čas k tomu začít seriál článku k Work & Travel v Park City v Utahu. Což možná nemusí úplně sedět vzhledem k tomu, že píšu z LA, nicméně je 29. května a já v práci začínám až 1. června (resp. čtvrtýho, což mi řekli až po tom, co jsem nakoupil všechny letenky a tak), tak jsem se rozhodl si udělat takovej maličkej roadtrip z Los Angeles do Las Vegas. A to z toho důvodu, že do LA se dají koupit super levný low cost letenky přímo z Prahy a taky kvůli tomu, že mezi Los Angeles, Las Vegas a San Franciscem si autopůjčovny neúčtují poplatky za jednosměrné půjčení auta. Takže i osmiválcový Camaro se dá all-in půjčit za nějakých $67 (a kdyby se mi chtělo jet v nějakým Yarisu, tak klidně ještě o $30 levněji). Oproti loňskému Keystonu s vysokohorskou přirážkou, kde jsem auto na jeden den nemohl ani zaboha půjčit pod $100, je to příjemná změna.

Tak jsem si řekl, že poletím do LA, navštívím kámoše ze střední, půjčím si auto, přejedu do Las Vegas a odsud poletím do Salt Lake City v Utahu, kde mě potom (snad) vyzvedne můj landlord, resp. spíše majitel apartmánu, kde budu přes léto bydlet. K úplnýmu začátku se možná ještě vrátím později, ale poslední čtyři dny byly docela úlet (dnes je úterý), protože ještě v sobotu jsem si ještě říkal, že jsou tři dny do odletu, dost času se sbalit, a ono tůhle.

Radosti před odletem

V sobotu v deset ráno mi přijde email, jestli něco dělám na jedné síti, kterou spravuju, že se tam nedá přihlásit a nejede účetnictví. Říkám, že tam nic nedělám a že tam asi jen nejede internet, protože jsem se tam taky nemohl přihlásit. Ale pak jsem se zamyslel a říkám si: „Hmm, no, radši se tam zajedu podívat, přecejen za tři dny letím pryč, tak se ujistím že vše běží jak má.“ Přijel jsem do kanceláře (cca 30 minut autem z domu) a long story short, server byl kaput. Alfa v Brně v sobotu zavírá ve dvě, když jsem na to přišel, tak byla zhruba jedna, tak jsem narychlo poskládal server, ale koupil jsem špatnej procesor, kterej jsem musel doobjednat z Alzy a tím pádem oživení musel nechat na neděli ráno. Tak jsem ve dvě odpoledne jel zase domů. Byl jsem domlácenej a unavenej z těch uzavírek, tak jsem se už ani v sobotu nesbalil a na nějaký úklid doma, který jsem plánoval celý semestr nedošlo už vůbec.

V neděli ráno jsem to přes Alzu vzal znovu do kanceláře, server dal znovu dokupy, natahal zálohy a snad jede doteď. V jednu odpoledne jsem byl zpátky doma, tak už jsem se začal tak nějak balit, resp. jsem věci přehazoval na různá hromady („to si asi vezmu“, „to si vezmu, když se to vleze“, „to si vezmu když zbyde váha“, „Tohle přiveze ségra později protože už teď vidím že tohle se nikam nevleze“). Pak jsem znovu padnul únavou, a večer jsem za tento víkend jel asi po pátý zpět do Brna na byt.

V pondělí jsem vstával v šest ráno, jel jsem na přijímačky který trvaly celý pondělí, takže jsem se domů dostal asi v šest večer, kdy jsem se teda během dvaceti minut konečně doopravdy sbalil a jel jsem kam? Zpět na byt do Brna…

Hurá na cesty

V Brně jsem šel spát. Ve 3:30 budíček, abych byl včas v Praze na letišti. No… tam tenhle Work & Travel začal. Dojel jsem na letiště v sedm ráno, ségra s autem odjela zpět do Brna. Já nastoupil na Norwegian let do Stockholmu a následně do Los Angeles. Letenka byla jednosměrná a regulérně za pár kaček, i s odbaveným kufrem (oficiálně má Norwegian jen 20 kg, ale na můj „standardní“ 23 kg kufr neřekli půl slova) pod 5500 Kč! Bylo to teda bez jídla, a 11hodinovej let ze Stockholmu do Los Angeles bylo utrpení. Sice jsem doufal, že to tak nějak prospím, což jsem nadopovaný melatoninem i docela prospal, jenže i když jsem prospal možná 6-7 hodin z toho letu, tak pořád zbývalo těch dalších 6 hodin (!) do destinace. A těch 6 hodin jsem strávil vesměs regulérním čuměním do blba, protože jsem neměl ani sluchátka (ošoupaný AirPods jsem pár dní před odjezdem prodal za 3000 Kč a za 2900 Kč jsem si koupil nový, jenže ty na mě čekaly v LA v Shipitu), ani seriály v mobilu, ani nic.

To jsem si uvědomil, že není dlouhý let jako dlouhý let. Vždyť před dvěma lety stejných šest hodin stačilo na kompletní přesun z Dublinu do Chicaga.

Tak jsem pročetl pár článku v Pocketu, na což jsem ale už ani neměl moc energii. A jak už jsem říkal, byl to naprostý low cost bez ničeho, takže jsem utratil asi $12 za vodu, plechovku koly a nějaký snacky, ze kterých se mi udělalo trochu blbě, a už jsem potom fakt roupama nevěděl, co dělat. :D

Welcome to sunny Los Angeles, California (or not)

No ale kolem půl páté odpoledne jsme KO-NE-ČNĚ přistáli v Los Angeles. Bylo docela zajímavý, že imigrační kontrola i následný exit z letiště byl naprostá rychlovka. Jediný, co jsem imigračnímu úředníkovi mimo pozdravu řekl bylo „That’s it?“

Protože jsem přišel, úředník už asi na konci směny, nenadšeně prochází moje doklady: „Hmmm… I see… summer work… okay… cool. Left four fingers… picture…. smile. Ok, bye“. A to byla imigrační kontrola v 60 vteřinách. A na můj blbý dotaz, jestli je to vše, tak jen řekl „Yeah, you can go“, s pohledem „co bys ještě chtěl ty blbečku, fanfáry?“ :D

Takže když už jsem tou imigrační kontrolou procházel asi po páté v životě a byl připravený na všechny jejich vysírací otázky, kdy jsem věděl, co na ně odpovědět, aby se jim to líbilo, tak je to zrovna ani nezajímalo. :D

No a tak. Pokračoval jsem dál k celní deklaraci. Stejná story. „Did you bring any food?“ „No.“ „K, bye.“

A šel jsem.

I když jsem nemusel, tak už jsem docela spěchal. Chtěl jsem prostě tuhle cestu už mít za sebou, lehnout do postele a spát. Ale bylo potřeba ještě sehnat auto (rezervaci do půjčovny jsem měl), vymyslet kde budu spát (hotel jsem neměl), a hlavně se pořádně najíst (kdekoliv)…

V mobilu jsem měl už americkou simku, letos jsem poprvé zkusil h2o namísto Ultra Mobile. Kartu jsem si aktivoval už v Česku, před přistáním ji jen dal do mobilu, a na letišti jsem si potom nevšiml, že se mobil připojil na wifi, a internet tím pádem jel z wifi (a ne přes mobilní data, jak jsem si myslel). Zradu jsem zjistil, až když jsem nastoupil do shuttle busu k autopůjčovně, kde internet najednou přestal fungovat.

To jsem se trochu zděsil, jestli jsem to špatně aktivoval, nebo co se stalo, protože bez internetu je jen relativně malá šance, že se dostanu až do Las Vegas. (No, tak jako dostal, ale neobjednával jsem si SIMku až domů do Česka, aby mi tady potom nejel internet. :D)

Nakonec jsem to rozjel – stačilo na wifi stáhnout APN profil pro internet, na který přišel odkaz smskou (což jsem mohl udělat na letišti, jen jsem tu SMS přehlédl, nemám na mobilu nastavenou automatickou změnu času a tak jsem v mobilu měl ještě brzký ranní čas, kdy byl aktivní DND mód, ve kterém se nezobrazují žádné notifikace).

Scouting rental lots for V8 convertibles

Každopádně jak už jsem psal, tak v podstatě jsem měl takový 24hodinový přestup se změnou letiště z LAX (Los Angeles) na LAS (Las Vegas), odkud zítra poletím do Salt Lake City. A do Vegas se musím nějak dostat. Autem to byla jasná volba. Mohl jsem si půjčit nejlevnějši economy třídu a celý tady ten přestup by mě vyšel na $50 za auto i s benzínem, ale to co by bylo za výlet? :D

Tak jsem si udělal rezervaci v půjčovně na třídu kabriolet, což v 90% případech znamená, že si na letišti můžete vybrat z hromádky Fordů Mustang, nebo Chevroletů Camaro. Paradoxně ani cenově to nevyjde draho, v Evropě jsou tyhle auta sice pořád s nádechem exotiky (zvlášť, když člověk nikdy nebyl v USA), ale reálně to auto stálo jen $74, all in (auto, pojištění, daně, atd.). Poplatek za jednosměrnou jízdu se mezi Los Angeles a Vegas u větších půjčoven tradičně neplatí. Bez zajímavosti není ani to, že kdyby si člověk chtěl půjčit to stejné auto, ale v hardtopu (tj. stejné všechno kromě střechy), tak už je to podstatně dražší třída a stálo by to klidně 2x-3x tolik, protože už to není levná třída convertible, ale fajnšmekrovská sports cars, která je o dost dražší. Kdyby Vás zajímalo víc informací o půjčování aut v USA, tak už tady o tom mám nějaký článek.

Zpět tedy k půjčovnám a třídě convertible. Tyto Mustangy a Camara tam vždycky bývají v základní verzi: taková ta V6 EcoBoost blablabla, což je jako taky fajn… Ale jde to i s V8. Jde o modely Camaro 1SS nebo Mustang GT. Poznat jdou celkem snadno: větší kola, větší brzdy; Mustang GT má vzadu místo koně emblém GT, Camaro má zase místo RS emblému odznáček 1SS v přední masce a jiná kola.

Půjčovny mají většinou i pár těchto motorově zajímavějších kousků (shodou okolností snad nikdy v nějaké vyloženě atraktivní „rental barvě“, jako třeba žlutá, červená, bílá). Toto bylo podruhé, co jsem si tuto třídu půjčoval (a asi po čtvrté, co jsem tak očumoval co je tam na výběr, jelikož se po půjčovně dá volně procházet). A zatím vždycky jsem viděl jen ty základní verze (zato při vracení jsem vždycky narazil na lidi, kteří vraceli právě V8 a poprvé jsem nechápal, kde k nim přišli), ale tentokrát jsem hodně doufal, že budu mít trochu štěstí i já, a bude tam stát i to Camaro 1SS (Mustang GT mě tolik nelákal, ale samozřejmě bych vzal i ten).

A nejenže tentokrát bylo Camaro 1SS hned to první, ke kterýmu jsem přišel, ale taky tam stálo úplně nový (mělo najeto 140 mil!) BMW 340i Convertible… Ale neletěl jsem do Ameriky jen proto abych si tu půjčoval německý auto. Stejně mě ale vždycky překvapí, že jde o $20k dražší auto než základní Camaro/Mustang, a půjčit se dají za stejnou cenu.

Pak jsem trochu řešil problém, že do toho auta prostě nešel dát můj cestovní kufr. :D

Camaro má obecně malý kufr a convertible ho má ještě tak třetinový, protože se do něj skládá střecha (do convertible Mustangu se toho vejde víc). Tak jsem stáhnul střechu, kufr hodil na zadní sedačky, střechu dal zpátky nahoru a jel jsem. Taky děkuji tomu, kdo to auto předtím nechal v okruhovým módu. To auto mělo s 34 tis. mílemi už dost sjetý gumy, v LA poprchávalo, v okruhovým módu poměrně razantní reakci i na drobné sešlápnutí plynu a pravděpodobně hodně sníženou stabilizaci (pokud ne úplně vypnutou). Hned na prvním nájezdu na dálnici jsem se vyděsil, když se na čtvrt plynu začal výrazně utrhávat zadek. V tu chvíli jsem ale pořád netušil, že jsem v Track módu a že mám zhruba poslední milimetr vzorku (možná ani to ne) a hlavou se mi honili myšlenky o kokotských nápadech a kdo proboha v tomhle může provozovat daily driving. :D No ale po pozdějším přepnutí do normálního módu (označený modrým T jako Tour; okruhový mód je označený světlemodrým Tr jako Track) už se s tím dalo jezdit normálně.

U toho Camara je taky ještě taková zajímavost, že jsem ho půjčil komplet na debetní kartu od Wise (ex Wise), což je teď jejich nový produkt, kde nabízí účty v různých měnách (např. americký nebo anglický účet, vč. toho, že k němu přiřadí lokální account a sort code/account a routing number, takže když v USA tyto čísla dáte zaměstnavateli pro direct deposit, tak vám můžou chodit dolary přímo na jejich Borderless účet; ale to už jsem dost odbočil). No a tyto Borderless účty už nabízí delší dobu, ale debetní karta k nim je teď novinka, tak jsem si říkal že ji zkusím používat jako svojí hlavní kartu úplně pro všechno, protože kurz mezi měnami je mnohem výhodnější než na českých kartách; a druhak nemusím přesouvat peníze mezi českým/americkým účtem, protože to i přes Wise jako takový to trvá den až tři, zatímco pokud si dám koruny na Borderless účet, tak jsou tam okamžitě a pokud platím v cizí měně, tak dostávám o 2-3 % lepší kurz než třeba AirBank. A kromě půjčení auta a platby za hotel fungovaly například i v USA nepříliš rozšířené bezkontaktní platby. Takže Wise debitka zatím super. No a právě u výjezdu, kde se naposledy kontroluje ŘP a platební karta zase nastal problém. Už jsem se viděl jak bude zase problém až si všimnou, že to je jen debetka a budu to nějak složitě ukecávat (resp. bych prostě vytáhl kreditku, ale chtěl jsem to prostě zkusit s Wise kartou). Nakonec se jen ukázalo, že na tom Camaru měli nějak podivně udělaný čárový kódy, který nešly naskenovat, tak to tam nějak řešili a pak jen přiběhl manažer, mávl rukou, že to je OK a řekl že můžu jet. :D

Do hotelu a spát

První zastávkou byl McDonalds (ten jsem našel v offline navigaci, kterou jsem si koupil před lety a když se člověk ocitne bez internetu, pořád se hodí). Mekáč má vždy free wifi, tak jsem konečně rozjel data na mobilu a zabookoval jsem si hotel, na kterém teď právě jsem.

Hotel je díra docela, ale hned u letiště (Los Angeles Adventurers All Suite Hotel za $45/noc + tax). A je to odsud jenom 8 minut do Shipita, kde si chcí zítra ještě vyzvednout pár balíčků, co jsem si stihl naobjednávat, a hned potom jedu směr Las Vegas. No zpět k tomu hotelu. Byl sice levnej, a i se trochu divím že mi cestou na pokoj nikdo nenabídnul aspoň trávu, protože tady smrdí úplně všude, dokonce na klíčích od pokoje je reklama na BestBudsLA, jelikož v Kalifornii je tráva nově i legálně dostupná, tak si tu člověk připadá už trochu jak v Coloradu, kde je víc prodejen trávy (dispenseries) než poboček Starbucks (údajně).

Takže je to taková díra kousek od letiště ale mají tady svoje parkoviště, který není úplně na ulici, což je fajn, protože v Camaru mám velkej kufr, kde mám v podstatě všechno; ale nechtělo se mi to vytahovat ven, protože na to je potřeba stáhnout střechu a ono zrovna docela vydatně prší, tak snad to tam vydrží až do rána.

To be continued…