Vzhůru do Denveru

Napsáno zpětně cca early 2018. Proofreading a učesání pending.

Upřímně, mě osobně už přijde skoro zbytečný popisovat každou cestu letadlem. Ale pak mi občas někdo napíše, že přesně tohle je super, že třeba letadlem nikdy nikde nebyl a podobný článek ho uklidní v tom, že to nakonec zvládne. Což je přecejen pravda, sám jsem v té situaci byl před šesti lety úplně stejně.

Nuže, měl jsem letenky po dlouhé době z Prahy (předtím jsem letěl 2x z Budapešti a 2x brzo ráno) a po dlouhé době odlet po obědě, takže žádné půlnoční cesty napříč Evropou. Normálně jsem se vyspal, vstal, nasnídal a táta nás zavezl na letiště. Odlet byl asi ve dvě odpoledne a táta z letiště odjížděl snad v 11:25.

Zcela realisticky si myslím, že takhle včas jsem na letišti ještě nebyl. (Loni jsem si to myslel 2x, ale 2x to vyústilo v dobíhání na bránu za volání final call). No tak jsme odnesli dva svoje kufry na odbavení, tam jsem podstoupil klasický výslech, jestli je možnost, že je v kufru něco, o čem bych nevěděl, kdo k nim měl přístup od zabalení a jestli jsme cestou na letiště někde zastavovali. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.

Kufr jsem předložil, klasická váha 49.5 liber z 50librového limitu (jo, vím, do USA se jezdí s prázdným kufrem, ale to jsou zbytky proteinu tady, zbytek jagermeistera tady vedle, no pořád mi pár kilo zbývá, hodím tam teda Kofolu…). Kufr dostal letenku do Denveru a já s Andn jsem se vydal směrem k bezpečnostní kontrole. Tu jsem prošel, navzdory počtu lidí, za necelých 15 minut… a… co teď? Sám jsem si říkal: „Jiří, opatrně, loni sis taky myslel, kolik máš času, a jak to dopadlo!“ Došel jsem k bráně na tom malém pražském letišti, a tam po nějakém letadlu do New Yorku nebylo ještě ani stopy. Fakticky přes dvě hodiny do odletu a já nevěděl co dělat. S Ann jsme si proto řekli něco ve smyslu: „Tyjo my už jsme velký, takhle včas na letišti. To si můžeme dát na letišti i oběd, jako velký lidi.“ :D Inu, to jsme udělali a o jeden účet později, za nějž bych v menze mohl jíst měsíc (ve skutečnosti to ani nebylo tak hrozný vzhledem k tomu, že to bylo na letišti – asi 680 Kč za oběd pro dva a pár piv), jsme se vydali zpět na bránu, kde už dokonce začal svítit nápis Flight to New York, boarding soon.

Neuveřitelné. Já čekám na letadlo. Ne ono na mně! Tak jsem slupnul melatonin, pohodlně se usadil a swoosh.

New York!

Přestup v New Yorku (JFK) i imigrační kontrola proběhla naprosto hladce. Mám takovou teorii, že ona proběhne hladce naprosto vždy. Jenom to člověk začne vnímat až tehdy, kdy si přestane všímat každého trhnutí ruky imigračního úředníka směrem k razítku, na jehož spodku si představuje nápis „Entry denied“. Přesto pořád vzpomínám na loňský immigration pre-clearence, kdy tato kontrola proběhla už na území Evropy (v Dublinu, jiné evropské letiště to stále nemá), to byla ještě větší pohodička, člověk ještě nevytáhl paty z Evropy a už veděl, že je vše v cajku. Ta imigrační kontrola proběhne totiž úplně stejně, jenom prostě po příletu vystoupíte na domestic terminálu (odkud je to ven přes jedny dveře), ne na mezinárodním, odkud je to ven přes 100 dveří a pět kontrol.

No každopádně, imigrační kontrolou jsme prošli rychle i tak, a na už poměrně větším newyorském letišti začali hledat bránu na odlet do Denveru, protože na přestup jsme měli jen necelou hodinu.

Brána byla naštěstí nedaleko a došli jsme k ní akorát na čas, když začala nastupovat naše skupina, tak jsme si stoupli do fronty, usadili se v letadle a swoosh. Denver.

Ok, ne tak docela. Už jsem v tomto letadle nechtěl usínat, protože do Denveru jsme měli přiletět v 11 večer, a chtěl jsem spát až potom, abych se co nejdřív přepnul na americký čas. Tak jsem poslouchal podcasty, kousal se nudou a přišel na způsob, jak zprovoznit placený internet v letadle zdarma. Protože ale můj iPad i iPhone má v názvu zařízení celé moje jméno, vždycky jsem to pokoušel maximálně na pár minut. :D

No, a nakonec jsme do doletěli do Denveru. Včas. V tom problém nebyl. Ale tak nějak jsem si představoval, že New York je v USA, Denver je v USA, že to bude třeba jak z Londýna do Brna, což pochopitelně nebylo, je to napříč celým kontinentem a celý let trval dlouhých pět hodin.

Vystoupili jsme, sledovali cestu k pás na kufry, a mezitím opustili tranzitní prostor. A tady nastala trochu zrada. Já jsem celou dobu neřešil, co celou tu noc budeme dělat (měli jsme zaplacený shuttle do resortu na další den ráno). Přečetl jsem si totiž na sleepingonairports.net, že denverské letiště je na spaní úplná paráda, tak jsem to prostě dál nezkoumal.

A tak jsem tady a na spaní to teda nikde paráda není ani trochu, nespletl jsem se? Znovu otevírám sleepingonairpots.net, a čtu: „In Concourse A, there is a walkway to the USO Lounge that is very quiet and not frequented – good spot to camp out.“. Hmm. Tak se ukázalo, že všechny ty opravdu dobrý místa na spaní tady sice jsou, ale na špatném místě – jsou v tranzitní části (ze které jsme před chvílí vyšli ven – museli jsme, kvůli kufrům).

Možnosti spaní v netranzitní části letiště už nevypadaly zdaleka tak dobře. Protože ale hotel přímo na letišti cenově nepřipadal v úvahu vůbec a hotely v Denveru byly relativně daleko (na to, že další den ráno nám jel už zaplacený shuttle z letiště do resortu v 7:30), tak nezbývalo než vytáhnout polštářky a uvelebit se na kovových lavičkách. Kolem půnoci mě to docela přestalo bavit, tak jsem regulérně na Čecha vytáhnul nafukovací karimatku a spacák a ustlal si na zemi. Peněženku s pasem jsem si strčil ze pásek pod mikinu a usnul jsem. Kupodivu to nikomu vůbec nevadilo a projednou jsem byl trendsetter já, a po mně se osmělilo pár dalších baťůžkářů krátce po nás začalo kempovat vedle nás. Většinou je to obráceně.

A tak jsem se vyspal, sice jsem ráno už znal hlášku o tom, jak mám hlásit podezřelý zavazadla okamžitě nejbližšímu pracovníkovi letiště a občas kolem projel houkající vláček s kuframa, ale ale v 6:00 jsem byl vzhůru a vyspaný. Bloumal jsem ještě po chvíli po letišti, v sedm otevřeli svůj stánek Mountain Express Shuttle nebo jak se jmenovali, kde jsme jim dali naše kufry, vzali si lístek pro náš minibus a šli jsme čekat na odjezd do resortu Keystone.

Cesta to byla relativně krátká, asi hodinu a něco. Bohužel i když jsem si myslel, že jsem se vyspal celkem dobře, byl jsem opravdu hodně unavený, a moc jsem nevnímal, co řidič vyprávěl. To byla trochu škoda, protože různě ukazoval co se kde v kterým městě v minulosti těžilo, kam je dobrý jet na výlet a nebo že ty zdánlivě mrtvý stromy na svazích kopců hasiči jednou začal vypálí a les tím pročistí.

A dvě hodiny před obědem jsme na místě. Ubytovna Sunrise pro (nejen) sezónní zaměstnance. Řidič nás vyložil, popřál nám hodně štěstí a odjel. Tak jsem začal přemýšlet, co máme vlastně dělat. Ona totiž ta ubytovna je poměrně rozsáhlý komplex pro stovky zaměstnanců, od uklízečů po manažery. Jako takový ma svou vlastní kancelář, kde se řeší administrativa. Jenom je, jaksi, v sobotu zavřená. Přestože během června sem najíždí desítky sezónních pracovníků – a vzhledem k tomu, že pracovní Start Day je vždycky v pondělí, tak světe div se, spousta z nich přijíždí víkend předtím. Jenomže nikde nikdo, kdo by nás ubytoval.

Tak jsem zavolal na nějaký telefon z dřívějších emailů a nějaký José, on-call údržbář, že jojojo máme tu temporary housing, pojďte se mnou! Tak jsme šli a zavedl nás do dočasného ubytování, kde bylo 8 paland, lednička a dvě sedačky a tím to haslo. Což o to, to by mi nevadilo, ovšem potom nám sdělil, že má jenom jedny klíče (ty svoje), takže pokud chceme někam odejít, tak si máme nechat buď pootevřeno, a nebo nechodit nikam. :D

V jednom ze dvou pokojů byli už dva Slováci, kteří cestou sem měli smůlu za smůlou, kufr se ztratil, letadla uletěly a tak. Tak jsme s nima pokecali a šli se podívat kousek do města. Resp. město to ani není, prostě taková horská ubytovací vesnička. Všechno sice strašně hezký (jako všude, když tam konečně dojedete), já ale začínal pomalu usínat i za chůze. A to byly sotva tři hodiny odpoledne.

Po návratu na pokoj jsem jsem normálně usnul a spal jsem do desíti večer. Když se mi to stane normálně, tak to většinou znamená, že potom do čtyř do rána nesnu, ale tady jsem sotva slezl z palandy, vypil litr vody a pak brzo znovu usnul a spal až do rána.

A došlo mi to až druhý den. On samotný Denver začíná tam, kde Sněžka končí: V 1600 metrech nad mořem (proto se mu taky říká Mile High City, i když od zlegalizování marihuany to má významy dva… :D ). Keystone samotný je potom v nadmořské výšce zhruba 2600 m.n.m. (a lanovky jezdí do téměř 3800 metrů). No a sem jsem přijel bez toho, aniž bych tak nějak přemýšlel nad tím, že to je fakt vysoko, dehydratovaný z letadla, napůl s jetlagem a představou, že začnu nějak normálně fungovat.

Namísto toho jsem celý zbytek prospal a hned v pondělí už bylo na čase naklusat do práce. A o tom zas třeba příště.