West Coast USA 2015 – day zero!
Po třech měsících práce na středozápadě USA konečně nastal ten poslední pracovní den a i hned po něm přesun na západ USA, odkud jsme měli naplánovaný menší výlet po Kalifornii, Arizoně a Nevadě. Nic blížícího se monstróznímu roadtripu, který jsme se setrou podnikli před třemi lety.
Poslední den v práci byl fajn a překvapivě v klidu – bylo to pondělí 5. Září na jeden z mála amerických státních svátků, Labor day. Ovšem tím, že svátek byl v pondělí a všichni museli být v úterý zpátky v práci, tak byl hotel už odpoledne poloprazdný, což byla po jednom z nejnáročnějších víkendů za celé léto docela úleva.
V pět jsem dodělal poslední administrativu a šli jsme „domů“, dobalit se a připravit na cestu. Plán je jednoduchý – na roadtrip se sbalit jenom do příručních zavazadel (to pro tři lidi dělalo dva batohy, já jsem vezl batoh s dronem), zbytek kufrů nechat sbalený v hotelové „ubytovně“, kde až do konce září zůstavají Srbové. Po roadtripu se vracímě zpět do Chicaga, půjčíme auto, zajedeme pro kufry do Wisconsinu a ráno hned zpátky na letiště a domů.
Když jsme před půl rokem plánovali Star a End dates našeho Work & Travel programu, jako poslední pracovní den jsme si zvolili právě 5. Září, protože jsme to brali tak nějak jakože „to bude busy, budou nás potřebovat“. Ale tehdy jsme netušili, co za monstrhotel to bude a že jim to bude úplně jedno. Vědět to už tehdy, tak End date dám na 1. Září, což byl čtvrtek. Proč? Hlavně kvůli tomu, že dostat se den po Labour day do Chicaga na sedmou ranní, kdy nám letěl náš Spirit do Las Vegas, byl problém. Resp. nebyl to problém, ale bylo to drahý. Když jsme přijeli sem, tak Uberem z letiště to bylo za $73. Ale odvoz opačným směrem, a ještě k tomu s „nočním příplatkem“ vyšel na docela mastných $170. Nejde mi teda ani tak o to, že by $170 bylo moc, to se ve třech přežije, ale spíš o to, jakou hodnotu za ně člověk dostane. Abych to tak nějak dal do kontextu: za $170 jsme si mohli půjčit vlastní auto na celý den vč. Poplatku za vrácení na jiném místě, vyřídit s ním pojížďky poslední den (např. odvézt naše kola někam do Armády spásy nebo co ja vím), ráno s ním jet na letiště, tam ho vrátit a pravděpodobně bychom ještě pár dolarů ušetřili, ale pochopitelně na Labour day byla půjčovna zavřená, takže tato pohodová možnost padla.
Úsměvný je taky způsob, jak jsme se k tomu řidiči dostali. A je to jedna z věcí, která je na USA i tak trochu kouzelná, protože na jedné straně je Sillicon Valley a volání aut on-demand přes chytrý mobil, a na druhé straně je „Brad the Driver“, který i v roce 2016 roznáší letáčky a jeden z nich byl i na ledničce v našich „dorms“…
Ale to jsem trochu odbočil. Prostě jsme se sbalili, udělali malou farewell party a šli spát. Ve čtyři ráno přijel Brad, odvezl nás do Chicaga na letiště (zhruba hodina a dvacet minut jízdy), nastoupili jsme do letadla, já jsem usnul a byli jsme v Las Vegas!
Las Vegas
Hurá prázdniny!!! Až v Las Vegas jsem si uvědomil, že toto je po půl roce poprvé, kdy mám něco, co se dá nazvat przdninama. Po návratu z Erasmu v prosinci 2015 jsem sice měl asi tři týdny volno, potom mi ale začal docela frmol ve škole, protože jsem opakoval poměrně dost předmětů. Takže o zkouškovém jsem se učil a učil, mezitím jsem se snažil sbalit do USA a dva dny po poslední zkoušce jsem letěl. Po příletu do USA jsme měli „volno“ (= aklimatizace, papírování) jeden den v pátek a od soboty jsme začali pracovat… pracovali jsme… pracovali… a najednou je září.
Jdeme pro auto a hurá na to
Po příletu bylo potřeba udělat jedinou věc – sehnat si auto. Pořád to jde bez kreditky. Měli jsme rezervované mid-SUV od jedné major půjčovny skrz jeden deal pro studenty, a cenově to vyšlo úplně skvěle. A zároveň to vlastně byl můj první zážitek s půjčováním auta z letiště, protože až doteď (celkem zhruba 7 aut) bylo vždycky z malých lokálních poboček, kde prostě nebylo na výběr. V Las Vegas to ovšem bylo jinak, asi 20 zaparkovaných aut a vyberte si který chcete! To jsem nečekal a tak jsme po chvilce přemýšlení vybrali bílý Jeep Patriot, který na rozdíl od ostatních SUV nevypadal, že zapadne na první polňaččce. A navíc je to ze všech těch aut, co jsme tu měli letos i tehdy (Hyindai, Nissan, Toyota), americké auto, takže pro roadtrip nakonec jasná věc! Nebo ne? K tomu se dostanu třeba někdy příště…
West Coast Roadtrip 2017, den první: Nevada, Arizona, Utah
úterý, 6. září 2016
Jak už jsem nastínil v úvodu, tímto 10-a-něco-denním roadtripem všem nám třem začali takový kraťoučký prázdniny, satisfakce za tříměsíční robotu v hotelu. Ihned po převzetí Jeepu z lasvegaského letiště jsme proto zamířili na jakýsi slavnostní burger do první burgrárny, která se ukázala na foursquare. Tam jsme se najedli, podívali se na mapu, kam tak zhruba chceme jet a vydali se na cestu.
Je asi nutno dodat, že jsme toho dopředu nenaplánovali zase tolik, měli jsme jen hrubou představu: Las Vegas-Horseshoe Bend (protože tam jezdí všichni Work & Traveláci, Kamile!)–Monument Valley–Grand Canyon–Salton Sea (protože když hraješ GTA V, tak to má vliv na všechno! I když mě tam teda nalákal @vembloudObecny)–San Diego–Highway 1–San Francisco (Alcatraz! Což byl taky jediný pevný bod na trase, neb lístky jsme měli rezervované dva měsíce dopředu)–Escalon (jó, tam to znám)–Yosemite NP – Death Valley a zpátky do Las Vegas, Chicago, Vídeň, domů.
Myslím, že program na 10 dnů tak akorát, taky jsme potřebovali nějak skloubit, že já se sestrou už jsme na některých z těch míst už byli, ale Anička ne. Proto jsme třeba úplně vyškrtli LA a místo toho vsadili na San Diego, kam se jednak přestěhoval jeden můj dobrý kamarád z high school a druhak jsme naposledy dost litovali, že jsme tam přecejen nesjeli.
Takže jsme se najedli, fotku burgeru nemám, nefotím si je, pardon! A jeli jsme. Nejdřív do Walmartu, tam jsme koupili stan, spacáky a nějaký jídlo. Musím teda říct, že on takový Walmart někde u letiště na periferii Las Vegas není úplně místo, kde bych se chtěl třeba v noci nějak dlouze zdržovat. No, ale nakoupili jsme a jeli jsme, znova.
Velkou změnou nejen oproti roadtripu v roce 2013, ale i po všech výletech autem toto léto bylo to, že můžeme řídit všichni tři! Jaká smůla, co? Protože já jsem usnul a jenom jsem viděl, jak se míhaly značky: Arizona, check. Utah, check. No je tohle normální? Vždyť jsme za pár hodin projeli třema státama! A to nám kdysi trvalo snad 10 dní jenom vymotat se z Kalifornie!
Naším cílem byl Page, AZ. Zhruba čtyři a půl hodiny jízdy tahem. Já jsem si říkal, že když jsme na řízení tři, že to tak akorát vyjde, že tam v klidu navečer přijedeme, vymyslíme, kde budeme spát, ráno v klidu koukneme na americkou Vyhlídku Máj, projedeme kousek Monument Valley a vymyslíme co a jak dál. No jo, jenže došlo mi, že budeme nadšeně zastavovat na každým odpočívadle?
Tak třeba dron. Koupil jsem si použitý DJI Phantom 3 Professional a za celou dobu ve Wisconsinu jsem neměl kde si s ním pořádně zalítat, protože to z legislativních důvodů nešlo (nesmí se lítat blíž jak 5 mil od letiště – jaká smůla, že náš hotel měl letiště svoje vlastní…) a když jsem měl jenom kolo, tak nebudu šlapat 10 kilometrů do tramtárie, jen abych si zalítal. Ono se teda dá lítat buď na černo, což jsem si úplně netroufal, tím spíš, že jsem ani nevěděl jestli to umím ovládat; nebo se souhlasem řídící věže daného letiště. Venkovská letiště s tím často nemají problém, protože tam nepřiletí nic jak je týden dlouhý. Já jsem na management našeho hotelu zkoušel volat s žádostí o povolení jedinkrát, bohužel zrovna ve chvíli, kdy očekávali přílet nějakého vrtulníku. A tón hlasu mě tak nějak odradil zkoušet to ještě někdy znovu.
A teď jsem najednou tady, někde uprostřed Arizony, a nikde nic, no jasně, že teda musíme drona vyzkoušet! A jenom kvůli tomuhle jsme stavěli třikrát! Ouí!
Ale tak cesta postupně ubíhala, krajina se měnila, nikde nebyl moc provoz, ze země začala vykukovat šutry, jakože Monument Valley Light, a bylo to super. (Jo, a taky jsem toho doopravdy zase tolik v auto neprospal, to první den na cestě ani nejde!)
Kolem deváté večer, už za tmy, jsme přijeli do Page v Arizoně a začali přemýšlet, kde budeme spát. Page je přímo u Horseshoe Bendu a nejen z toho důvodu je to jaksi velmi čilé městečko uprostřed ničeho; naše starý pokusy s předěláváním miniaut na karavan jsme proto odložili stranou a zajeli do prvního kempu, co jsme viděli. Tadá, sotva za $6 dolarů na osobu flek na spaní a sprcha k tomu, takový luxus jsem ani nečekal! Po postavení stanu jsme ještě zajeli do města pro večeři a něco k snědku, za svitu našich nových iPhonů povečeřeli a šli spát.
Roadtripování mi chybělo!
