Den 14. – Nový auto, outlety a Arizona

Pondělí 15. července 2013, den 14. na roadtripu.

Tak jak byl minulej článek strašně dlouhej a plnej fotek, tento bude zase stručnější. Ale pěkně popořádku.

Po našem nočním návratu z víru Las Vegas ve tři ráno jsme okamžitě vytuhli a spali si v krásně měkké posteli až do 11 hodin. Vypadá to, že naše záda nám hned odpustili předchozích 10 dnů povětšinou strávených na sklopených předních sedačkách maličké Toyoty Yaris. Ráno jsme se rychle osprchovali („Aaaahhhh.“) a odhlásili se z hotelu. Neuvěřitelně easy, stačí zmáčknout check-out v menu na televizi, a na chodbě v přízemí hodit klíče (magnetický karty) do malé schránky. A můžete zdrhat pryč, žádnej opruz, pokud Vám třeba za 2 hodiny letí letadlo a na recepci se nějakej zhulenec ptá na to, jak se dostat do města, žádnou odpověď nechápe a jenom zdržuje (což se mi přesně stalo v jednom hotelu v Amsterdamu).

Jak už jsem zmínil výše i v předchozích zápiscích, jezdíme v americké bad-ass muscle káře jménem Toyota Yaris s obřím atmosférickým čtyřválcovým motorem o objemu jeden a půl litru. No vlastně, o to až zas tak nejde, ale poslední týden se vždycky při startování rozsvítila ta neslavná kontrolka “check engine”, která může asi znamenat kde co, ale nakonec vždy zhasla a tak jsme to neřešili. Problém nastal po našem pokusu vymáčknout z těch patnácti stovek kubických centimetrů co to dalo (tím narážím na náš včerejší top speed attempt zakončený na reckless speed of 185 km/h v poušti před Barstow, což byla blbost do které bych se znova nepustil). Ta kontrolka totiž potom začala svítit nejen při startování, ale už i během jízdy.

A protože máme auto půjčený od Hertzu, kterej má pobočky všude možně, napadlo nás to reklamovat. Těsně před odchodem z hotelu jsem si našli, kde má Hertz v Las Vegas pobočky a rozhodli se vydat do té na letišti, kde jsme čekali větší support, protože logicky tam mají mraky aut. Druhá pobočka byla totiž v hotelu Caesar’s Palace v centru Las Vegas a tam bude spíš asi základna luxusnějších aut.

Jelikož jsme předem nevěděli, co se stane, ale počítali jsme s variantou, že nám Toyoutu vezmou a dají nám jinou, takže jsme museli auto vyklidit… a u toho jsme se zasekli na podstatnou část dne. Ono se to nezdá, ale když v autě bydlíte dva týdny, tak sbalit se potom zpátky do dvou kufrů není ani trochu sranda. Našli jsme si proto v 6patrovým parkovišti našeho hotelu volnej plácek a pustili se do díla. A málem jsme u toho chcípli, protože jak možná víte, Las Vegas je v poušti a před vedrem vás v otevřený nadzemní garáži vůbec nic neochrání. Po dvou hodinách jsme měli všechno ve třech kufrech a jedné tašce a mohli se vydat na letiště.

Celou cestu k letišti mě trápilo, že jestli ty auta z půjčovny mají GPSku; co by se teoreticky stalo, kdyby se při reklamaci podívali na naši kartu a viděli, že jsme s autem někde jeli rychlostí 115 mil za hodinu (nejvyšší limit, co jsme tady zatím potkali, byl 75 mil za hodinu).

No, každopádně do Rental Car centra na lasvegasským letišti to bylo docela kousek a všechno najednou probíhalo o hodně jednodušeji než jsme čekali… na přepážce v půjčovně jsme objasnili náš problém, načež nám bylo řečeno, že nám auto můžou vyměnit – ale jenom jestli chceme. No jistě, že chceme! To jsou dotazy… Že prý ho jenom máme dotankovat, jet ho jakože vrátit do rental cer return centra v jiné části letiště a jenom při předání říct že nechceme auto vrátit, ale vyměnit ho, a tam že už se to dořeší a řeknou nám tam co dál.

Celá tahle věc zabrala necelý dvě minuty, protože jsme si zaplatili parkování na 15 minut (v takovejch těch parkovacích měřácích do kterých se hází čtvrťáky) a při odjezdu k benzínce na měřáku zbývalo 13 minut a něco. Úžas. Na druhou stranu ono je to tady docela normální, že všechno všude relativně funguje a probíhá rychle, ale stejně mě to vždycky příjemně překvapí.

Tady se to trošku prodražilo, protože nádrž jsme měli skoro prázdnou a benzín tady byl druhej nejdražší co jsme zatím tankovali (letiště…). Na druhou stranu, pořád byl litr asi za 25 Kč a ta nádrž nebyla tak velká (43 litrů), takže jsme natankovali a potom začali sledovat značky Rental Car Return Center, což je obří komplex hned u letiště, kde sídlí všechny autopůjčovny a kam se vrací auta. Po objetí celýho letiště jsme dojeli k parkovišti, kde se vrací auta z půjčoven a popravdě byla docela sranda pozorovat, jak vlastně většina lidí cestuje.

Dva lidi, dvě malý příruční zavazadla a jedno větší. Odevzdat auto, vzít kufr do ruky a jít. A potom jsme tam přijeli my. Taky jsme byli dva, ale abysme z auta vyskládali všechny naše věci, tak nám místní přebírač klíčků musel odsunout lavičku, abysme mohli zaparkovat bokem a všechno to vyskládat. A potřebovali jsme na to dva vozíky na kufry.

Každopádně všechno probíhalo úplně bez problémů, člověku, který přebíral auta jsme řekli, že nám svítí kontrolka a že nám řekli, že nám to tady vymění, nebo co, a tvářili se u toho jak největší idioti. A hned že to není problém, kolik máme kufrů a že si to máme vyskládat, a když viděl že toho máme fakt hodně, tak nám odsunul lavičku a řekl ať si zaparkujeme bokem a v klidu si všechno vyndáme. Když jsme s tím byli hotoví, ten místní přebírač aut napsal fixkou na sklo “maintenance required” (nutný servis), a že si máme jít zařídit výměnu auta do kanceláře, která byla přímo kousek. Mimochodem, před ní stálo Ferrari F430 s floridskou značkou (připomínám, že jsme ve Vegas na druhém konci USA). To se asi někdo hezky projel.

V kanceláři jsem ze sebe vysypal svoji pohádku, dneska už potřetí: “Nooo ono se tam to světýlko tak nějak rozsvítilo a že prej nám to tady vymění a nebo co?”, a udělal u toho psí oči

Nevím co jsem vlastně čekal, že se všechno stane za složitý papírování. ale proběhlo to asi takhle:

“Can I have your rental card and driving license?” “Sure.” (minutový ťukání do počítače)

“Do you still want to return the car at original location?” “Yeah, I guess” (10 vteřinový ťukání do počítače)

“Ok, I assigned you a new car. It’s here…” (vpisuje do kolonky stall číslo parkovacího místa) “…the keys are in the ignition. Have fun!” (Co? To je všechno?)

“Ok, thanks! Have a nice day!!!”

A bylo to. Ale tím náš úžas nekončil. Parkoviště bylo rozdělený cca do 15 řad, kde v každé bylo cca 50 parkovacích míst, a číslo parkovacího místa bylo ve tvaru 513, kde 5. znamenala pátou řadu a parkovací místo 13 v ní. A než jsme odevzdali Yaris, tak jsme si všimli, že v jedné řadě je asi 5 dalších Yarisů připravených k půjčení a tak jsme čekali, že v té kolonce “Stall” bude číslo k jednomu z nich. Ale nebylo… měli jsme tam číslo 414, ke kterýmu jsme došli a tam… byl zaparkovanej Mercedes ML4něco.

“Hmm, tak že nám můžou dát jiný auto, to je asi jasný, ale Mercedes to asi nebude…” Podívali jsme se na ten papír znovu a pořádně a došli k závěru, že ta 4ka asi nebude 4ka ale pětka a že naše auto bude stát o řadu vedle.

Hmm, Chevrolet Cruze. Oproti Yarisu to je jako přesednout z fábie v holé výbavě do lepší oktávky!A wow, všechno se nám vejde do kufru a už to nemusíme vozit na zadních sedadlech! Satelitní rádio!

A hej, co to je za tlačítka na zrcátku? “Hello, Chevrolet assistance service, how can I help you?” “Eeh what? I’m sorry, I just got this rental car and accidentally pressed something.” “Oh, thats ok, thank you. Good bye!”

Pořád jsme tomu nějak nemohli uvěřit a se jsme slovy „Radši honem jedeme než jim dojde že nám dali špatný auto!“ odjeli pryč. :D Až později mi někdo řekl, že v rámci relokace aut člověku mohou v podobných situacích dat i mnohem lepší auto, jen aby ho dostali zpět na původní letiště (nebo aspoň do původního státu).

Bylo krátce po poledni, výheň největší a v Las Vegas jsme měli naplánovanou ještě jednu zastávku.

A tím byl outletovej obchoďák Las Vegas Pemium Outlets – North (je tam ještě druhej, na jihu). Naposledy jsem tu nakupoval na Silvestra 2011 a odvezl si tolik oblečení, že jsem v tom chodil dva a půl roku (chodím v tom vlastně doteď, a to už jsou tři roky)… no ve zkratce, odsud jsme si odvezli podobný množství novýho oblečení. Ale je to přecejen jenom outlet, kde se prodávají výrobky s nižší jakostí přímo pro outlet vyrobené, takže to není výprodej starších věci ze retailových obchodů. Shodou okolností jsem na sobě měl kraťasy (O’Neill walking shorts) právě z tohoto outletu koupený před těma dvou a půl rokama, a oni je tam pořád měli. :)

Ale kromě těchto levných “surfových” značek se tady dá sehnat kde co, od Tommyho Hillfigera až po Hugo Boss věci, ale až zas tak se v tom neorientuju a pořád je potřeba počítat s tím, že to je všechno druhá jakost. My jsme jim tady vybrali levný kraťasy, trička a mikiny, pokud možno Buy two pay for one. nebo podobný akce, abysme se ségrou každej měli jednu věc a ušetřili na tom. Čéééši.

A pokud chcete konkrétní tip, jednoznačně doporučuju VANS Outlet Store (nejen ve Vegas, ale jakýkoliv). Všude mají různý slevy který jsou různě vysoký a oproti Česku ušetříte tak jako tak, ale tady, konkrétně při našem sourozeneckým nakupování nám vycházely úplně extrémní ceny. Např. boty za 300-500 Kč za pár při nákupu dvou (chvíli po návratu jsem náhodou byl v OC Chodov, kde ty identický boty měli za 1900 Kč! A jsem si tím jistej, že to byly ty stejný, protože jsem je měl na sobě. :D), žabky za 150 Kč apod. Nutno ale taky dodat, že tady ty rozdíly byly už fakt extrémní, většinou to není až zase tolik; ale faktem je, že za obyčejný tričko tam 800 Kč jako v Česku nedáte.

Taky jsem tady chtěl zmínit, že v Česku takhle nechodím nakupovat vůbec (bojím se českých prodavačů à la Mr. Grumpy Face), proto mi jedny americký nákupy musí vystačit na 3 a víc roků (nebo bych tam měl víc jezdit na výlety!).

Poté, co jsme se takhle vybavili na léta následující, nás čekala cesta ke Grand Canyonu. Dneska už to nestihneme, jeli jsme se proto podívat na Hoover Dam. To byla ve své době největší přehrada na světě a dodnes působí celkem majestátním dojmem. Překvapivě tady skoro nikdo nebyl, parkoviště prázdný a bufet na něm zavřenej. No ale leží přesně na hranici Nevady a Arizony, čímž jsme navštívili náš v pořadí třetí stát na tomto roadtripu.

Po krátké procházce okolo (ono tady toho tolik k vidění zase není) už jsme do navigace dali Grand Canyon a vydali se na cestu. Kde jsme tenhle den spali si přesně nepamatuju a nemůžu to nikde najít, ale vím, že to bylo o nějaké benzínky spojené s fastfoodem, kam jsme dojeli okolo 10 večer, zrovna když zavírali, takže to asi bylo v nějaké malé vesnici. Kousek odsud bylo menší parkoviště, kde stálo asi 15 kamionů, všichni řidiči už spali a ze všech těch trucků se ozýval jenom rachot nezávislých klimatizací. Tak jsme zaparkovali opodál, hned vedle relativně evropsky vypadajícího auta (BMW kombi nebo tak něco), v němž řidič asi taky přespával, a připravili se ke spaní. V novém Chevroletu šly sedačky sklopit o něco víc a bylo tam víc místa, takže fajn, i když pořád je to spaní na sklopených sedadlech v autě. Zamknuli jsme klíčkem od auta a… to začalo blikat a troubit po plných 30 vteřin. Fakt super, když jsme 50 metrů od spících kamioňáků. No, každopádně, nakonec jsme pochopili, že se to musí zamknout tlačítkem zevnitř a šli jsme konečně spát.

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)

Mohlo by se vám také líbit...

3 komentářů

  1. Jana napsal:

    jejda, jejda, kde jsou odkazy na staré blogy? ráda v nich čtu

  2. Jana napsal:

    jejda, jejda, už je vidím

  3. jiripavlik napsal:

    Jsou tam jak predtim. Musel jsem zmenit design, protoze po aktulizaci redakcniho systemu v te stare sablone prestala fungovat pulka odkazu :(

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *