Poslední středu byly poslední závody, a tak je na čase pro menší shrnutí mojí atletické kariéry tady v USA. Pokračovat budu tam, kde jsem originálně pojmenovaným článkem Track & Field naposledy skončil.
Závody a trénink od posledního článku
V době, kdy jsem dopisoval onen výše zmíněnž článek jsme byli zhruba uprostřed sezóny. Tréninky byly sice pořád dost těžký, ale dost se změnil jejich charakter. Takže třeba v pondělí, netěžší den v týdnu, už jsme netrénovali 500-400-300-200 a potom hromadu 150etek, ale třeba dvacet nebo třicet sprintů od 10 do 120 metrů a celé jsme to zakončili sprintem na 300 metrů. Takže rozkouskovaně ten trénink vypadal o dost lehčí, ale na konci jsme odcházeli unavení stejně jako předtím.
Co se týká závodů, kromě několika nepodstatných dual meetů jsem já už ná žádný zajímavý invitational (větší závody o víkendu) nejel.
Taky jsem trochu snažil najít přičínu toho, proč mě po každé čtyřtovce tak šíleně bolí hlava; načež jsem došel ke dvoum možným důvodům – dehydratace a nedostatek kyslíku. Takže jsem na každém závodě od té doby chlastal (vodu) jako pominutej a pří samotném sprintu se snažil dejchat, ale tak nějak to extra moc nepomohlo. Popsal jsem to už minule, ale ona bolest spočívá v tom, že proběhnu cílem, vrátím se na startovní čáru, a čekáme na validaci časů. To je ještě v pohodě, trochu udejchanej, ale můžu stát. Potom mám ale pocit jako by si mozek v hlavě skákal nahoru a dolů a já si prostě musím na deset dvacet minut sednout, než jsem schopnej zase normálně fungovat. Je dost možný, že za to může ten kyslíkovej dluh (aka dýchání při závodě), jelikož nejsem žádnej maratónec, tak mi při té čtyřstovce (podotýkám, že to je nejdelší sprint a běží se na 100 %) vyletí tep nahoru a pak trvá dlouho než zase spadne. No ale tak dobrý, vždycky jsem si před závodem řekl, že samotnej závod je v pohodě a tu půl hodinku potom nějak vydržím a bylo to v pohodě.
