Cesta do Park City, den druhý: změna letišť a osmiválcové Camaro

(Napsáno 30. května 2018 v Park City, Utah). Poznámka: V tomto článku je asi víc fotek Chevroletu Camaro, než by bylo bývalo potřeba. :D

Honem pryč z hotelu hrůzy

Tak jsem včera skončil v nejlevnějším hotelu v celém LA (v době bukování¹). Hotel byl sice blízko letiště (kam jsem přiletěl), a nedaleko od Shipita (kam jsem ráno potřeboval jet), ale tam asi všechny výhody končily, protože jak jsem vešel do pokoje, tak mě ovanula taková zatuchlost, asi jako když přijedete na chatu, kde půl roku nikdo nebyl…

Na přespání asi dobrý, s letadlama létajícíma celou noc jsem taky počítal (popravdě jsem jich ani moc neslyšel), ale hned v pokoji vedle mně byl nějakej nervák, kterej pořád řval na kohokoliv, kdo tam byl s ním. Celý večer se ozývalo „Shut the fuck up!!!“ tak nasraným tónem, že jsem si začínal být jistý, že tady se dnes stane vražda (pokud se fakt stala, tak už potichu).

Ale nakonec jsem usnul docela brzo a spal až do pěti do rána, což považuju za úspěch v cestě za nulovým jet-lagem. Tak jsem se vysprchoval v pochybné koupelně, samou nudou přinesl z auta na přebalení kufr, a v 7:40 jsem odjížděl směrem Shipito, kde jsem měl k vyzvednutí několik balíčků a kde otevírali v osm.

Falcon 9 jen tak zaparkovaný u křižovatky

Shipito (služba pro přeposílání balíčků z USA do světa, ale i pro objednání v rámci USA a následné osobní vyzvednutí) je v Hawthorne, necelé dvě míle od hotelu, a kdo čte Johnův blog (zakladatel a bývalý majitel Shipita), tak možná zaregistroval jeho články o tom, jak se jeho sklady pokoušelo odkoupit SpaceX. Když jsem tam přijížděl, tak jsem si na ně hned vzpomněl: Celá dlouhá ulice (Jack Northrop Ave) jich byla totiž úplně plná (skladů s logem SpaceX), a na druhé straně ulice byla asi půl kilometru dlouhá trubka na testování podů do Hyperloopu (nebo aspoň na tom bylo napsaný Hyperloop Competition Testing Loop). Balíčky jsem každopádně v rychlosti vyzvedl (a na rozdíl od roku 2013 jich nebylo 11, takže to bylo hned).

Po odjezdu ze Shipita jsem pokračoval stejným směrem, jako jsem přijížděl, když v tom nevěřícně koukám: na konci ulice stojí raketa SpaceX! Taková ta, co umí na stojáka přistávat! (Pardon, bohužel tady moje povědomí o raketách tak nějak končí.)

Chtěl jsem i zastavit a podívat se zblízka, ale celá ta oblast mi přišla poměrně silně zabezpečená, každých 100 metrů se procházela ochranka a já jsem moc nevěděl, kde bych mohl zaparkovat. A protože začínalo pršet, tak jsem si ji jen vyfotil z auta a jel jsem dál.

Tenhle déšť se vůbec nelíbil Camaru. Sice jsem už od včerejška aspoň zjistil, že je v Track módu (stabilizace off atd.), o kterém jsem si myslel že je Tour mód (nastavení na daily driving), jenomže jsem pořád ještě nevěděl, že na zadních gumách není vůbec žádný vzorek. A tak i při normálním odbočování na křižovatce bylo pořád cítit, že už stačí jen málo a pojedu dveřma napřed. :D

Hurá do pouště

Navigaci jsem měl nastavenou do Riverside, CA, kde jsem se měl potkat s jedním kamarádem ještě z americké střední, který tam teď žije. Jen mi ale ráno neodepsal (později mi napsal, že zrovna ten týden přestal používat Messenger ?) a já neměl jeho telefonní číslo, tak jsem se vydal rovnou do Vegas. Ne ovšem přímo po I-15, což je standardní nejrychlejší trasa. Namísto toho jsem měl v plánu jet přes přírodní rezervaci Mojave. Jen tak, abych nejel celou dobu po dálnici, a něco taky viděl.

Tak jsem si tak jel, a nakonec se ukázalo, že tato trasa byla ideální na půldenní roadtrip s tímto autem. Kdybych jel po dálnici, tak je tam limit 75 mph a je to pořád rovně, a člověk z toho auta ani z té trasy tak nějak nic nemá. No, cesta, která vede přes Mojave má sice limit 55, ale vůůůbec nikdo tam nebyl!

A je to celkově moc pěkná cesta, zatáčky, rovinky, zatáčky a pěkná příroda. Prostě pouštní cesta přes národní rezervaci, a v úterý ráno na konci května jsem potkal za ty dvě hodiny, co trvalo to projet, asi 10 aut dohromady.

Takže jsem si našel i pěknou rovinku, kde jsem mohl vyzkoušet 0-60. :)

Prostě fakt moc pěkná cesta, kupodivu i při tomto stylu jízdy, kdy jsem jel, když to řeknu slušně, jako prase, jsem nakonec měl celkovou spotřebu nějakých 23 mpg², což mi na šestilitrový osmiválec nepřijde vůbec zlý. Na pár místech jsem zastavil udělat pár fotek. Bohužel už mi časově nevycházela zajížďka k písečným dunám. K nim vedla nezpevněná polňačka, což zrovna pro Camaro není úplně ideální cesta. Protože jsem nevěděl, jak moc se ta cesta bude dál zhoršovat (už s tím mám nějaké ty zkušenosti :D ), tak jsem to radši nepokoušel.

Viva Las Vegas

Tak jsem zastavoval jen tam, kde to bylo kousek od cesty, a po pár hodinách jízdy uprostřed ničeho (no, jednu benzínku jsem naštěstí potkal, protože na jednu nádrž bych to neujel) mě to vyhodilo zpět na dálnici I-15, odkud je to do Las Vegas už jen rovně.

Napojil jsem se na ni přímo u sluneční elektrárny Ivanpah, kterou jsme viděli už v roce 2013. Jenže tehdy jsme neměli nejmenší tušení, co je vůbec účelem této futuristické stavby uprostřed ničeho (mám dojem, že tehdy do jejího otevření zbýval rok). Já jsem si o ní později dost četl, a je to sluneční elektrárna, která funguje tak, že je na poušti asi 5 milionů (ok, 170 tisíc) zrcadel, která všechna odráží světlo na věž, ve které je voda, která se tímto zahřívá a odpařuje, a pak už vzniká energie klasickou cestou (pára, turbína, jasný, ne?). V průběhu provozu pak nastávaly problémy třeba s tím, že to peče ptáky v letu, když si to plachtí nad elektrárnou (nebo okolo?). ¯\_(ツ)_/¯ Takže vlastně když si tady stoupnete do pouště a budete chvíli čekat, tak vám pečení holubi budou lítat do huby. No není Amerika prostě zemí neomezených možností, tak jak říkali? :D

I o pět let později je to ale pořád futuristicky vzhlížející projekt/stavba, a těch zrcadel je tam tolik, že jak je to světlo všechno koncentrovaný do jednoho bodu, tak je pouhým okem vidět koncentrace světla. Hodně zajímavé.

Stihnu In-N-Out?

A jak už jsem tak byl zase na správné cestě, tak jsem si říkal, že času mám nakonec docela dost a když jsem konečně zase v KaliforniiLas Vegas, tak si jako správný turista s Camarem bez střechy zajedu na In-N-Out Burger (pokoušel jsem se o to už ráno ještě v LA, ale fronta mě odradila)… jenomže už byly čtyři hodiny odpoledne, a mně došlo, že když mi letadlo letí v 17:25 (slovy za hodinu a dvacet pět minut), tak je asi dobrý na tom letišti být aspoň trochu předem (tím spíš, že jsem měl kufr k odbavení)…

Takže jsem nakonec usoudil, že pokoušet to už nebudu, protože jenom dostat se na Rental Car Return Center mi zabralo víc času, než jsem čekal. Navíc ve Vegas se od půjčoven na letiště musí jet shuttle busem, kde mi ten první ujel před nosem, a ten další čekal 10 minut, než se naplní, a cesta na letiště byla dalších 10 minut. Aspoň na letišti už šlo všechno hladce, ale na bránu jsem i tak doběhl mezi posledníma. Viděl jsem právě nastupovat poslední asi tři lidi, ale já umíral hlady a tak jsem běžel do nejbližšího bufetu si ještě koupit bagetu. Ale na final call for Mr. Pufflick to nestačilo a nastoupil jsem tak akorát úplně poslední.

Bageta byla sice drahá ($25), ale díky bohu za ni, protože ten let do Salt Lake City je strašně krátký a nabízí se na něm jen voda. Let doslova probíhá stylem 20 minut stoupání, 20 minut let v letové výšce a posledních 20 minut zase klesání. Bum a jsem v Salt Lake City! Musel jsem se v duchu smát, když jsem si vzpomněl, že úplně jedna z prvních variant co mě napadla bylo jet nočním autobusem skoro osm hodin! Letadlem to jinak bylo nejen rychleji, ale i levněji – letenka stála $65, v době kdy jsem ji kupoval tak lístky do Greyhound autubusu byly už kolem $90.

Zpět v horách!

Tak jsem spokojeně najezený doletěl v podvečer do Salt Lake City. Můj první dojem?

„Tyjo, to je taková neokoukaná Amerika!“

Přecejen už jsem tu (v USA) byl několikrát a vždy na dlouho, spoustu míst už znám, a na spoustě míst už jsem byl, a mám často jen takový déjà vu pocit, namísto „omg omg omg, commence adventure!!!“ tak jako kdysi poprvé, podruhé, … :D

A zrovna Los Angeles a Vegas mám už naježděný tolik, že mě až překvapilo, že jsem zapomněl, že po vrácení auta ve Vegas je potřeba počítat ještě s 20-30minutovým zdržením kvůli shuttle busům z půjčovny na letiště. Přece jen jsme tu měnili rental auto v roce 2013, zahajovali a končili roadtrip 2016, a loni v září 2018 jsme tu při roadtripu půjčovali Camaro (tenkrát sice jen V6, ale zase zářivě červené). Je teda fakt, že z letiště do půjčovny a obráceně jsem ale jel snad jenom jednou; tak mi prostě nedošlo, že tady to není půjčovna = letiště.

V Salt Lake City jsem ale nikdy nebyl – aspoň teda na letišti, faktem je že v Salt Lake City i Park City jsme během našeho roadtripu v roce 2013 byli, a bylo to právě tehdy, kdy jsem si řekl, že přesně sem bych chtěl jet na Work & Travel. A na třetí pokus to vyšlo! Trochu mi to připomínalo loňský Denver. Takový malý velkoměsto. V podstatě americký Brno (dokonce tu jezdí šaliny :D ). V pozadí jsou hory a ten skyline toho města není vůbec okoukanej. Byl tak akorát podvečer a lehce pod mrakem a měl jsem z toho moc hezkej dojem.

No a takhle. Co se týká našeho bydlení na léto, tak já se k tomu vrátím později (resp. článek k hledání bydlení v Park City už jsem zveřejnil). My jsme si bydlení našli už v únoru a koncem února jsme ho platili. Sice jsem si dával extrémní pozor, ale člověk nikdy neví, jestli se přecejen nestal obětí nějakého sofistikovanějšího podvodníka. No a majitel apartmánu, ve kterém budeme bydlet, mi nabídl, že mě přijede vyzvednout na letiště, jestli chci. Tak jsem řekl, že proč ne. Už dřív ten den mi psal SMS, že bude sledovat můj let a vyzvedne mě přímo na letišti před terminálem hned jak přistanu. Tak dobrá, šel jsem rovnou na odběr kufrů. Jak jsem přišel k pásu, tak kufr už tam jezdil dokolečka, když v tom mi přišla SMSka od landlorda, že čeká u „exit door #11“. V Salt Lake City jsou pásy přímo u exitu, tak jsem se podíval na nejbližší dveře a tam bylo rovnou „exit door 12“.

Tak odepisuju, že za půl minuty jsem tam a on tam na mě fakt čekal. Nejenže nakonec bydlení nakonec dopadlo dobře, že to nebyl podvod (jakože já jsem ani nečekal, že by to podvod být měl, ale v Park City se to holt občas studentům stává). Já jsem si dělal na našeho majitele docela důkladný background check, jestli existují, jestli existují jejich apartmány, jestli sedí adresy, jména, čísla, ale člověku to prostě nedá, když půl roku předem vyšle do světa přes $3000.

A ten majitel (asi mu odteď budu říkat pan domácí) byl úplně boží. Když jsme byli ještě v procesu hledání bydlení, tak jsem majitelům docela často psal, že moc nepijeme, aby neměli dojem, že jsme nějací studenti co tam jedou na léto jenom chlastat a oni tak neměli strach, že jim ty jejich apartmány zdemolujeme…

No a tak potom se stalo tohle: To jsem tak naložil kufr panu domácímu do dodávky, a po úvodním small talku první co mi řekl bylo: „Tady mám chlaďák, kdybys chtěl, jsou tam nějaký piva. A kdybys nechtěl pivo, tak je tam i nějaká vodka.“ :D Tak říkám, děkuju, pivo si dám; vodku asi – vzhledem k tomu, že jsem dnes jedl jen Snickers k snídani, Red Bull k obědu a bagetu z letiště k večeři – s dovolením vynechám. :D

No a tak mě zavezl až do Park City přímo do jejich apartmánu. Cestou mi vykládal, že pořád hodně cestují. První z jejich apartmánů v Park City vlastní už přes 35 let³, a hodně to tady v okolí znají. Ptal se mě, jestli už jsem v USA byl, tak jsem mu vykládal o všech mých pobytech a že Utah je jeden z mých nejoblíbenějších států, po tom co jsme loni hodně projezdili Grand Staircase u Escalante, a nebo že se mi strašně líbilo v Moabu.

Ptal se, jestli kempuju, tak já že jojo, ale zase spíš tak na volno v přírodě. Tak se ptal, jestli jsme v Moabu kempovali „na té polňačce za Moabem?“, a já že ne, „my jsme byli kousek jinde, to je asi 30 minut od Moabu a tam je takový plácek kde kempují hlavně horolezci, Castleton Tower se to jmenuje“ (až mě překvapilo, že jsem po roce v hlavě to jméno vylovil). A on: „No jó vlastně! Však tam já jsem se taky něco nakempoval!“

Takže prostě Američan, co nejenže viděl půlku světa, ale zná i každej kousek doma. Ani jedno z toho nebývá úplně zvykem. Další věc, ze které jsem jen koukal bylo to, že oni nebydlí v Utahu, ale daleko na jihovýchodě USA v Georgii, a tak jsem se ptal, jak je to daleko. A on: „Je to asi 2000 mil. Já už jsem starší, je mi 75 let, dřív jsem to jezdil na jeden zátah za 32 hodin jenom se zastávkama na jídlo a benzín, ale teď už se musím cestou jednou vyspat!“ Tak jsem jen čuměl s otevřenou pusou, protože když jsme naposledy jeli do Anglie, tak to bylo asi polovina této trasy, jeli jsme to 24 hodin (pravda, z toho jsme čekali 8 hodin na trajekt) a řídili jsme u toho tři. :D To jsem naprosto nepochopil.

Konečně v Park City ?

Tak mi ukázal bydlení a potom mě ještě 20 minut vozil po Park City, ukazoval mi kam chodí chlastat místní a kam turisti, kde se dá jíst za rozumní peníze (přece jen je Park City ski town, který je drahý i v létě). Potom mě zavezl zpět domů, dal mi zbytek piv co jsem teda nezvládl vypít cestou (tož celý sixpack bych za hodinu cesty asi nezvládl, ani kdyby se mi chtělo). :D

A tak, prostě první dojem z Utahu a Park City takhle v květnu navečer – naprosto boží.

Ze všech těch amerických špindlů, co jsem tak viděl – Keystone, Breckenridge, Vail, a tak, tak Park City se mi z nich zatím líbí nejvíc.

Docela mě to potěšilo, i z toho důvodu, že už je to naposled, co takhle jedu na Work & Travel. :)

1. Věděli jste, že bukovat je spisovné české slovo, od anglického bookovat? Já ne. :D
2. 10,2 litrů na 100 km
3. Prominentní lyžařská destinace se z Park City stala teprve před ani ne dvaceti lety, takže to pro ně bylo jako vyhrát ve sportce