Poprvé v New Yorku (#ny2k16 – den 1.)

středa, 20. ledna 2016

Nevím, co za to mohlo, jestli nadprůměrných 10 hodin spánku, časový posun nebo obojí dohromady, ale ráno o půl šesté jsem byl čile vzhůru a připravený jít do města, a Ann se tvářila nějak podobně, takže už před osmou ráno jsme jeli metrem k Brooklyn Bridge Parku, odkud jsme plánovali zahájit naši pěší túru přes Brooklyn Bridge po dolním Manhattanu. Měli jsme nějaký seznam míst, co jsmě chtěli okouknout, takže jsme pokaždé jenom dali do mobilu kde to je, ten ukázal o kolik bloků se kam máme posunout, jak je to daleko a takhle jsme chodili celý den. Bohužel ono se to „Hele, to je jenom 10-15-20 minut pěšky!“ nasčítá a celý to vyústilo v to, že první den jsme brutálně přepálili a nachodili jsme přes 25 kilometrů, což sice ani není až zas tolik, ale v podstatě od návratu z Norska jsem jenom seděl doma, takže jsem to pěkně ucítil už ten večer a hlavně druhý den ráno.

Hurá na Manhattan

No každopádně jak už jsem řekl, den jsme zahájili v Brooklyn Bridge Parku, ze kterého je výhled na celý Manhattan a ten opravdu stál za to. Navíc počasí se opravdu vydařilo a i když je pořád lehce pod nulou, teplo mi bylo tak akorát, což byla taky jedna z věcí, ze kterých jsem měl strach – jestli v New Yorku v lednu není moc zima. Ale jak se říká v Norsku (teda prý; všichni říkají že se to v Norsku říká ale prakticky jsem to nikoho říct neslyšel) – není špatného počasí, jenom špatného oblečení. A oblečením na zimu jsem se vybavil poctivě, takže mi bylo fajn.

Prošli jsme si park pod oběma mosty (Brooklyn a Manhattan Bridge) a nikde nebylo ani živáčka a potom jsme přes Brooklyn Bridge ťapkali na Manhattan. Co mě asi trochu překvapilo, nebo co si myslím, že stojí za zmínku, je fakt že New York je neuvěřitelně hlučné město – projíždějící metro, auta s americkými motory, náklaďáky, hučící ventilace, nervní řidiči s rukou na klaksonu… Na mostě to nebylo až tolik zřetelný, ale ve městě už ano. Ale člověk si rychle zvykne a pak už to ani nevnímá.

One World Trade Center

Z Brooklyn Bridge jsme se vydali tak přibližně směrem k One World Trade Center, které stojí v těsné blízkostí bývalých dvojčat, na jejichž místě jsou dneska dva memorial bazény, které jsou podle mého opravdu hezkou památkou všech obětí na nehezkou událost z 11. září 2001. Nedaleko stojí i muzeum nebo něco na ten způsob, ve kterým jsem sice nebyl, ale i zvenku je vidět část takového toho ikonického pilíře z přízemí obou budov, na kterém je vidět nápis fixou „to save“ (nevyhazovat). Ty bazény-památníky jsou podle mě nejpůsobivější v noci. Jsou to totiž dva bazény asi 10 metrů pod zemí, lemované jmény všech obětí, a veprostřed toho bazénu je díra, kam všechna voda odtéká. A ta díra je v noci naprosto černá, kam ta voda prostě mizí…

Nové One World Trade Center se mi popravdě řečeno až zase tolik nelíbí, ale jedna věc, které jsem si všiml, že když se na newyorské mrakodrapy podíváte jednotlivě, tak jeden po jednom taky zrovna nejsou architektonickými skvosty k pohledání, a spousta z nich jsou jenom ošklivý betonový věže (), vedle kterých je zase One World určitě krasavec. Druhá věc je ta, že původní dvojčata se původně taky nikomu moc nelíbila, což pomohl změnit až francouzský provazochodec Phillippe Petit, který těsně před jejich dokončením v osmdesátých letech přešel osmkrát tam a zpátky mezi severní a jiždní věží, po ocelovém laně, ve výšce 400 metrů nad zemí. Po jeho kousku se newyorčani na dvojčata začali dívat v trochu pozitivnějším světle.

No a když jsem si stoupnul k jednomu rohu pamětního bazénu a podíval se k nejbližšímu rohu druhé budovy, a potom do nebe, tak to byla hodně zvláštní představa tuto vzdálenost projít po laně v takové výšce. Pokud by toto někoho zajímalo víc, tak na toto téma jsou dva filmy Man on Wire a The Walk. Ten první a starší je spíš dokument a ten novější zase filmové ztvárnění, ale doporučuju klidně oba.

So no one told you life was gonna be this way

Protože jsem člověk, co viděl každou epizodu Přátel asi víckrát, než bych si byl ochotný přiznat :)), chtěli jsme se zastavit v replice seriálové kavárny Central Perk, bohužel jsme ji nemohli vůbec najít, a až potom jsme zjistili, že byla otevřená jenom jeden měsíc minulý rok.

Tak jsme se vydali skrz China Town směrem na sever, cestou jsme se zastavili na burger v Paul’s Da Burger, což bylo něco, co by se dalo charakterizovat asi jako typicky americké bistro pro pracovní třídu… záchody špinavý že bych na něj asi nesedl, výzdoba tvořená náhodnýma smaltovýma cedulema a burger takový poctivě americký, ale… proč ne.

No, ale ta přátelovská Central Perk kavárna nebyla jediná zastávka z Přátel v New Yorku. Každý, kdo si někdy pozastavil Přátele na záběru na „jejich“ dům (seriál se jinak natáčel v Hollywoodu na druhé straně USA) určitě rozluštil křižovatku Grove St. & Bedfort St., takže právě sem jsme měli namířeno. Jinak o nic nejde, je to prostě barák co se používá v mezizáběrech, ale chtěl jsem ho vidět naživo! :D

Žehlička

Vyfotili jsme si ho a pokračovali jsme zpátky k žehličce, slavné Flatiron Building, kde jsme potom chvíli poseděli. Určitě bych Vám tady mohl něco zajímavého o tomto architektonickém počinu napsat, na erasmu v Norsku jsem v rámci jednoho z předmětů měli jednu z přednášek o americké architektuře 20. Století a nepochybně tam o této budově padlo něco zajímavého… Co jsem u toho dělal sice nevím, ale poznámky to nebyly.

Každopádně je to určitě zajímavá budova a dost by mě zajímalo, jak to vypadá zevnitř (takhle). Okolo českého bistra Doma na rohu, jsme došli zpátky až k One World a odsud jsme odjeli metrem zpátky do Queensu.

 

 

 

 

 

Takže když se to vezme kolem a kolem, tak jsme viděli jenom pár věcí, ale díky tomu, že jsme od všech ke všem chodili pěšky, tak se to pěkně protáhlo a nohy mě bolely!

Další články lze sledovat na fb nebo si je nechat posílat na email. V dalším dni bude třeba newyorská turistická klasika – Times Sq a Top of the Rock; a nebo třeba vyhajpovaný veganský burger. :)