Den 13. – Viva Las Vegas

Den 13., 14. července 2013 (neděle).

Je neděle. Nic se nám nechce. Jde na nás osvícení, proč se neděli vlastně říká neděle. Nic nebudeme dělat. Naposledy jsme takovýhle osvícení měli nedávno (teda jenom já), když jsem zjistil že weekend je asi od slov týdne-konec… :D

A venku je dost vedro.

Ale po chvíli se probouzíme z letargie, koukáme na mapu a dochází nám, že už jsme fakt jenom tři hodiny jízdy od Las Vegas, který jsme tak nějak měli v plánu až zítra. Tři hodiny je fakt kousek, vzhledem k vzdálenostem, co jsme zvyklý denně překonávat, takže to do nás vlilo novou energii. Jelikož ale nikde vyloženě v blízkosti Las Vegas nebyly odpočívadla, kde by se dalo přespat v autě, ze zvyku zkoušíme Priceline. Fakt jen ze zvyku, protože hotely v červnu většinou jdou přes $120, což je polovina toho co jsme za ubytování jinak utratili během celýho roadtripu. Ale tady něco nehrálo. Obří výběr hotelů od $50 dolarů za noc. Pro dva. Tak jeden bookujeme za $56, přes Priceline to je záležitost asi půl minuty (čísla z karty se neopisují ale jen vyfotí mobilem a on si je rozpozná sám) a hned se nám do mobilu stahuje digitální rezervace.

20131104-20130714-144702_IMG_4750_(from Canon EOS 650D)

But first things first.

Cesta do Las Vegas nám vedla opět přes Barstow, kudy jsme prijížděli už včera. První byla na řadě tradiční zastávka ve Starbucks, kde jsme postahovali fotky a kouknuli se, co se dá dělat ještě tady v okolí, než se vydáme směrem na Vegas.

Barstow je město, který leží na Route 66 a kdysi na této matce silnic bývalo důležitou zastávkou, a dodnes sem díku tomu jezdí mraky turistů, ale až zas tak moc zajímavýho tady toho k vidění není – je tady teda muzeum, a je tu takovej McDonald’s, kterej když už nic jinýho, tak je vbudovanej do starýho vlaku (hned se k tomu dostanu), ale to je asi tak všechno. Otherwise, it‘s just another town in the desert. V podstatě všechny auta, co tady byly, měla namířeno stejným směrem jako my – Las Vegas. Což by možná nebylo ani tak zřejmý, kdyby si to spousta lidí nenapsala fixou na sklo přímo na auto… Místní gift shop byl asi jeden z nejdražších co jsme tady vůbec viděli (starý americký SPZky, co se – sice obtížně, ale přece – v thrift shopech dají sehnat za $2-$5 tady měli za $25). Let’s get out of here.

20131104-20130714-144403_IMG_0722_(from Canon EOS 400D DIGITAL)

O něco zajímavější je Harvey House, nebo taky Casa del Desierto (pouštní dům), což je hotel a vlakové nádraží v jednom z roku 1911, kterou nechal postavit Fred Harvey, americký podnikatel, který vlastnil právě mnoho restaurací na vlakových nádražích po celé Americe. Dneska je tu k naleznutí městský úřad, a dvě muzea – Route 66 Mother Road Museum a Western America Railroad Museum, a je dodnes fukční vlakovou zastávkou, i když bez obsluhy; a s průměrným počtem deseti cestujících denně nejde o žádné rušné místo. Vstup do obou muzeí je sice placený, ale dá se tady pár věcí vidět i zadarmo. Jednak je to samotný Harvey House – 100 let starý dům v Americe je jako 500 let v Evropě, takže to bylo pěkný nahlédnutí do historie. Je tady ale fakt obří vedro, takže další sight-seeing jsme prováděli z auta. V okolí Harvey House byla spousta staré železniční techniky, a tak nějak se mezitím dalo jezdit autem, s naší malou Toyotou určitě, takže jsme si to prohlíželi z auta se zaplou klimatizací.

20131104-20130714-155440_IMG_4793_(from Canon EOS 650D)

Po téhle kulturní vložce jsme potřebovali ještě něco koupit. V Home Depotu. K tomu co je Home Depot za království se hned dostanu, ale ještě než jsme tam dojeli, tak jsme museli sjet na dálnici a po dvou exitech z ní zase sjet, i když ten obchod byl pořád v Barstow. Anyway, jak jsme najížděli na tu dálnici, tak na nájezdu byla kolona, i kdyz na dálnici zcela očividně nebyl žádnej provoz. Důvod jsme uviděli v zápětí… někomu nejelo auto a asi tady není v povinné výbavě lano (to sice myslím není ani v Česku, ale to je jedno), a tak prostě… to nefunkční auto jelo v předu a druhý auto ho TLAČILO šnečí rychlostí před sebou. Bumper to bumper. Oh well, this country is sometimes funny.

Zpět k Home Depotu. Je to americkej obchoďák jako Bauhaus nebo Hornbach v Česku a nakupujou tady zvláštní sorty lidí. O tom jsme se přesvědčili už na parkovišti, kde někdo do osobního auta velikosti oktávky sedan nakládal odhadem asi tunu betonových obrubníků a při pokusu o odjezd zjistili, že jim tlumič výfuku drhne o asfalt a musí tu váhu rozložit trošku líp. Ale samotnej obchoďák? Řekl bych, že pokud potřebujete cokoliv, běžte sem a tady to koupíte. Abych dal příklad, dva roky jsem v Česku stavěl naviják na wakeboard, což je relativně hodně jednoduchá věc, potřebujete k tomu trochu železa, nějaký šrouby, motor, variátor, lano, nafukovací kolečka a tak. V Česku jsem každou z těchto věcí musel složitě nakupovat někde jinde a tady… měli úplně všechno pohromadě (dobře, možná až na variátor nebo to lano). To je smutný. K nasrání ale už bylo, že jedno nafukovací kolo s kovovým ráfkem tady stálo $5 (100 Kč) a já jsem v Česku kupoval to stejný, ale hnusně červeně plastový za dvěstěpáďo. Motor do zahradnických strojů Honda s horizontální hřídelí s výkonem 6 HP asi za šest tisíc. Fuck this. Právě v tomhle obchodě jsme se vší vážností začali uvažovat o tom, že tady asi zůstaneme. Ale to není jenom tenhle naviják, v podstatě kdykoliv kdy si na netu najdete návod jak si DIY (do it yourself) vyrobit cokoliv, tak v horším případě půlku potřebných věcí ani v Česku ani neseženete, v lepším případě seženete tak draho, že se to DIY ani nevyplatí… no a tady si prostě zajedete do Home Depot a seženete tady všechno v miliardách kombinací a skoro zadarmo.

20131104-20130714-144533_IMG_0724_(from Canon EOS 400D DIGITAL)

No, tak jsme si tady koupili 50 metrů duct tejpy (lepíme tím každou noc před spaním v autě ručníky zvenku na auto, aby ve větru nelítaly) a v pět vpodvečer se konečně vydali směrem Las Vegas.

Na chvíli ještě sjíždíme do nějaké místní vesnice natankovat a potkáváme stopaře s cedulí Hungary. Koukáme na něj jak na zjevení. Později ve Wyomingu jsme ale viděli města jako Manhattan nebo Amsterdam, tak asi je tady i město, který se jmenuje Maďarsko.

Provoz je docela malej a tak si v klidu jedeme. Nikde nic není – jsme v Mohavské poušti.

20131104-20130714-183035_IMG_4871_(from Canon EOS 650D)

Po chvíli sjíždíme na exit, u kterýho je most, přes který se dá dostat opačnýho směru dálnice. My tady zastavujeme s úmyslem natočit auta na dálnici zvrchu, ale objevili jsme tady mnohem větší poklad na focení – nějakou starou opuštěnou benzínku, která byla očividně už pěkných pár let mimo provoz. Sice byla za plotem, ale byla kouzelná a mohli jsme si jenom domýšlet, proč nakonec skončila out of order. Zároveň to ale bylo i trochu depresivní, tak jsme po chvíli nasedli zpět do auta a pokračovali v cestě.

Každou chvíli projíždíme okolo značky na Las Vegas. Míle na nich pomalu ubývají, a pouštíme si Elvise pořád dokola a dokola. Je strašný vedro. Slunce pomalu začíná zapadat. Jedeme na tempomat 70 mil v hodině (překvapivě v úplně levým pruhu) a i tak nás zprava podjíždí velký trucky, ještě s hangerem na převoz aut. Někdo si někam veze nějakej old-timer na restauraci. Máme stáhlý okýnka a prostě si to užíváme.

20131104-20130714-183356_IMG_4880_(from Canon EOS 650D)

Vyhazujeme blinkr doprava, vyhodíme gear do neutrálu a pomalu doplachtíme do odstavnýho pruhu. Zapínáme výstražný světla a otvíráme kapotu. V kufru hledáme nějakou vodu. “Hele, já budu dělat jakože dolívám do chladiče chladící kapalinu a ty běž nafotit nějaký joshua trees”, říkám sestře. Nevíme jestli to je legální (není). Jenom pro jistotu si v hlavě přehrávám výmluvu pro případný policajty. “There was huge hornet that got smashed on our windshield and I tried to clean it out with the wipers, but I realized there’s no washer fluid left so we pulled over to refill it.” Ale žádní policajti nás zkontrolovat nepřijeli, takže jsme po chvíli naskočili zpět do auta a pokračovali v cestě, the Sin City being our destination.

Projíždíme (na I-15) okolo nějakých tří blikajících věží, jsme pořád v Kalifornii. Hlavou nám běhají myšlenky na oblast 51, vypadá to fakt divně, koukáme na to jak z jara, div nevyjedeme z vlastního pruhu. Ve skutečnosti se o žádnou záhadu nejednalo a po krátkým googlení on-the-fly zjišťujeme, že jde o solárně-termální elektrárnu Ivanpah. Vypadalo to ale futuristicky, protože všude okolo je asi sto tisíc zrcadel, který jsou všechny nasměrovaný právě na vrcholky těch tří věží. Takže záhada vyřešena, i tak to ale během těch 10 minut, než jsme zjistili co to je, dodalo na podivné atmosféře na cestě do města hříchů. Look it up, it looks really weird.

20131104-20130714-181508_IMG_4858_(from Canon EOS 650D)

Po necelých dvou týdnech na cestě opouštíme první americký stát. Vjíždíme do Nevady. Americký silnice jsou kvalitní, a pokud uvidíte značku “Rough road ahead”, můžete si být jistí tím, že pořád pojedete po řádově kvalitnější silnici než je česká D1. I přesto je ale přejezd z Kalifornie poznat tak, že z takové místní rough-road najednou jedete po smooth freeway. A kromě toho se v pouští najednou objeví nějaký kasína, ale whatever…

Tlačítkem “+” na tempomatu přidáváme 10 mil navíc a svištímě si evropských 130 do jámy lvové, or so we thought. Už nám z toho trochu hrabe, ale pořád nám hraje Presley. Od hranice k hotelu to tímhle tempem bylo už jenom třicet minut.

Těsně před vjezdem do města už jsme Presleyho měli dost, a protože jsem byl za volantem, jenom jsem zapnul ‚shuffle all‘ na mobilu. Začal hrát track Miami od Tiesta, a těžko mám na mobilu lepší song který by podkreslil náš vjezd do Sin City. Poslouchám to teď znova a jakobych se vrátil v čase. Je půl deváté večer a vjiždímě do nějaké perfierní části Las Vegas. Ale to nevadí. Všude jsou světla, všechno se leskne, v dálce asi vidíme náš hotel. Auta na rozšířené čtyřproudové silnici se plynule míchají z pruhů do pruhů, a i když jsme v Nevadě, auta s kalifornskou značkou tady značně vedou. A kaliforňani se najednou naučili používat i blinkry, wow. Najíždíme na exit. “Tyvole jedeme určitě ke správnýmu hotelu?”. South Point Hotel & Casino byl obří a vůbec to nebyla nějaká malá díra, kde nás ve spánku okradou, jak jsme si ráno představovali, když jsme ho za neuvěřitelně málo dolarů bookovali. Na větším parkovišti jsme tady v USA snad zatím neparkovali a trvalo nám dlouhých 10 minut najít jediný volný místečko.

20131104-20130714-205909_IMG_4972_(from Canon EOS 650D)

Nejistě vcházíme do hotelu a na recepci nasměle vystrkujeme náš ajfoun s rezervací. Čekáme něco jako oznámení, že naše rezervace za 60 dolarů byla úspěšná a teď budeme cálovat dalších 200 dolarů za skutečný ubytování. K našemu mírnému překvapení nám jenom recepční strčí dvě karty a průvodce po Las Vegas a přeje nám příjemný pobyt. Trochu se rozkoukáváme, vracíme se do auta pro věci a hledáme, kudy se v tomhle obřím komplexu jde k našemu pokoji. Trochu nám ale dochází, proč je (nejen tenhle) hotel tak levný. Prostě a jednoduše v přízemní hale bylo kromě jinýho kasíno. Stovky automatů, black jack, poker. Všechno. Prostě co ušetříte za pokoj, narvete do automatů. Makes sense to the hotel. Too bad for them we are under age and broke. Samozřejmě ty nejlevnější pokoje jsou totálně zapadlý s výhledem do nikam (na nějakou zeď, i když jsme byli v 5. patře), ale koho to zajímá? Nás zajímá jenom sprcha!

Je krátce před desátou večer a i když touhle dobou bysme normálně hledali místo na spaní nebo usínali, tentokrát hlavní program teprve začíná. I když je deset večer, venku teprve teď začala být ta idealní teplota na to pohybovat se venku bez újmy na zdraví. A i přesto, že tenhle hotel je obyčejnej, NE slavnej, a ještě k tomu někde na periferii, samotná hotelová lobby a vstupní brána bylo ztělesněním luxusu. Valeťáci, aneb poskokové, co parkují auta hostů, přijížděli a odjížděli s jedním luxusním autem za druhým, až by mě zajímalo, co za auta teda asi parkuje někde u Bellagia nebo Caesar’s Pallace.

20131104-20130715-010205_IMG_5319_(from Canon EOS 650D)

My, po chvilce daydreamování, že ten valet guy předává klíčky od toho černýho do neuvěřitelně hlubokýho lesku vyleštěnýho Camara nám, jdeme na naši pětiminutovou procházku k našemu skutečnýmu autu. Nemůžeme ho najít, naštěstí dálkový klíče tady maji speciální “panic button”, po jehož stisknutí auto začne po dobu třiceti vteřin troubit a blikat na všechny strany. Cool, we found it. Lepíme na střechu GoPro a jedem‘ směrem na Strip (to je taková ta hlavní turistická ulice v Las Vegas, žádnej striptýz, just in case you didn’t know, as many people seem to don’t).

Je pravda, že Las Vegas je takový umělý město. Vypadá to jak z plastu, bliká to; je tady třeba Socha Svobody a hned vedle ní stojí Eiffelovka. A hned za tím hotel na jehož střeše je horská dráha. Ale tohle všechno k Las Vegas prostě patří, a jet s autem po Stripu je nejuvěřitelnej zážitek sám o sobě, a než jsme se rozhodli někde zaparkovat, tak jsme ho projeli tam a zpět asi dvakrát.

20131104-20130714-233002_IMG_5156_(from Canon EOS 650D)

Nemůžu se tady ubránit srovnání s Los Angeles, ale tady je to prostě lepší. Čistší a troufám si říct že v rámci možností i kulturnější. Mluvím ale jen o Stripu, což z pohledu příjmů z turismu je nejdůležitější část Las Vegas. A město to ví, a snaží se aspoň tuto část udržet čistou a bezpečnou, a narozdíl od Los Angeles to tak i vypadá. I když je neděle večer, je tady čisto a nemáte pocit, že Vás každý dva kroky někdo okrade, což bych si o LA říct netroufl. Tím netvrdím, že se tady nic nestane, dva roky zpátky byla na Stripu honička, při které se střílelo a zahynul tady turista z Německa.

Nálepka Sin City taky není vůbec náhodná, alespoň z vyprávění Marcina, kterýho jsem poznal během svýho exchange programu v roce 2010. Je policajtem u LVPD a když šel na Silvestra 2011 na šichtu (Nový rok jsem tehdy strávil právě v Las Vegas u něj doma), nasazoval si neprůstřelnou vestu a bral si poloautomatickou pušku, a z jeho vyprávění jsem mi na chvíli ani nevadilo, že zrovna na Novej rok musíme trčet zavření doma.

Každopádně, my jsme se sem přijeli podívat na Strip, vypadalo to bezpečně a to je důležitý. Prvně jsme ale museli někde zaparkovat. Měli jsme sice z netu vytipovaný nějaký off-Strip parkoviště a nebo levný parkoviště přímo na Stripu, ale… projížděli jsme okolo drogerie Wallgreens, která byla přímo na Stripu, a její parkoviště… zelo prázdnotou. Takže jsme si zadarmo zaparkovali přímo na Stripu, v drogérii jsme si nakoupili Red Bully, abysme byli “Wallgreens customers” a jako takoví měli parkování na dvě hodiny zadarmo. Ne že by někdo kontroloval čas na účtence nebo tak, ale tašku jsme pro jistotu dali za čelní sklo a vydali se si to tady prohlídnout.

20131104-20130714-231649_IMG_5114_(from Canon EOS 650D)

Když jsem tady byl naposled, byla zima a všechno ve městě bylo takový vláčný a všichni se tvářili, že by radši leželi někde zachumlaní v dece na hotelu. Což byl naprostej opak toho, co tady probíhalo teď. To město prostě žije, žije hlavně v noci a na atmosféře to bylo hodně poznat. Pro turisty, co nemůžou nebo nemají peníze na gambling, chlast a drogy, tady toho až zase tolik není, proto jsme chtěli vidět hlavně slavný fontány u hotelu Bellagio. Ty se spouští každých 15 minut, pokaždý jde o jiný představení s jinou hudbou, ale je to úžasný. Kdyby nám šlo čistě o vodní představění, Křižíkovy fontány v Praze by asi byly lepší volbou, ale vidět naživo Bellagio fontány je přecejen something that gives you chills. A taky trošku šok, když vám do toho jezírka málem spadne GoPro… (note to myself: buy Gorillapod).

Odsud už jsme se jen začali poflakovat všude možně. Pokud mám ještě jednou srovnat Las Vegas a Hollywood, tak v Las Vegas jsou souvenir shopy na podstatně lepší úrovni. Prostě tady člověk neměl chuť se zastřelit z toho, jaký kýče jsou tady k sehnání. Což! Je podivuhodný, protože celý Strip je jeden megaobří kýč.

20131104-20130714-232414_IMG_5133_(from Canon EOS 650D)

I když člověk nemůže nebo nechce do klubů, barů a kasín (do některých se dá aspoň koukat zvenku), i na ulicích je živo. Pouliční umělci – top třída. Prostě na ulici stojí nějakej týpek s kytarou, a zpívá nějakej svůj text na hudbu od Nirvany. Jenom jsem prostě stál, koukal na něj, v úžasu nenatáčel ani nefotil, a prostě jenom poslouchal. Ten jeho text si pamatuju dodneška; když ho dám do Googlu, nenajde to nic. To je prostě fakt úžasný. Pak jsme toho litovali, že jsme si ho aspoň nenatočili, protože jsme ho prostě nikde na netu nenašli a bylo to fakt dobrý.

Trošku mě mrzí že jsme netrefili třeba do pyramidovýho hotelu nebo do hotelu Venetian, který má vevnitř  benátky, včetně kanálů, gondol a modrýho nebe. Pamatoval jsem si, že je to všechno tak nějak pohromadě a tak jsme si říkali, že na to nějak natrefíme, což jsme nenatrefili. Ale nevadí, užili jsme si to i tak.

Po půlnoci už jsme jen chodili sem a tam a na všechno nechápavě koukali a jenom si říkali, že i výlet do Las Vegas s $1000 v kapse je jeden ze způsobů, jak si prostě užít života. Ať už s vědomím, že všechno prohraju nebo naopak rozmnožím, to je jedno. Takhle na papíru to zřejmě zní strašně konzumně, ale tohle se prostě musí zažít.

How I wish that there were more
Than the twenty-four hours in the day
Because even if there were forty more
I wouldn’t sleep a minute away
Oh, there’s black jack and poker and the roulette wheel
A fortune won and lost on every deal
All you need’s a strong heart and a nerve of steel
Viva Las Vegas, Viva Las Vegas

Nemohli jsme vynechat ani tradiční Welcome to fabulous Las Vegas ceduli, zřejmě nejslavnější uvítací ceduli na světě. Překvapivě tady téměř nikdo nebyl (no dobře, v jednu ráno je asi většina běžných navštěvníků Las Vegas někde trochu jinde), i když v okamžiku kdy jsme nastupovali do auta a chystali se odjet, se tady objevily dva autobusy plný turistů z Japonska. Good luck with getting nice picture, we are out of here.

20131104-20130715-004518_IMG_5277_(from Canon EOS 650D)

Ve tři ráno jsme tak jeli zpět na hotel, se zastávkou v Taco Bell. Tentokrát jsme zaparkovali v hotelových garážích, naše toyotka tam vypadala trošku funny když stála mezi Bentley a Corvettou. A i když jsme byli totálně mrtví, zvládli jsme se ještě osprchovat, protože v té době jsme za sprchu byli ochotní platit zlatem a měli jsme dojem, že když se během jednoho dne vysprchujeme pětkrát, tak nám to vystačí na další týden přespávání v autě. :D

Potom jsme ale už nadobro umřeli.

PS: Dva zajímavé odkazy na nejlepší nabídky v Las Vegas:

  • smartervegas.com
  • www.mycheapvegas.com

Jo a jak je ten článek dneska dlouhej, tak je i trochu víc fotek. Celkem 127. Nezapomeňte si je dát na fullscreen.

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)

Mohlo by se vám také líbit...

4 komentářů

  1. Mirek napsal:

    Tenhle výlet je fakt boží!! Kolik dnů si tam celkem byl?

  2. jiripavlik napsal:

    @Mirek: Ciste na roadtripu presne 30 dni, celkove asi o tyden vic :)

  3. Janča napsal:

    A kdy bude teda další článek?:-) Chodím sem skoro denně a nemůžu se dočkaaat dalších zápisků.:-)

  4. jiripavlik napsal:

    @Janča: Uuhh nevim, dalsi uz mam dopsany, ale musim k tomu jeste protridit fotky a na to ted zrovna nemam moc casu :(

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *