Den 4. – Santa Cruz a přesun do vnitrozemí

Po první noci v autě

Ráno jsme se probudili docela brzo. Spali jsme poprvé v autě na odpočívadle v Hillsborough, kam jsme dojeli pozdě večer. Představa byla, že nás vzbudí v pět ráno obrovský vedro v autě, ale jaksi nám nedošlo, že už nejsme ve Valley a tak nás vzbudila v osm ráno obrovská zima (asi 10 C, ale dost málo na to, že jsem spal v kraťasech a mikině a neměl, narozdíl od ségry, spacák). Nicméně jsme si aspoň vyzkoušeli, že v Yarisu se spát dá (Multivan to sice není, ale jde to).

Protože jsem se bez spacáku dost budil, vždycky jsem na chvíli pouštěl v noci topení, pří kteréž přiležitosti jsem jednou nechal zaplý obrysovky, což mi došlo asi za hodinu uprostřed spánku. Nastartovat ale naštěstí ještě šlo (náš yaris má 1.4L motor a baterku fakt miniaturní).

Poslední překážkou za pohodlným cestováním je tedy přístup ke sprchám. Možností je několik – odpočívadla pro kamiony, posilovny, bazény a částečně kempy (pokud nepočítám hotely a airbnb, kempy, nicméně tam asi moc zůstavat nebudeme, nakonec teď už k tomu ani není důvod). Ale to se bude pak řešit nějak operativně, na tomto odpočívadle byly jenom záchody, navzdory všem očekáváním velmi čisté a ráno dokonce ještě čistější a všechno bylo polepený nálepkama „právě vydesinfikováno“. Po vyčištění zubů a tradiční peanutbutter+jelly snídani jsme mohli hned vyjet na cestu, což je velká výhoda spaní v autě.

Santa Cruz Boardwalk

První zastávkou byl boardwalk v Santa Cruz, což je takový zábavný místo nejen pro turisty, místním se to ale vyplatí víc s ročním lístkem za $80, než náhodným návštěvníkům za $38 na den (vstup na všechny atrakce). My jsme si nakonec koupili jenom jednotlivý lístek za pár dolarů na lanovku, abysme mohli vyfotit oceánskou pláž trochu zvrchu (ono nakonec většina těch atrakcí jsou blbosti úrovně nějaké české maloměstské kolotočové poutě, akorát asi modernější a hezčí). Timer parking jsme měli načtvrťákovaný na dvě hodiny, tak jsme zbývající čas strávili procházením se po boardwalku a po pláži (podobná jak Ocean Beach v San Franciscu, voda stejně studená). Ale byl tady peckovní O’Neill surf shop!

Mystery Spot nebude

Další zastávkou měl být Mystery Spot, ale nenapadlo mě, že v červenci bude asi potřeba rezervace, což z pochopitelných důvodů nebylo potřeba v březnu 2011, kdy jsem tam byl naposledy.

Jedeme zpět do Valley

Cílem pro dnešek bylo dostat se přes centrální údolí někam do blízkosti místa, kde má sestra zítra běžet půlmaraton. Vydali jsme se tedy směrem Vallecito, CA (cca 130 mil směrem zpět do vnitra Kalifornie), kde nás navigace navedla na takovou lesní klikatou cestu, kde byla maximální rychlost 45 MPH.

Doporučená vs. maximální rychlost?

Teď abyste pochopili, ježdění autem v Americe je easy. Moc easy. Na značkách je tady všechno, nemusíte nic vědět, a to něco málo co bystě vědět měli se dá během dvou dnů odkoukat. Proto jsem si říkal, že když je tady maximálka 45, tak se to ní dá taky projet (navíc určitě ještě v nějakým velkým SUV, který je easy to roll over; takže s naším Yarisem přicuclým k zemi to půjde jak nic). No řeknu vám, že po dvou zatáčkách jsem ještě nikdy tak vyděšeně nebrzdil (to asi přeháním, ono by to tou 45 projet šlo, ale ten yaris nemá moc široký pneumatiky a už vůbec není v mým zájmu ho vrátit s pravou stranou sedřenou o svodidla – jakože tam ty svodidla často ani nebyly), a shodou okolností u třetí zatáčky se začaly objevovat cedule informující o maximální (nebo možná doporučené) rychlosti pro každou zatáčku zvlášť (většinou 15-25 MPH).

Každopádně tato moc pěkná scénická silnice pokračovala asi půl hodiny a část jí máme na videu z GoPro přilepeného na čelním skle, takže se to třeba časem objeví v nějakým videu. Za chvílí jsme se vymotali do oblasti kde to důvěrně znám – najednou jsme byli zpět ve Farmingtonu a tankovali u důvěrně známé obří Shellky v maličké vesnici, benzínka, kam jsem kdysi jen tak chodil nebo jezdil na kole pro zmrzku. A tak jsem po třech letech pochopil, proč tady vždycky bylo tolik aut a tolik lidí. Farmington leží na křižovatce v podstatě rychlostních silnic, které spojují oblast San Francisca se spoustou jezer, které leží v západní oblasti Central Valley.

A hned deset mil za Farmingtonem zase začala krajina, která byla podobná té, kterou jsem kdysi jezdil každý den do školy, ale přece jiná…

Dojeli jsme do nejameričtější vesnice, ve které jsme kdy byli

I když naším cílem bylo Vallecito, dojeli jsme nějak do Angels Camp, a typičtější americkou vesnici si asi nedokážu představit! Prostě tam přijedem, všude takový typický americký baráky, tak zaparkujeme na ulici za nějakým Mustangem, kde si lidi v pohodičce chodí večer po té hlavní ulici, chodí z restaurací, do kina, po maličkých obchodech, už to samo o sobě je v Americe věc dost nevídaná. No a jak si tak zaparkujeme za tím Mustangem a otevřeme dveře… Ta vůně steaků po otevření dvěří auta. Ach bože.

Nejlepší byl asi takovej typickej theatre (kino) v old school stylu, tak jsem si představoval jak tam promítají ručně nějaký historický filmy, když potom jsem přišel ke dveřím a tam nálepka „You can use this and this brand of 3D glasses here“ a uvnitř normálně moderní multiplex kde akorát hráli Despicable Me 2 ve 2D i 3D a hromadu dalších filmů. :D

Ještě pokud sem můžu vsuvku, tak Angels Camp je taková americká vesnice spíš podle jaksi filmových představ, nebo jak bych to nazval. Podobný pocit („Wow, toto! je Amerika.“) jsem zažil ještě kdysi na výměnném pobytu, kdy jsme s host-bratrem Mikeym jeli z Farmingtonu někam na sever, kdy jsme dojeli do vesnice, ze které na mě dýchl pocit, že je úplně ničím nedotčená. Turismem, přistěhovalci, ničím. Ze všeho dýchal pocit, že všichni tady už žijí poklidně několik generací, což bylo moc fajn. Bohužel jsem si tehdy nenapsal, kde to bylo. Co si ale pamatuju nejvíc je ten pocit jak moc jsem litoval, že s sebou nemám foťák.

Jdeme kempovat pod stan

Potom, co jsme nafotili podle nás dostatečný počet fotek, jsme se odsud vypravili někam ubytovat. Tentokrát pod stan do kempu kousek od Angels City. Kemp byl takovej obyčejnej, jakých je u amerických jezer plno, tenhle zrovna teda nebyl u jezera, ale byla tam sprcha a to je hlavní. K jezerům je to ale jinak asi kousek, protože u obřích karavanů stály obří trucky se zaháknutejma obříma loďma. A poprvé jsem naživo viděl svou dream boat, Malibu Wakesetter 247 a dospěl jsem k názoru, že to utáhne jenom málokterý evropský auto. :( Je obří.

V kempu nastal trochu problém s naší camp site #12, která byla poslední volná, alespoň dle sdělení na recepci. Když jsme to místo našli, tak si tam nějakej Číňan akorát rozdělával dalekohled, že tam bude mít párty. Po mým wtf výrazu řekl, že „he and bunch of his friens are coming to watch stars later tonight„, načež mi donesl z recepce papír, že kdo přijede asi po desáté večer (bylo osm, btw), tak se může ukempovat na jakémkoliv volném místě, a placení pořešit ráno od 8:30, kdy se otevírá recepce (pokud Vás právě napadlo, jak by se takhle dalo kempovat zadarmo, tak nejste sami; pokud ne, tak se stydím že jsem typickej Čech :D).

No a řekl nám, že jestli by nám teda nevadilo si postavit stan někde jinde, tak jsem řekl jasně nazdar no problem a ukempovali jsme se jinde. Tam ale v 10 večer dojely dvě auta lidí s rezervací z internetu, tak jsem mu musel jít říct, jestli by si teda ten dalekohled nemohli posunout na trávu o tři metry vedle. Což udělal a pohoda. Navíc všechny přítomný ožralý Američany na prázdninách značně pobavilo naše stěhování postavenýho stanu na střeše auta. :D

Co pobavilo zase mně byl fakt, že už tam ten hvězdysledující Číňaň nebyl sám, ale bylo jich tam 15, půlka mluvila čínsky, půlka anglicky a čas od času ztichli, jeden něco začal ukazovat zeleným laserem na nebi, něco k tomu čínsky řekl a pak se tomu všichni začli dost přiblble smát. Ale ne stylem, že by řekl něco vtipnýho, ale prostě se třeba půl minuty zhuleně smáli a čuměli u toho na hvězdy. No, nemusím asi chápat všechno.

That’s it for the day.

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)