Track & Field

Článek o track & field jsem chtěl napsat až po nějakém (pro mě) úspěšném závodu, ale to by mohlo taky trvat… tak píšu po dnešním, kterej nakonec dopedl celkem dobře. Ale hezky od začátku.

Jak jsem se k tomu vůbec dostal

Přiznám se, že osobně jsem to nějak moc dopředu neplánoval, zapsat se na sport. Jednou jsem ale takhle šel s někým z oběda a řekl mi, že bych to měl zkusit. No, a jsem mu nakonec vděčný za suverénně nejlepší část celého mého pobytu; napíšu mu poděkování do yearbooku. Potom mě teda čekalo vyřízení physical, což je zdravotní prohlídka. Jak už jsem někde psal (nevím jestli tady na blog), že jsem v podstatě vyhodil $30 za nic… Tady si stoupni, předklonit, zvednout jednu nohu, druhou nohu, zvážit, změřit a nazdar. Tu jsem odevzdal trénérovi (který je taky můj učitel v PE a má mě rád a od začátku ví, že Česká Republika je Czech Republic, protože tam půlka jeho rodiny dělá(la) trenéry) a potom už jsem se nedočkavě těšil na první trénink. Hehe. Důvod toho sarkatiského dodatku si můžete přečíst v článku Sport, tlouštíci a kuřáci v USA, trochu jsem tam popsal, jak vypadá trénink sportů na americké střední. :-)

Co vlastně track je?

Track and field je v podstatě atletika. V té jako takové můžete dělat atletické (track) a/nebo polní (field) disciplíny, v angličtině events. Atletické displíny jsou sprint (100, 200, 400 a 800 metrů), běh (1600 a 3200 metrů), překážkový běh (110 a 300 metrů; hurdles) a štafety (4×100 nebo 4×400 metrů; relay). Polní disciplíny jsou skok do dálky (long jump), do výšky (high jump) a skok o tyči (pole vault). Pro silnější jedince je tu pak vrh koulí (shot put) a hod diskem (discus throw).

Každá skupina disciplín má vlastního trénéra, já dělám výhradně ty sprinty a tím i překážky (skok do dálky by byl asi jednodušší, ale…). Tady ale chci napsat jednu věc. Pokud se do USA vydáte a na jaře nebudete mít co dělat (track & field je jarní sport), rozhodně se na tohle zapište, protože tady se disciplína najde fakt pro každýho. Osobně tak trochu lituju, že jsem se na začátku nepřihlásil na cross country, což jsou dálkový běhy. Důvod, proč toho nelituju zase tak moc, je fakt, že cokoliv na 800 metrů není pro mě, ale přecejen… asi by to za to stálo, a pokud už běháte doma, není co řešit.

Druhy závodů (track meet)

V zásadě jsou tři druhy závodů: Tím prvním je competitive practice (závodní trénink), kdy sice soutěžíte proti jinému týmu, ale v podstatě o nic nejde, je to spíš o tom si to vyzkoušet a poprvé opravdu běžet na 100%. Tohle jsme měli jednou hned na začátku sezóny, asi dva týdny po prvním tréninku.

Potom je dual meet, ty máme většinou ve středu po škole a soutěží se jen proti jedné škole. Cílem je být rychlejší než oni (takže můžete zaběhnout třeba nejhorší čas v životě, ale pokud jste rychlejší, je to jedno), získat body pro tým a vyhrát na body.

A nakonec jenom meet. Tyto závody jsou v sobotu, zabere to celej den, závodíte proti plno týmům. Závodíte hlavně za sebe, pokud jste dost rychlí, tak dostanete i nějaké ty medaile.

Sice jsem to asi dost zjednodušil a sám tomu zase tolik nerozumím, ale pro představu to celkem stačí.

A potom jsou ještě dva druhy sportovišť, all-weather a klasika. All weather stadiony jsou krásný a jak název napovídá, dá se tam soutěžit kdykoliv, nehledě na to že se na tom povrchu mnohem příjemnějc běhá. Vlastně je to podobnej druh povrchu jakej máme na gymplu, akorát není 20 let starej. :-D

První trénink

Ještě před prvním tréninkem jsem si na internetu objednal boty, protože v mých plochých skate botách se blbě chodí, natož abych v nich cokoliv běhal (zahřívací kolečko v PE nepočítám). Sehnal jsem ve výprodeji na 6pm (obchod, kde Zappos vyprodává) pěkný Nike Air tenisky, přihodil pár triček po $8 a objednal. Všechno to přišlo přesně v pátek před prvním tréninkem v pondělí. O samotném prvním tréninku toho asi nemá moc smysl psát, je to jako první týden ve škole, nic moc se nedělá. Rozhodně ale musím popsat atmosféru, která byla ten první týden naprosto úžasná. Je to jako efekt ze začátku pobytu  “ty seš exchange student??? hustý” podruhý. Fakt to bylo perfektní a nebylo to jenom tím; byl to jeden z prvních výrazně teplejších týdnů (tuším to bylo někdy v únoru, ani nevím), a zatímco jsem na facebooku četl zprávy jak sněží a všechno je nahovno, já jsem se v tričku a kraťasech opaloval při čekání na odvoz domů a zároveň se bavil s novejma lidma. Těžko se to popisuje, ale tyhle začátky byly fakt úžasný.

Běžný trénink

Doteď si pamatuju, jak jsem ze začátku často psal na facebook a do svého osobního deníku statusy jako “i dont feel my legs” (necítím nohy) a “nechápu, jaktože jsem ještě neumřel”. První týden nebo dva byl fakt záhul, jelikož jsem nikdy neběhal, ba jsem to dokonce nenáviděl a vzpomínal jsem na svouji jednoduchou anaerobní aktivitu, neboli kolo. Teda běh je taky anaerobní, ale člověk se u toho mnohem víc nadře. Postupem času se ale trénink ustálil zhruba na těchto aktivitách: Na pondělí se nikdy netěším, celý den nejím, protože vím, že bych to stejně později vyklopil na fotbalový hříště. V poslední době to je sprint (to v tomto případě znamená běžet jak nejrychlejc můžu) 500, 400, 300 a 200 metrů s nějakou pauzou mezi tím, potom asi 4x sprint 150 m (to je na trénování závěru čtyřstovky) a nakonec posilovna, vetšinou tři sety dřepů po deseti (já osobně je pořád dělám s 60 kg) a leg-press. Zvykl jsem si už na plno věcí a ani tohle mi dneska už nepřijde tak strašný, faktem ale je, že zvracíme skoro všichni. Nebo spíš bysme zvraceli, kdybysme měli co.

V úterý je to naopak o něco lehčí (vlastně o hodně), většinou nenáročný věci jako trénink techniky všeho možnýho od překážek přes kratší sprinty po starty z bloků.

No a potom už si to moc nepamatuju, protože poslední dobou se do toho míchaj závody. Vetšinou je ale ve čtvrtek těžší trénink, narozdíl od pondělí ale jde spíš o lehčí trénink s obrovskou intenzitou (sprinty, tahání závaží, sprint s padákem) a podobně.

V pátek jenom posilovna, případně vůbec nic, pokud je v sobotu celodenní meet (což teď, když jsme uprostřed sezóny, je).

Samozřejmě se to pořád mění, takže tohle je spíš to, co děláme poslední cca 3 týdny.

První “závody” (competitive practice)

První závod, na který jsem jel, byl už výše popsaný závodní trénink. Celkem jsem se na to i těšil a bylo to relativně fajn. Potom mi trenér řekl, že chce abych běžel varsity 400 m a 200 m. “To ses posral, vždyť trénujem jenom týden a něco…” jsem si v duchu pomyslel, ale tak co. Nakonec jsem to zaběhl, nevím kolikátý ze sedmi lidí. Pamatuju si, že tehdy mi kdosi vběhl do mého pruhu a já jsem musel zpomalit a pak už se blbě zrychlovalo. Další moment který si pamatuju je, že jsem na cílové čáře doběhl někoho z mého týmu, ale to je všechno. Po tom, co jsem zpomalil mám totální okno, hlava mě bolela dost zvláštním způsobem, ale dal jsem to. Úžasnej pocit. Když to píšu už takhle z hlavy, vynechávám plno drobností, jakože třeba i pršelo a podobně. Snad vám to bude stačit, já jsem to kdysi ve svém deníku popsal podrobněji, ale nechce se mi to hledat. Čas té čtyřstovky ani nevím a tu dvoustovku jsem potom zaběhl za 26 s. Tehdy jsem nevěděl jestli je to dobrý nebo ne, dnes už vím, že ani náhodou. Shrnuto a podtrženo, z tohodle prvního závodu jsem měl dobrý pocit.

Teď trochu odskočím a pokusím se neznít nasraně, jakože jsem byl hodně. Jeden týden si rodina, konkrétne tedy host-mum, usmyslela, že pojedeme do Disneylandu. Yaaaaay, Mickey Mouse. Jo počkat, už mi není 6 a nesedím pět hodin denně před DisneyChannelem u TV. Ani se mi nechce zmiňovat to, že za tu blbost utratila mých (dlouhá story, třeba ji v letadle domů sepíšu) $169 bez toho, aby se mě zeptala, jestli vlastně chci jet (taky věděla, že jedu na senior trip do… Disneylandu). Jakože jsme s host-bratrem nechtěli a už jsme doufali, že nás za totálně zabordelenej pokoj nechá doma, my budeme mít tři dny ráj a vůbec… Jo, tehdy mi na mysl nepřišlo, že to je blbost, když už ty lístky dávno koupila na netu. To je taky důvod, proč jsem o tom ani nenapsal článek, stálo to za hovno, a pokud můj starší článek o výletu do Las Vegas vyzníval nasraností, tohle by bylo mnohem horší. Takže to tady shrnu jednou větou: Stálo to za hovno, tři dny byly moc, a to hlavně v situaci, kdy jsme my velcí museli každý hlídat jednoho malýho, takže jsme tři dny chodili po atrakcích, po kterých máte chuť vystřelit si mozek z hlavy (konkrétně mluvím o jedné atrakci, kde pořád dokola hraje song “It’s a small world after all…”) a na těch aspoň trochu lepších atrakcích jsme byli dohramady 3x. A to ani jedna z nich nebyla tak dobrá, jako průměrná jízda v Great America. Prostě mě to sralo, ale uznávám, že samotný Disneyland za to tolik nemohl. Chození po atrakcích pro prcky, špatné načasování a děcka, co si běhaj kde chtěj, ano. No, nadávání by stačilo. Faktem je, že z původních tří dnů od úterý do čtvrtka se staly dny čtyři až do pátku, což v mém situaci znamenalo týden tréninku pryč a především dva závody. Dva první opravdové závody, tentokrát pěkný počasí, a já stojím ve frontě na nějakou pikačovinu a čtu si o tom na facebooku. O výši mé nasranosti vypovídá i fakt, že jsem měl vážnou choutku s něčím pořádně třísknout o zem, což se při mé flegmatičnosti stává maximálně jednou za 10 let. Ale tak dobrý, opálil jsem se, můžu tvrdit, že jsem byl v Los Angeles (i když všechno co jsem viděl byl hotel a Disneyland) a dobrý. Zapomenuto ale neodpuštěno. Přístě Six Flags prosím!

Teď jsem se tak rozepsal, že jsem zapoměl, kde chci pokračovat.

První opravdový závod

Takže kvůli tomuhle jsem se svého prvního závodu dočkal až minulou sobotu. Docela jsem se těšil, bohužel to nevyšlo podle představ. Samotný závod byl v Pacific Grove High School ve tři hodiny vzdáleném Monterey. Co tomu předcházelo (party a jenom pár hodin spánku) radši nebudu rozepisovat. Do školy jsem se dostavil asi v šest ráno a s jednou rodinou (mimochodem moc fajn) jsme vyjeli do Monterey. Monterey je fakt úžasný, už jsem o tom psal a znovu se o tom přesvědčil. A onu školu jsem taky neviděl poprvé. Mám v iPhone aplikaci, která získá GPS souřadnice a pak je můžete poslat emailem. No a když jsme tehdy okolo této školy projížděli, poslal jsem je mé sestře se slovy (doslova): “Tyvoe tadu chces bejt exchabge studebt. Meg krutej stadion, kousek id more a tahle ctvrt je krasna na kopci, zadna rovinna plan jak doma. Jo a spousta bikeru konecne. Achjo :D”. Jó, je to tam krásný, bohužel počasí nebylo tak super jako pří me první návštěvě, přesně naopak. Chcalo jak z konve, ještě předtím než jsme se stačily rozehřát byly moje potidla (aneb sweatshirt a sweatpants aneb mikina a tepláky) tvořený z 99 procent vodou, a další šok přišel, když jsem si přečetl, na který závod se mám jít přihlásit (přesněji jen se potrvrdit že jsem na místě; přihlašuje trenér). 110 a 300 metrů překážkový běh. Cože??? Naposled jsem to trénoval před měsícem a to ani ne na tuhle výšku, a teď to mám závodit? V tomhle počasí? Nebudu Vás napínat, 110 metrů jsem naprosto posral, a na 300 m jsem se vykašlal. Všechno jsem měl mokrý, ne, toto ne. Docela mě to mrzí, ti co tam byli se školníma dodávkama potom byli na výletě po Monterey. Nicméně jsem byl fakt promočenej a zmrzlej (a už jsem to viděl), takže mě to nakonec ani tolik neštvalo. Ona rodina mě vzala na oběd a pak mě vyhodila rovnou na mém ranči, takže za to moc děkuju. Nicméně, v pěkném počasí, se správnými eventy (čekal jsem 400 a 200 metrů) to mohl být asi nejlepší meet sezóny. No, tak aspoň vím, že ten ještě přijde.

První dual meet

No a první dual meet jsem měl včera. Počasí naprosto perfektní, 28 stupňů a bez mráčku. Už po obědě před odjezem mi to ale tak trochu trenér zkazil, když mi oznámil, že chce, abych běžel oba překážkový běhy. Znova. No dobrý, no. V poslední hodině jsem v půlce odešel, nalodil se do autobusu a za chvíli jsme byli v Riponu, který tento meet hostil (původně se tento meet měl konat u nás v Escalonu, naše dráha a hlavně trávníky ale pořád z minulého týdne neuschly). 110 metrů překážek byla vůbec první disciplína, ale tady se toho pokazilo víc. Jednak se v hlavě hádal hlásek “napsal tě na to, tak to zaběheš jak nejlíp to půjde” s tím druhým “ale třeba když to totálně pokazíš, už tě na překážky nikdy nenapíše” (sprinty dělají lidi, kteří jsou na trénincích i výrazně pomalejší než já, ale to trenér nemohl vědět, když jsem první dva závody, kde to běželi všichni, tvrdnul v Disneylandu). No ale nakonec jsem pokazil i samotnej start… než jsem si stihl sundat mikinu, už jsme měli být v set pozici, a výstřel se ozval v okamžiku, kdy jsem se usadil do bloků, takže jsem už suveréně poslední vyběhl. V kombinaci s tím, že překážky prostě moc neumím a ani je nechci moc trénovat (když jsem tu jenom na jednu sezónu) jsem doběhl na jednoznačně posledním místě s časem… no, ani ho tu nebudu psát. Na těch 110 metrech jsou prostě překážky moc blízko u sebe a totálně mi to tam nevycházelo na kroky, no. Nasadil jsem si v těch vedrech mikinu a kapucu, protože toho s dlouhejma vlasama co běžel pomalu 110 metrů by každej poznal a šel jsem poslouchat iPod, nálada pod psa.

Závod na 300 metrů byl až ve třetí čtvrtině celýho meetu a běžel se jen ve třech dráhách, takže startér rozdělil závodníky na čtyři nejlepší do první skupiny a potom dva do druhé. Asi uhodnete, kam jsem se sám dobrovolně zařadil. No, a nakonec jsem to zaběhl celkem dobře, pokud vím, s třetím nejlepším časem (kterej ale celkově stojí za nic; v Monterey bych s ním byl předposlední). Rozhodně to ale bylo jednoduší, co jsem pokazil na překážkách (skoro před každou jsem musel zpomalit, abych trefil správnou nohou; neumím je kombinovat) jsem dohnal sprintem mezi nima. Pokud se naučím nezpomalovat, jsem ochotnej tu třístovku čas od času zaběhnout.

Každopádně moje nálada byla pořád někde u bodu mrazu. Meet se pomalu chýlil ke konci, já jsem se přezul z spiků (tretry; ale nemám to český slovo rád, z nějakýho záhadnýho důvodu mi evokuje komunismus :D) do tenisek, vypil litr vody a chystal se dojíst můj Subway sendvič z oběda, když v tom ke mě přišel jeden z štafety (4x 400 metrů), a prej jestli bych to mohl běžet místo něj, že dostal křeč a může sotva chodit. Rychle jsem zhodnotil svoje možnosti: Neumím předávat štafetovej kolík. Běžet 400 metrů se mi ani moc nechce. Už jsem si i sundal tretry (překonal jsem se :D). Když to poseru, … “OK, sure, why not”. Rychle jsem se přezul zpátky, sundal mikinu, narychlo natrénoval předání kolíku a šlo se na start. Bežel jsem třetí (ze čtyř). Vystartováno. “Hey, why is Carlos (náš) so slow?” “I don’t think he is slow, but the other guy is too fast. I saw him ran 400 m for 54 s (to je slušnej čas)”. Při prvním předání oponenta náš teprve vybíhal ze zatáčky. Obrovská ztráta, přitom tahle štafeta je 5 bodů pro vítěze, 0 pro poraženého. Nepříjemné v situaci, kdy prohráváme o tři body celkově. Když jsem byl na řadě já, běžec druhého týmu byl zhruba 200-250 metrů před naším. Dobíhá můj a já přebírám kolík, překvapivě to šlo docela hladce. Prudce vbíhám do zatáčky s cílem co nejvíc zkrátit jejich náskok. To zní moc nadnešeně, v hlavně jsem měl jenom “prostě jak nejrychlejc to půjde”. Prvních cca 150 metrů (celá zatáčka a půlka rovinky) sprintuju s pocitem, že pořád zrychuluju. Dalších 100 metrů jen udržuju tempo a jsem uprostřed závěrečné zatáčky. Vzpoměl jsem si, co děláme na trénincích. Posledních 150 metrů si představujte, že běžíte z kopce. “Top of the turn, top of the hill. You running down.” Nevím jestli to pomohl, ale posledních 100 metrů už je fakt těžkých, nejsem tak rychlý, jak bych si přál. Doběhl jsem. 10 metrů před předáním jsem zpomalil, protože jsem musel zklonit hlavu a v ruce si posunout kolík, abych ho mohl správně předat. Povedlo se. Pomalu dobíhám a zpomaluju, jsem trochu dezorientovanej. Věděl jsem, že jsem běžel naprostý maximum co jsem mohl. “Hey dude!!! How fast are you running 400 m?” “Hey, what? I don’t know…” (protože furt dělám stupidní překážky). Kouč onoho týmu se podívá na mého, a ptá se ho: “Hey, who is this guy?” “That’s my boy from Czechoslovakia!!! (i když jsem ho mockrát opravil, zvyk je asi silnější :D) The only problem is he gotta go home after this school year is done. But we are getting visas for him right now…” “Wow.”. — “Hey, congrats!” “That was AWESOME!” — “Hey, thanks, but why is everyone so exited?” “You didn’t see that? You almost got him!”

Tohle nakonec naprosto spravilo můj den. Docela dost by mě zajímalo tempo, kterým jsem tu čtyřstovku běžel, protože o pár dní později na meetu v Atwater jsem ji zaběhl za 58.07 s, což je sice relativně dobrej čas (na to že před nedávnem jsem uběhl kolečko, tedy 400 m, a byl jsem hotovej), ale přecejen jsem doufal, že bych ji mohl dát aspoň za těch 56-57 vteřin. Školy z lepších divizí mají lidi, kteří ji už teď běhají za 52-54 s, což je docela šilený. Jinak škola z jiné (konkrétně lepší) divize znamená, že mají výrazně víc lidí a tím pádem na závody vybírají jenom ty úplně nejlepší. Taková škola může mít pár tisíc studentů, moje má jen okolo devíti set.

Později doplněno: Shrnutí atletické sezóny si můžete přečíst v tomto článku.

Mohlo by se vám také líbit...

5 komentářů

  1. Nana napsal:

    Gratuluju k úspěchu v Track and Field :) . Běhám tady v česku, ale jen tak sama od sebe. Rekreačně tak 7 km týdně. A teda ty tréninky u vás musí být fakt záhul, já bych asi zdechla :D

  2. vydrysek napsal:

    Zrovna se chystam na clanek o TnF taky… Vidim ze my to mame mnohem lehci :D

  3. Elle napsal:

    Tak do toho bych nešla, jsem hroznej lenoch, stačí mi osmistovkajednou za rok na škole ;) Jinak gratulace ;)

  4. kačka napsal:

    moc hezkej článek, tady je to tak nějak podobně..
    cross country si měl určitě zkusit, mě to dalo strašně moc. podle mě je pro exchange studenta neskutečně důležitý zařadit se do nějakého týmu nebo do nějaké aktivity.
    Jinak gratulace! :)

  5. jiripavlik napsal:

    @vydrysek: urcite napis, sem zvedavej :D co delas?

    @Elle: diky.. to sem si taky rikal… ale zas jsem si rekl, ze behat 100 m nebude tak tezky. jenze to jsem nepomyslel na treninky a nakonec sem nejak skoncl u 400 m… :D

    @kačka: to vim, ale jak jsem rikal, behani nenavidim :D a diky :)

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *