Výlet: Trolí stezka, Atlantická oceánská cesta a Trolí kostel

Po měsíci úmorného plnění restů do školy konečně zase přišel víkend, který přímo sváděl k nějakému dalšímu výletu. Naposledy jsme na delším výletu byli už před měsícem a tak bylo na čase. Celkem nás bylo pět a v pátek večer jsme ještě na erasmácké Spanish Night narychlo naverbovali dva další, takže nás dohromady bylo sedm a v sobotu v devět ráno jsme vyjeli.

Plán výletu

Plán jsme měli jenom takový oritentační – Trollstigen („Trolí stezka“), Åndalsnes, Molde, Atlanterhavsveien (Atlantická oceánská cesta) a Trollkyrkja („Trolí kostel“). Navzdory tomu, že poslední týdny jenom chcalo a chcalo, se nad námi počasí smilovalo a celý víkend mělo být hezky. A i když už je tady podzim a docela zima, tak jsem velkou část výletu dokonce zvládnul v kraťasech (i když jsem chvílema mrznul :D ).

Odjezd

V sobotu ráno jsme vyjeli z Voldy a namířili si to rovnou k Trollstigen, slavné klikaté silnici, která vypadá jako z Alp. Na prvním trajektu měli něktěří z nás štěstí na pozorování velryb („Nevedel som, či sa mám pozerať ako vedľa trajektu plávajú veľryby alebo vám to ísť povedať, tak som sa radšej pozeral.“ :D ), my jsme je potom viděli taky, ale už hodně z dálky. Viz třeba tato fotka. Velryba na ní sice vidět není, ale tipněte si čas pořízení? Máte?

IMG_5519

Trajekt Solavågen-Festøya

Deset minut po dvanácté.

Trollstigen: Trolí stezka

Trollstigen má převýšení přes 850 metrů a v hlavní turistické sezóne tam je asi pěkně natřískáno soudě dle horního parkoviště, naštěstí pro nás už bylo opravdu hodně po sezóně a tak kromě pár „letních běžkařů“ a jednoho hot-rodu tam nebyl vůbec nikdo. Cesta se také s prvním sněhem uzavírá, naštěstí v posledních třech letech tato situace nastala až koncem listopadu, takže až za pár týdnů.

Hot rod upalující po Trollstigen nahoru.

Hot rod upalující po Trollstigen nahoru.

Přijeli jsme až kolem druhé hodiny odpolední a až tehdy nám došlo, jak málo denního světla máme – jenom pod 7 hodin denně, což opravdu není moc (před měsícem, když jsme se vraceli z Trolltungy, tak jsme v autu přišli přesně při stmívání okolo sedmé večer). A tma je v Norsku opravdu hutná.

Kvůli tomuto jsme zrušili návštěva Åndalsnes a jeli rovnou nahoru. Samotná cesta nahoru v dodávce plné lidí není kdovíjaký řidičský zážitek, navíc zatáčky (celkem jich je 11) byli pro pohodlí řidičů v posledních 10 letech rozšiřovány, nicméně nahoře byl nádherný výhled na celé údolí pod námi, včetně pohledu na celou cestu.

Trolí stezka

Trolí stezka

V plánu jsme měli taky projít si krátkou procházku k jezeru Bispevatnet, ale protože se rychle stmívalo a byla přecejenom dost zima (cca v 1400 m.n.m.) a terén vypadal relativně náročně, rozhodli jsme se od této vycházky rovněž upustit. Je to trochu škoda, cestou je prý krásný výhled na některé okolní vrcholky hor (Bispen a Kongen), ale třeba příště.

Namísto toho se Tono, Slovák na návštěvě a jediný ne-erasmák, rozhodl vykoupat se v horním jezírku u kavárny, za což si vysloužil fotku v místních novinách od okolo právě procházejících redaktorů, nicméně jsme se jaksi zapomněli zeptat v kterých novinách. :(

IMG_5680

Hardy Slovak.

Po cestě dál do Molde jsme se zastavili ještě na spodním parkovišti, ze které se dá dostat na pěší trail, kterým se lze asi dostat úplně nahoru. My jsme si tady chvilku poseděli a pofotili u řeky a pak jsme zase šli.

Řeka u spodního parkoviště.

Řeka u spodního parkoviště.

Po výjezdu se spodního parkoviště před nás akorát vjel vracející se hot rod, no ale 150 koní v našem Multivanu na něj ani omylem nestačilo. :D Takže jsme se poklidně vydali do Molde, cestou přes jeden trajekt a pokud jsem správně počítal, na mýtném jsme nasbírali průjezdy celkem za 240 NOK (700 Kč), což je docela masakr – ne proto, že to je hodně, ono v Norsku je to ještě levný, ale spíš proto, že tohle je něco, co se dopředu špatně počítá.

Molde a tma po norsku

Do Molde jsme přijeli těsně před šestou večer, kdy už byla přes hodinu naprostá tma. A když se řekne tma, tak v Norsku je to fakt Tma s velkým T, protože bez světla není vidět ani na krok a popravdě ani se zapnutýma dálkovýma světlama to není o moc lepší. Například v Molde, kde jsme si rychle prošli centrum a přístav, vypadala jedna neosvětlená ulice doslova jako černá díra. Pohled směrem na moře taky neposkytl vůbec žádnou zpětnou vazbu jako „co tam je?“, protože kromě světélkujícího trajektu někde v dálce nebylo vidět vůbec NIC.

Kempování u oceánu

A protože v Molde tak nějak nebylo po tmě co vidět, vyjeli jsme už směrem k North Atlantic Road, že někde cestou zastavíme a přespíme. Štěstí na odpočívadlo jsme měli až po hodině jízdy, kousek za městem Bud, na kterém celá North Atlantic Road začíná. Je to prostě taková silnice vedoucí po pobřeží, myslím, že stará kalifornská Highway #1 by byla dobrým příměrem. Popisek odpočívadla „…reast areas are not intended for camping, …“ jsme si vyložili tak, že to nezní jako doslovný zákaz a začali jsme stavět stany. Potom jsme si ve velmi polních podmínkách uvařili večeře z prášku a čaj, který jsme vypili z kempovací pánvičky – protože na rozdíl od minule, kdy jsme měli kempovací nádobí, ale neměli jsme vařič, jsme na tom tentokrát byli přesně obráceně – měli jsme vařič a neměli jsme nádobí (kromě jednoho hrníčku a jedné pánvičky). No, zábava.

Když jsme měli pocit, že už je skoro půlnoc, tak jsme šli spát… ale bylo jednom dvacet minut po deváté! Přestože kempování v Norsku takto relativně pozdě (začátek listopadu) už zní docela zimně, bylo překvapivě teplo, na to že jsme spali asi 100 metrů od oceánu (nebo možná právě proto). To se ovšem nedalo říct o větru a průtrži mračen, která nás všechny v noci asi desetkrát vzbudila. V noci v polospánku jsem si navíc nebyl jistý, jestli na stanu ještě máme tropiko, protože jsem ho nepřivázal, jenom přes stan přehodil a upevnil čtyřma kolíkama (normálně to drží 8 kolíků vč. šňůrek a má být přivázano ke vnitřní konstrukci, což nebylo). Protože jsem ale necítil, že by na mě pršelo, nechal jsem to být a spal dál. :D Takže jsme se sice nikdo nevyspali, ale aspoň ráno spolu s budíčkem ustal déšť a udělalo se hezky.

Odpočívadlo Kjeksa

Odpočívadlo Kjeksa

Ukázalo se, že jsme zaparkovali přímo u moře a okolo bylo moc hezké pobřeží, které se na druhé straně zvedalo lehce do kopce, kde byl k nalezení třeba starý německý námořní radar z druhé světové války.

Oceán u odpočívadla Kjeksa při východu slunce.

Oceán u odpočívadla Kjeksa při východu slunce.

Atlanterhavsveien: Atlantická oceánská cesta

Po snídani a pár fotkách vyjíždíme směrem k hlavní části osm kilometrů dlouhé Atlanterhavsveien, Atlantické oceánské cesty: k několika mostům, které jsou z pohledu ze vzduchu poměrně známé. Díky tomu, že jsme včera dojeli tak daleko, tak už to bylo docela kousek. Celá cesta byla hrozně hezká a hodně tomu přidávalo, že jsme jeli hodně brzo ráno. Prostě idylka, a hlavně jeden most, Storseisundbrua, stojí za to – z pohledu z auta vypadá, jako kdyby nahoře končil a za ním už nic nebylo.

Storseisundbrua

Storseisundbrua

Typický norský snack :D

Typický norský snack :D

Samozřejmě za ním něco je, a to je nově otevřená kavárna/informační centrum, kde jsme znovu obdivovali krásný design – kromě samotné kavárny, která je na malém ostrůvku, vedl po ostrově i ocelový chodník kolem dokola, a i ten byl krásně navržený do posledních detailů. Asi hodinku jsme se tady kochali, fotili a dokonce si dali za snesitelných 30 NOK (90 Kč) norskou waffli a potom jsme se trochu vrátili a jeli jsme k Trolímu kostelu (Trollkyrkja), což jsou tři jeskyně na jednom kopci.

Storseisundbrua

Storseisundbrua

Trollkyrkja: Trolí kostel

Na parkoviště jsme dojeli sice krátce po obědě (na trail jsme vyšli asi těsně před 13:00), ale měl jsem pocit jakoby už bylo pozdě odpoledne. Slunce prostě nevychází úplně nahoru, ale pořád se plouží tak nějak lehce nad obzorem, což v mnoha oblastech znamená, že jsou celý den ve stínu, protože slunce blokuje nějaká hora (což byl případ třeba na včerejší Trollstigen). Tady jsme ale měli štěstí, že trail k jeskyním byl na straně, která byla sluncem osvětlená (a já jsem se tady asi po desáté nechutně spálil). Na parkovišti se platilo parkovné 50 NOK, čistě na principu dobrovolnosti, měl jsem ale jen stovku? Tak jsem prostrčil svou hubenou ruku do schránky, do které se v sáčku vhazovaly peníze s lístečkem s datem a SPZ, vytáhl si něčí padesátikorunu, vložil svou stovku a SPZ a šli jsme. :D

Cesta nahoru byla krátká a celkem jednoduchá, trvala necelé dvě hodiny a cestou jsme mockrát zastavovali mockrát kvůli fotkám. Přestože dole na parkovišti bylo snad 10 aut, cestou jsme nikoho nepotkali.

Výhled do údolí cestou nahoru stál za to!

Výhled do údolí cestou nahoru stál za to!

Až skoro nahoře, zhruba půl hodiny od jeskyní první vracející se Norové. Ptáme se jich, jak daleko to ještě je? „Oh, you are almost there. Like, five minutes?“ A tak šlapeme dál, 5 minut, nic, 10 minut, nic. Další Nor se vrací dolů: „Hello, how far is it to the caves from here?“ „Oh, you are almost there. Like, five minutes?“. A tak šlapeme dál, 5 minut, nic, 10 minut, nic. Další Nor se vrací dolů: „Hello, how far is it to the caves from here?“ „Oh, you are almost there. Like, five minutes?“. Ti poslední už ale měli pravdu: za 5 minut jsme tam byli. :D

Co z toho plyne? Pokud je někde v Norsku napsané, že cesta někam pěšky trvá tolik až tolik hodin, je to čas, který platí pro Nory, kteří běhali po horách od okamžiku, kdy začali chodit. Průměrný Evropan jako my musí počítat s tím delším časem. :D

Nahoře jsme se podepsali do návštěvní knihy, které jsou v Norsku úplně všude, zapnuli jsme si baterky na iPhonech, nasadili jsme si neviditelný hard-hats a šli jsme do jeskyně.

Popravdě řečeno, moc jsem nevěděl, co tam má být. Všechny výlety tady vznikly tak, že všichni pořád chtěli někam jet, nejlíp tak, abychom jednu nebo dvě noci někde přespali ve stanech, ale nikdo se neměl k tomu, aby navrhnul konkrétní věci k navštívění. Proto jsem jen tak projížděl TripAdvisor a VisitNorway.com a právě na Trolí kostel narazil s tím, že jsou to nějaký jeskyně, a že je to poměrně známá atrakce a tak. Ale vlastně jsem nevěděl proč, nebo co nás tam čeká…

No, to co na nás čekali po 70 metrech plazení se jezkyní ze světélek telefonů mi doopravdy vyrazilo dech. Došli jsme totiž k jeskynnímu vodopádu zespodu, který je asi 14 metrů vysoký a který byl zeshora osvětlený denním světlem a celé to vypadalo tak… kouzelně. Prostě ten okamžik „Sice jsem nevěděl, kvůli čemu sem jdu, ale tohle za to 100% stálo!“ Navíc mi to tak nějak připomnělo moje dětská léta prosezená u Tomb Raider Anniversary (první fotka v článku)…

IMG_5914

První jeskyně focená s polarizákem a z ruky :(

Vsuvka: Nerad cpu do článků cizí fotky, ale tady musím. Neměl jsem s sebou stativ ani gumáky (v jeskyni teče voda a dá se chodit jen po kamenech) a asi bych stejně potřeboval širší objektiv… proto koukněte na tuto dechberoucí fotku Stiana Rekdala: Trollkyrkja (flickr.com)!

Něco málo jsme pofotili, zanadával jsem si, že jsem si pořád nekoupil nějaký lehký stativ na pochody (navíc jsem v té temné jeskyni ještě fotil s nasazeným polarizačním filtrem :( ), pak se vyplazili zpět, nakoukli i do druhé jeskyně, ve které byl taky vodopád a celí nadšení jsme se vydali na cestu zpět k autu, která navzdory tomu, že byly teprve tři odpoledne, už byla skoro po tmě, protože slunce zapadlo za obzor (za kopec).

Druhá jeskyně s vodopádem.

Druhá jeskyně s vodopádem.

Návrat domů

Po návratu do auta a zjištění, že jsme ještě tři hodiny od domova vypouštíme z plánu Ålesund, a zničení (asi z nedostatku slunce nebo co) a zároveň spokojení vyjíždímě zpět do Molde. Na trajekt, na druhý trajekt a domů. Trajekt z Molde do Vestnes byl nejdelší trajekt napříč fjordy na kterým jsme tu zatím byli a jeden přejezd (auto s řidičem + 6 lidí) vyšel na 394 NOK, tedy 1200 Kč jenom za jeden tento přesun (ty nejkratší takto vyjdou od 250 NOK). Tohle je něco, co dokáže opravdu hodně prodražit i kratší výlety po západním pobřeží Norska. Fjordy jdou sice někdy objet (s minimální časovou ztrátou), ale ne vždy to jde.

Večer za tmy jsme konečně zpátky doma a pro tentokrát bez excesů jako utopená spzka nebo došlá nafta… První věc co po příjezdu dělám je, že do Excelu hazím všechny poplatky, za trajekt, parkování, mýtné a projetou naftu, než je zapomenu, a jsem velice příjemně překvapen – celý tento výlet vyšel na „pouhých“ 270 NOK na osobu.

Možná se to může zdát jako hodně, jenomže když jsem tento výlet orientačně plánoval, tak mi moje excelová kalkulačka vyplivnula cenu dvojnásobnou (550 NOK za osobu), protože běžně jezdíme jenom tam a zpátky, takže zadám údaje (vzdálenost, cena nafty, trajekty, parkování, mýtné) na cestu tam (one way) a spočítá se mi cena za celou cestu tam i zpět (return trip). Protože jsem tam ale tohle napráskal jako celý round trip, tak spočítaná cena byla dvounásobná. Což se mi (a myslím že i všem ostatním) dost ulevilo, protože čím dýl v Norsku jsme, tím míň peněz máme. :D

Užitečné info:

  • Trollkyrkja – Trolí jeskyně
  • Trollstigen – Trolí stezka:
    • Hike od horního parkoviště na Trollstigenu k jezeru Bispevatnet: GPS trasa

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *