První skutečný den ve škole

Tento článek nezačnu v pondělí, první den školy, ale zkusím i trochu nastíním atmosféru večer před školou. Poslední večer mých prázdnin byl totální výpadek proud v nejbližším okolí, což byla fajn příležitost nafotit pár večerních fotek a taky zjistit, kolik světla vlastně měsíc odráží, protože když je okolo naprostá tma, tak je vidět od měsíce i stín, čehož jsem si v Česku nikdy nevšiml (pokud to není jinou zeměpisnou polohou). Ale obecně jsou tady i nádherný západy slunce, a není tady moc světelnýho smogu, takže jsou pěkně vidět hvězdy. Pár fotek z toho večera je tady.

Večer jsem si věci do batohu naházel při světle mobilu (vzal jsem si jen peníze, mobil, propisku a blok) a šel jsem spát. Budík jsem si nastavil na 6:40, ale nakonec jsem stejně vstal o půl hodiny později a samou nervozitou se mi vůbec nechtělo snídat. Nakonec jsem do sebe naštěstí něco natlačil, což se nakonec ukázalo jako dobrý nápad, protože než jsem se potom dostal k dalšímu jídlu, tak to trvalo půl dne, a nervozitou jsem byl tak mimo, že jsem toho stejně moc nesnědl. Vážně, ten první den jsem byl víc mimo, než když jsem před měsícem otevřel oči v autě v praze a uviděl nápis TERMINÁL PRAHA RUZYNĚ. Tehdy se mi taky udělalo docela nevolno, když jsem si uvědomil, že doopravdy nasednu do letadla a poletím na rok pryč…

Ale zpět, do školy jsme se vydali dvacet minut před osmou s host-bratrem Mikeyim a Leou jeho autem, kam jsme dojeli přesně v osm. Protože já ani Lea jsme ještě neměli rozvrh, zavedl nás Mikey do kanceláře, kde nám řekli, že rozvrh ještě nemáme a musíme si počkat, že si nás postupně zavolají a rozvrh s námi sestaví. Nakonec se do kanceláře dostavili všichni exchange studenti – na této škole jich je asi osm. Já, Lea, jeden kluk z Pákistánu (zrovna drží nějakou tu jejich dietu a jeho váhu bych odhadoval tak na 35 kilo – Islám je ideální náboženství pro anorektiky :-D), jedna další Němka, Polka, Špaňelka a holka z Černé Hory. Já jsem šel na řadu jako první, přibližně po 45 minutách čekání – což bylo fajn protože původně nám řekli, že to zabere tak tři hodiny. Jaký rozvrh jsem si nakonec sestavil jsem už popsal v minulém článku, takže to přeskočím. Když jsem měl rozvrh v ruce, mohl jsem se vydat na svojí první americkou hodinu. To byl asi nejkritičtější bod celého tohoto roku, kdy jsem chodil s mapkou v jedné ruce a s rozvrhem v druhé po kampusu a hledal svojí třídu. Nepamatuju si kdy jsem byl naposled tolik nervózní (čekání na letišti na jiné letadlo bylo oproti tomu naprosto v pohodě). :-)

Protože jsem moc nevěděl kolik je hodin, a podle počtu zvonění jsem myslel, že už bych měl jít na třetí hodinu, tak jsem se vydal směrem k učebně matematiky. Když jsem tam po pár minutách bloudění došel, učitelka mi řekla, že je teprve druhá hodiny a já mám být vlastně na informatice. To moji nervozitu ještě posílilo a já jsem se vydal podle mapky opačným směrem. Do učebny jsem došel pár minut po zvonění, což by v normálním případě znamenalo tardy (neomluvenou hodinu), ale jelikož byl první den, tak nikdo nic neříkal, já jsem došel k učiteli, omluvil se, strčil mu můj rozvrh, na který mi připsali “New foreign student – starting today” a čekal, co bude. Nicméně učitel si mě jen připsal do seznamu a já jsem se posadil na volnou židli a celou hodinu jen poslouchal úvodní blbosti – už ne tolik nervózní.

Po zvonění jsem se už najisto vydal k třídě matematiky. Vešel jsem do třídy, opět učitelce podstrčil rozvrh a posadil jsem se k nejbližšímu stolu, které byly uspořádány po čtyřech do týmů. Seděli tam už dva kluci a po chvíli přišel třetí, a kromě toho, že jsem asi pět minut vyprávěl o České republice, jsem toho už moc nenamluvil. Hned první den jsme začali dělat nějaký věci, kterým jsem absolutně nerozuměl (kvůli angličtině), tak jsem si jen prohlížel mapku a rozvrh, abych věděl, kterým směrem se vydám po zvonění.

Nicméně to k ničemu nebylo, protože po zvonění jsem místo třídy 42 vešel do třídy 43, ve které se učí americká historie. Tady jsem ale už učiteli nedal můj rozvrh aby si mě zapsal, což potom znamenalo další problém, protože ve tříde visel starý rozvrh času, kdy začínají jednotlivé hodiny a já jsem zároveň nevěděl, že jsem ve špatné třídě. V této hodině opět čtení školního řádu a podobně. Dozvěděl jsem se, že pokud je mi 18, tak si zabavený mobil můžu sám vyzvednout z kanceláře, což je fajn. :-) Po zvonění jsem vydal k mé další domnělé hodině, směrem k tělocvičně (PE – tělocvik). V této hodině mi došlo, že něco nehraje, když učitel začal tím, že jde o úvodní hodinu freshmenů, neboli prváků, ale bylo mi blbý se v půlce hodině se zvedat a vysvětlovat svůj omyl, i když dneska už vím, že by mě bez mrknutí slova poslal na mou správnou hodinu a ještě by mi napsal late note (to musím mít, pokud jdu na hodinu pozdě kvůli zdržení v kanceláři apod.). Takže po zbytek hodiny jsem se snažil vypadat o 4 roky mladší a okamžitě po zvonění jsem šel hledat mého učitele. Toho jsem našel téměř hned, omluvil jsem se mu, že jsem si spletl hodinu a bylo to v pohodě (aspoň jsem si to v tu chvíli myslel). Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že má syna v Praze, který tam pracuje jako trenér. Mimochodem hodně lidí, které jsem tady potkal, má děti různě po světě. Potom jsem šel směrem k jídelně, kde jsem potkal moje host-rodiče.

Kvůli onomu starému rozvrhu v učebně historie jsem ale nevěděl, že je zrovna pauza na oběd. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem si šel vyřídit můj locker, také známý jako záměk na skříňku. Paní v kanceláři se mě zeptala odkud jsem, a po mé odpovědi Česká republika si zapsala CHECK REP a dala mi papírek s mou kombinací. Host-dad mi ukázal, jak zámek odemčít (návod byl kromě toho i na papírku s kombinací, takže bych to zvládl tak jako tak) a kupodivu to nebylo vůbec tak složitý, jak většina studentů naznačuje. K prvnímu číslu se najede zprava, potom na druhou stranu se jednou přejede druhé číslo a potom se zastaví u něj, a při poslední otočce zase na druhou stranu k třetímu číslu. No dobře, takhle to vypadá složitě, ale dá se to odemčít během deseti sekund :-)

Protože jsem celou obědovou pauzu strávil pobíháním po škole a celý den jsem nic nejedl ani nepil, byl jsem rád, že jsem se ráno přemohl a aspoň něco snědl. Každopádně jsem se po dvou zpackaných hodinách vydal zase ke správné třídě. Physical Education mám jako conditioning, takže se nic specifického nedělá, jen se buď běhá, posiluje v posilovně, plave a podobně. První den jsme jen seděli v posilovně a jako obvykle poslouchali úvodní pravidla. Každopádně se mi tahle hodina líbí, i když to bude asi občas zabíračka.

A po této hodině jsem se konečně vydal na poslední hodinu – World Literature. Hned první den jsme psali 55 slov článeček na téma Můj příběh, a všichni jsme ho museli číst nahlas. Exchange student měl samozřejmě přednost… nicméně moje trápení na letišti v Amsterdamu by bylo dobré téma i na 15x delší článek, takže jsem 55 slov napsal během několika minut. Tohle zabralo celou hodinu, takže po skončení jsem šel hledat Leu, protože tento den jsme museli jet školním autobusem, protože Mikey měl nějaký trénink a nemohl nás vzít autem. Když jsem ji našel, tak jsme se vydali jedním autobusem k základní škole, odkud odjíždí všechny autobusy všemi směry. Moje host-mum nám poslala SMS, že někde zjistila, že směrem k našemu domu by měl jet autobus číslo 17. Takže jsme na tom obrovském, novém, černém asfaltovém parkovišti během kalifornského vedra čekali na autobus 17. Úplně jsem cítil, jak se teplo z asfaltu dostává do bot, a já jsem navíc měl rifle, protože jsem ráno nemohl najít kraťasy. Když už byla většina autobusů pryč, zeptal jsem se jednoho z hlídkujích policistů (kteří tam jsou každý den), kdy a jestli nějaký autobus číslo 17 vůbec přijede. Ani mě už moc nepřekvapilo, když nám řekl, že tu žádný autobus číslo 17 není. Nicméně policajt zastavil autobus, který s zrovna rozjel a on i řidička usoudili, že autobus 13 pojede naším směrem (naše ulice má desítky mil….). Takže jsme na poslední chvíli nastoupili a vydali se na hodinovou cestu plnou utrpení. Proč utrpení? V autobuse nejsou žádný opěrky, je tam málo místa, není tám žádná klimatizace a jako bonus autobus zastavuje každách blbých sto metrů v městě a mimo město často řidička vypíná motor a vystupuje, aby mohla se STOPkou v ruce dětem zabezpečit bezpečný přechod uloce na druhou stranu. Po oné hodině jsme ale konečně zastavili před naší bránou a jako předpolsední jsme vystoupili z autobusu.

Jinak autobusy jsou vybavené bezpečnostní kamerou, i když Escalon a okolí je velmi bezpečné místo a škola, a nejzávažnější zločiny jsou vloupačky do baráků (asi tři za měsíc) – to vím ze stránek Escalonské policie. Další dny jsem se bavil s jedním klukem, který se přistěhoval ze Seattlu poté, co na jeho staré škole nějaký gang někoho zastřelil. Asi před dvěma roky jsem viděl dokument o střední škole někde na Floridě (tuším že v New Orleans), kde už zůstali jen gangsteři, kteří každý den chodili do školy skrz detektory kovů, a přesto kameraman získal uvnitř školy záběry člověka s pistolí za opaskem. Tehdy jsem byl pár dní na 100% přesvědčený, že na žádný exchange pobyt rozhodně nepojedu :-)

Takže to by byl asi ve zkratce můj první den :-) Snad jsem popsal všechno co jsem chtěl, pokud by Vás zajímalo něco extra, tak napiště, pokusím se to obsáhnout v některém z dalších článků.