Den 19. – Park City
Den 19. (20. července, 2013; sobota).
Psáno zpětně v dubnu 2014, doma.
Včera jsme ze Salt Lake City vyjeli na sever vyspat se na odpočívadlo přibližně půl hodinku od centra, ale vzhledem k tomu, že to bylo vlastně půl hodiny po dálnici, tak jsme v podstatě spali zase někde na venkově. Ráno jsme zjistili, že to bylo odpočívadlo přímo u železniční trati, ale naštěstí v noci žádný vlaky nejezdili (nebo jezdili potichu), takže v rámci možností jsme se vyspali celkem dobře a mohli jsme tak vyrazit k našemu dnešnímu cíli, kterým byla olympijská vesnice Park City, UT.
Ta bylo asi hodinu jízdy zase zpátky, ale nejeli jsme znovu skrz Salt Lake City, ale vzali to o něco delší scénickou cestou skrz nějaký národní park, ale to jsme ještě nevěděli, že se na té silnici ten den pojede cyklistický závod…
Kolona a nehoda
Na druhou stranu, pozorovat organizaci toho závodu byl zážitek sám o sobě, a celkově to bylo celkem v pohodě, i když člověk zvyklý z českých silnic, kde vládne obecná nesnášenlivost řidiči vs. cyklisti, by čekal opak.
Například závodníci vždycky gestem poděkovali, když jsme je objeli zeširoka protisměrem, nebo se omlouvali, když jsme kvůli nim museli zpomalit v zatáčce. K tomu všemu kolem jezdila spousta vozidel, zřejmě dobrovolníků z rodin závodníků, kteří měli na autech fixou na sklo (nebo i profesionálně natištěné) nápisy typu “CAUTION: Bike Race” a “Sorry for the delays”.
Kolona ale houstla, až jsme museli zastavit úplně, a samozřejmě nikdo nevěděl co se děje. Zapíchli jsme to proto ve škarpě, hodili tam hazards (výstražné blikání směrovek) a já jsem se šel kouknout, co se děje, a sestra zatím čekala v autě. Po necelým kilometru chůze jsem došel k policejní uzavírce, která dělala prostor na nepříliš široké silnici záchranářskýmu vrtulníku pro přístání. Co se stalo sice nevím, ale cestou zpět jsem zaslechl cosi o blood bath on the road. Když jsem došel zpět k autu, tak už se kolona začala pomalu rozjíždět a v místním rádiu byla jen krátká zmínka o accident on 66 south this morning. Každopádně jsme vyjeli a žádnou obří červenou skvrnu jsme nepotkali, tak snad to dobře dopadlo.
Závod ale po odletu vrtulníku pokračoval, tak jsme jeli spíš pomalu.
Jezera, jezera a jezera
Cestou k Park City jsme potkávali obrovský množství aut s lodí zaháklou na kouli a brzo jsme vjeli do takové oblasti, kde to bylo jedno jezero za druhým a všichni si na ně autem táhli svoje lodě a vodní skútry. Aby nám nebylo líto, že náš Cruze nemá tažný zařízení, aby si taky mohl táhnout svůj skútřík, tak jsme se u aspoň rozhodli u jednoho jezera zastavit a jít si osvěžit nohy do vody, protože přece jen poslední sprchu jsme měli v Moabu a to už je tři dny zpátky, a polejvání se vodou z kanystrů někde na odpočívadle není zrovna ekvivalent sprchy.
No ale jinak fakt super, všichni se táhli s wakeboardama ke svým lodím a my jsme si tady koupali nohy a jedli u toho zmrzlinu… ale to nevadí, pokračujeme dál do místní Pece pod Sněžkou.
Příjezd do Park City a předávání Bentleyho
Jak už je zvykem, prvním bodem bylo návštěvnický centrum v Park City, kam jsme dojeli okolo oběda. Ale tak jak jsme poslední dny měli štěstí na samý vyšperkovaný centra, tady pro změnu neměli vůbec nic kromě extrémně drahýho bufetu, takže o zážitek na tomto místě se musel postarat někdo jiný, a to byla automobilka Bentley (nebo autosalon, který je prodává).
Na zadním a hodně rozlehlým parkovišti totiž úplně doprostřed zaparkoval obří černej kamion a po chvíli se k němu přidala Audi Q7. Tak jsme tak pozorovali, co se bude dít, a nějací šťastlivci si sem nechali doručit asi úplně novej Bentley. Prostě vám ho kamionem dovezou kam chcete, ukážou, jak se ovládá a nemusíte se trmácet do showroomu a v návěsu bylo dokonce jedno další nový auto a nějakej, asi zrestaurovanej, veterán.
Ale jakmile bylo Bentley z návěsu venku, tak jsme se vydali někam do kopců, kde mělo být nějaký muzeum se vztahem k zimním olympijským hrám, které se tu konaly v roce 2002.
Americká Pec
Popravdě řečeno jsem byl v Peci jenom jednou, ale troufal bych si tvrdit, že tady to působí hodně podobným dojmem. Prostě podobně jako Velké medvědí jezero je americký Lipno, tohle je americká Pec. Hromada atrakcí od zipline po bobovou dráhu (zpětně jsme taky zjistili, že to je nejdelší bobová dráha v USA a na rozdíl od té na Velkém medvědím jezeře odpovídá i našim evropským představám; ale cena, a nakonec i sobotní čekací doba, byly extrémní); spousty hotelů, sjezdovek a vleků všude okolo.
Po půlhodinové parkovací akci (tak dlouho to teda snad nebylo, ale v sobotu tady bylo opravdu hodně lidí a zaparkovat v rozumné vzdálenosti od místa, kam jsme chtěli jít, byl trochu problém) jsme se vydali do muzea, který bylo zaměřený na lyžování, a taky to byla jedna z mála věcí, co se tady daly podniknout zadarmo. Ale muzeum bylo fakt hezky uděláný a bylo tom i pár interaktivních her, např. lyžařský slalom nebo skok do dálky na lyžích, kde v obou případech lyžař byl ocelová kulička, a vy jste ji naklánením museli dostat co nejdál nebo s ní projet správně slalom. Docela blbost, ale protože tu byly i displeje ukazující nejlepší denní výkony ostatních návštěvníků, tak jsme se tu zasekli, dokud jsme je všechny nepřekonali. :D
Jump pool
Další zastávkou, tentokrát jen tak se podívat, byl jump pool (bazén na trénování skoků na lyžích a na prkně) nedaleko od muzea, kde si můžete za sto dolarů na dvě hodiny trénovat dvojitý salta se šesti vruty jako Aleš Valenta, který tu taky tehdy v roce 2002 vyhrál, a který taky shodou okolností v Česku se svým tátou postavil stejný letní tréninkový středisko.
A byla to i docela fajn podívaná – skákali tady profesionálové i začátečníci, a publikum, sestávající z čumilů jako jsme byli my, měli celkem velký.
Potom jsme se rozhodli už pomalu odjet, chvíli jsme to tady projížděli sem a tam, a koukali na místní lanovky (nic moc) a hotely (dost dobrý). Prostě takový zímní středisko v Americe.
Back on the road, next stop: Yellowstone National Park
To nás pochopitelně nemohlo bavit moc dlouho, a tak jsme se rozhodli vydat na pět hodin a 350 mil dlouho cestu, na jejímž konci bude národní park Yellowstone ve Wyomingu.
V šest hodin večer jsme byli na odpočívadle v Oneida, ID a tím tak vjeli do 5. státu na našem roadtripu, a sice do Idaha. Tenhle stát je prej proslavenej bramborama (co?).
Pokračujeme v cestě. Cestou vidíme Hill Aerospace Museum, odbočujeme, chvíli bloudíme, nacházíme, ale je zavřeno. Škoda.
Jedeme tedy dál.
Pocit z Idaha ale není moc dobrej, je to tady trochu divný. Abysme si spravili náladu, tak přibližně o hodinu později jdeme v Pocatellu do kina na Despicable me 2. Film super, rawr rawr wroom wroom. :D
Vyšli jsme z kina ven a já koukám, že někdo zaparkoval trochu zkřiva vedle nás. Přišlo mi vtipný, jak to vypadá, že náš Chevrolet je tam úplně schovanej na okraji toho parkovacího místa, jakoby se bál toho trucku, co se tam tak nedbale vecpal vedle nás. Tak že si to vyfotím na mobil. To jsem ale neviděl, že osazenstvo toho trucku vyšlo z kina hned za náma. Něco na nás pokřikují a netváří se u toho moc přátelsky. Nicméně nasedáme do auta a bez problémů odjíždíme.
Je to tady fakt hodně zvláštní, okolo dálnice jsou odstavený starý auta nebo přívěsy se člunama a vypadá to, že některý tam stojí už fakt hodně dlouho. Je to zvláštní stát.
Nevím kam až jsme pak dojeli, řeknu vám to příště, vytáhnu to snad z nějakých fotek z mobilu, kam se ukládá i poloha.
Pizza pizza pizza
Mám tady ale v poznámkách poslední věc: Pepperoni pizza v Little Ceasar’s, kterou jsme objevili na nějaký benzínce ještě ten večer. Aby to bylo dobře pochopeno, celou dobu se snažíme shánět co nejvíc jídla za co nejmíň peněz. Little Ceasar’s je pizza řetězec, a v Americe je pizza celkem drahá. Řekněme od osmi, deseti dolarů za takovou standardní velikost; v menších privatelly owned pizzeriích třeba i dvounásobek. No a Little Caesar’s má takovou drobnost na jejich menu: “$5 Pepperoni pizza”, která se vyznačuje tím, že je always ready. Přijedete, dáte pět dolarů a máte pořádnej kotel kalorií, což je něco, co cestovatelé na budgetu jako my vyhledávaj. Takže co do poměru kalorie/cena/chuť rozhodně doporučuju! A nezapomeňte si k tomu přikoupit Ranch dressing. Americká pepperoni pizza s ranchem a Mt. Dew is the best! Jo, zdravý to není ani trochu, to ne. Ale je to moc dobrý. :D
Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)
