Den díkůvzdání

Díkůvzdání je svátek, kdy Američané děkují původním Američanům – Indiánům za pomoc v době, kdy se tady Evropané vylodili, protože si neuměli ani zasadit a vypěstovat kukuřici, takže by tu bez nich hladem asi umřeli. Nicméně kdo ví, jestli by jim pomohli i kdyby věděli, že je Evropani budou o pár stovek let později nahánět do rezervací… :-)

Takže o tom to ani tolik není – v dnešním pojetí je to spíše o tom, že se celá rodina sjede i z okolních státu, den dva tu pobude, udělají se fotky, sní se spousta jídla (moje rodina za jídlo utratila přes $750 a každý z hostu dovezl další mraky jídla a zákusků) atd. Jelikož místem rodinné sešlosti byl právě náš dům, měl jsem to všechno z první ruky.

Díkůvzdání je také jedním z mála dnů, kdy má většina Američanů volno v práci (tedy kromě těch, kteří pracují v obchodech –  ti před půlnocí vyjíždí na zřejmě nejnáročnější šichtu za celý rok).

Jinak mě teď tak napadlo, že v době, kdy jsem byl ještě v České republice, jsem se do školy musel učit anglicky vykládat o Díkůvzdání. Kdosi se, jako vždy, zeptal, k čemu nám to bude. Prý k tomu, aby až někdy budeme v Americe (případně Kanadě), je mohli překvapit, jak už to všechno známe. Už tehdy jsem si řekl, že je to nesmysl a že se anglicky učím proto, abych mohl jet do USA a nechal si to radši osobně povykládat… takže odškrtávám. :-D

No ale zpět k tématu. Ve škole jsme dostali volno na celý týden, během kterého jsem já osobně nic moc nedělal. Měli jsme třikrát cosi naplánované s pár lidma ze školy, ale vždycky to na něčem krachlo. První tři dny jsme strávili s host-bratrem hlídáním děti moji host-tety; přesněji řečeno jsme hráli od šesti večer do tří do rána Call of Duty: Black Ops po internetu na Xboxu; při této příležitosti jsem si založil Xbox LIVE Gold účet (to jen tak pro zajímavost). Ono vůbec o přístupu Američanů ke hrám bych mohl napsat celý článek.

Ve středu, tedy den před samotným Díkůvzdáním, jsme začali chystat dům a okolí pro příjezd asi 30 lidí. Příprava domu znamená uklidit a to je celkem nuda, příprava pozemku byla o dost zábavnější, protože poslední dny tady celkem pršelo a půda byla celkem rozbahněná. Host-dad proto nastartoval bagr a začal rozvážet hlínu a urovnávat příjezdovou cestu i “parkoviště”. Ano, kromě 6 aut, lodi, vodního skútru, čtyřkolek a podobně tu mají i vlastní bagr.

No a ve čtvrtek to všechno začalo. Na to, že to byl Den D, se tady moc lidí až do jedné odpoledne neobjevilo, ale potom se najednou začali všichni objevovat. Napočítal jsem okolo dvaceti aut. Dvě z nich z Nevady a jedno z Oregonu.

Asi vás nezajímá jak to celé celkem probíhalo. Pokud ano, v odkazech mám plno odkazů na další blogy a někdo o tom snad napsal podrobněji. :-)

Snad jen jedna věc. Host rodina po mě a mojí sestře z Německa chtěla připravit nějaké, aspoň trochu tradiční, jídlo z naší domoviny. Já jsem se rozhodl udělat štrúdl a zároveň. S pěkným receptem, kde bylo všechno v gramech, jsem nastartoval v mobilu převodník jednotek a zeptal se rodiny, kde mají váhu na suroviny. Asi uhodnete, že žádnou nemají. Při vaření se tu používá velice standardizovaná jednotka, kterou bych volně přeložil jako HRNEK (cup). No tak dobře, no. Googlím, kolik těch jejich hrnků se rovná 100 gramům másla. Našel jsem nějaký převodník, a díky němu jsem následně vypočítal (!), že se to rovná asi třetině hrnku. V té chvíli jsem se na to vykašlal a všechny přísady na těsto jsem přidal od oka, protože třeba mouky jsem tam měl dát dva hrnky, ale pocitově jí bylo o dost víc, než kolik jí být mělo. Uplácal jsem z toho jakž takž těsto, který se mi zdálo dobrý, tak jsem ho dál uležet na tři hodiny. Mezitím se v baráku ale vyrojilo milion lidí, samozřejmě všichni museli stát v kuchyni, jakožto první místností za předsíní.

Potom proběhlo všechno to ostatní, z čehož zmíním jen to, že jsem se strašně přežral krocana a všeho ostatního. Pro ty co mě znají a ví, že se nepřezírám musím podotknout, že jsem se tak trochu snažil naštvat všechny ostatní, co po každém soustu nadávají, jak budou tlustí. :-)) (Od mého příjezdu jsem nepřibral žádný tuk). Jenže potom jsem si, hodně ospalý z krocana, uvědomil, že musím dodělat ten štrúdl. Tak jsem šel pro těsto (po 6 hodinách), rozválel, udělal štrúdl a strčil do trouby. Jenže jsem zapomněl na několik věci, jako třeba dát dovnitř taky cukr a další přísady, ale řekl jsem si, že to stejně jíst nebudu, tak jsem to nechal být. Nakonec to ale vyšlo celkem pěkně, a prý to bylo i dobrý, ale… no, nic. Radši se naučte něco uvařit doma, 100% to po Vás budou alespoň jednou chtít. Je taky fajn počítat s tím, že mají třeba jen jeden druh mouky a podobně. :-)

Co mě osobně zaujalo, byl jeden ex-Polák, který sem dorazil z Nevady. Nevěděl jsem, že není rozený Američan (akorát mě dost překvapilo, jak hezky uměl vyslovit Brno a Ostrava), až později mi někdo řekl, že před cca šesti lety odpromoval na Escalon High. A potom získal americké občanství tou nejjednodušší (a v jeho případě taky nelegální) cestou. Co mě na tom ale překvapilo je fakt, že neměl žádný přízvuk. A je už druhý člověk, který mluví naprosto perfektní angličtinou a přitom pochází že slovanských zemí (Polsko a Kosovo). Takže pověra, že člověk se přízvuku zbavit nemůže, je lež. Schválně jsem se na to ptal a ostatní jen říkali, že by nedokázali určit, z jaké části USA pochází, ale že je cizinec by neřekli. Samozřejmě by ho šlo nachytat na nějakých nepouzívaných slovech, ale rozhodně zněl jako Američan. V USA žije okolo osmi let.

No a v pátek? Bylo mi strašně blbě. Měl jsem kocovinu z jídla. :-D Nakupovat jsem nebyl. Na internetu jsem ale viděl nějaká videa, jak se ti tlustší z Američanů začínají tlačit ve čtyři ráno do obchodů a nemálo jsem se musel smát. :-)