Jak jsem si šel pro americké vízum

Když jsem poprvé začal vyplňovat formulář DS-160, měl jsem pocit, že o tom, jak ho vyplnit by se dala napsat celá kniha. Ale teď už konečně můžu říct, že pro exchange studenty je získání víza formalita. Cestuje se na víza J-1, to je vízum pro studenty, kteří chtějí v USA studovat nebo pracovat (práce typu au-pair, plavčíci apod.) po omezenou dobu.

Pro vyřízení víza je potřeba

• cestovní pas (který musí být platný ještě půl roku po návratu, takže s mým rok starým biometrickým pasem na 10 nebyl problém)
• formulář DS-160 (vyplňuje se online a přinese se jen potvrzení) a DS-2019 (v tomto případě dodala Student Agency)
• doklad o uhrazení poplatku SEVIS (taky dodala agentura) a o zaplacení kurýra
• fotografie formátu 5×5 cm (pokud se Vám ji podaří nahrát při online vyplňování DS-160 formuláře, tak ji nebudete potřebovat)
• potvrzení o studiu
• souhlas druhého rodiče (pokud vám ještě nebylo 18)
• $140 jako poplatek za vyřízení (u některých typů víz se platilo až $390 :-)).

Nejvíc času zabralo určitě vyplňování onoho formuláře DS-160, kde se ptají na každou ptákovinu. Kdo jste, kdo jsou vaši rodiče, kdo platí vaši cestu, jestli jste terorista, jestli máte speciální chemický výcvik, kde budete bydlet, kontakty na osoby, které vám to potvrdí a tak. Nejdřív jsem nevěděl, co do půlky formuláře napsat (různý čísla z pasu), pak jsem ale zjistil, že půlka věcí se ani vyplňovat nemusí (jen se zaškrtne does not apply), a měl jsem to vyplněné za 15 minut. Do formuláře šlo taky přímo nahrát moji fotku, takže potom už nechtěli 5×5 cm fotku fyzicky na ambasádě.

Když jsem měl vyplněný tento formulář, zažádal jsem si o termín na ambasádě – k mému překvapení byly volné termíny hned další den, ale to jsem nestíhal, takže jsem si zvolil termín 28. 6. v 8:30 ráno. Později jsem zjistil, že na času nezáleží, ochranka si mě jenom odškrtnula a pustila mě dovnitř.

Protože jsme já ani taťka nechtěli vstávat ve čtyři ráno a ještě k tomu riskovat nějakou zácpu na dálnici, vyjeli jsme do Prahy už v neděli večer. Na D1 byla sice zácpa i tak, ale aspoň jsem se prošel po večerní Praze, při té příležitosti jsem okouknul obchody se suvenýrama na potencionální dárky pro rodinu, a okolo jedné hodiny ráno jsme se vrátili zpět na hotel. Z toho jak je v Praze rušno i v noci nebylo poznat, kolik je vlastně hodin. :-D

Ráno jsme vyrazili směrem k ambasádě, která byla od našeho hotelu jen pár minut. Ambasáda šla poznat už z dálky podle dlouhé fronty lidí, kteří v ruce většinou třímali stejnou složku s pasem a vytisknutou stránkou, jakou jsem si nesl i já. Po nějaké době na nás přišla řada, jeden z členů ochranky se omluvil, že „dneska je vás tady nějak moc“, přetřel tašku hadříkem na detekci trhavin (nebo co) a pustil nás dovnitř. Tam nás hned obrali o veškerou elektroniku a zavazadla, a výměnou za ně jsme dostali visačku s číslem. Pak už jsme se mohli vydat do sekce pro nepřistěhovalecká víza, kde se tvořila stejná fronta jako venku. Její stání jsem si krátil krátit prohlížením různých letáků a fotek, které ostatní turisté zaslali na ConsPrague@state.gov. Za zmínku taky stojí fotky indiánů, z nichž se jeden velmi podobal Karlu Gottovi. :-D Taky mě zaujalo několik letáčků, např. o novém designu amerických bankovek nebo o bezvízovém cestování přes ESTA, ke kterému stačí jenom biometrický pas (což ale mohou využít jen turisté).

Potom už to bylo rychlé – vystál jsem frontu, u první přepážky vyskládal pas, obálku, potvrzení o zaplacení kurýra a SEVISu + DS-2019 formulář, u druhé přepážky jsem zaplatil $140 (kartou v dolarech, a oproti jejich přepočtu na koruny jsem ušetřil 22 Kč :-) a potom jsem si šel sednout a zase čekal. Po chvíli si mě zavolali kvůli sejmutí otisků prstů, a že za pár minut si mě zavolají znovu na rozhovor. Ten byl zase u jiné přepážky a konzul za přepážkou se anglicky ptal kam jedu, jestli už mám rodinu a znám jméno školy, jestli už mám celý pobyt zaplacený, na jak dlouho, proč a podobně. Pokud vám vízum udělí (jakože asi není exchange student, kterému by ho bezdůvodně zamítli), tak vám vrátí papír J-l STATUS (tj. DS-2019). Řekli mi, že ho tam a tam mám podepsat, a mít ho stále u sebe, hlavně pokud by mě třeba rodina chtěla vzít do Mexika :-), a řekli, že pas s vízem přijde do několika dnů kurýrem. Popřál mi pěkný pobyt, řekl, že v Kalifornii je krásně a mohl jsem jít.

Takže co se týká procedury na ambasádě, není se čeho bát (samozřejmě pokud jste exchange student a jdete si pro vízum „na jistotu“, v opačném případě to tak být nemusí), většině z konzulátů (lidé, se kterými máte rozhovor) nechyběl smysl pro humor – viz rozhovor mezi asi 16-17letým klukem a přepážkou č. 3:

„So where are you going?“
„I am going to Los Angeles for three weeks“
„Why do you want to go?“
„I want to learn English m…“
„Why? You speak very well! :-D“

Takže asi tak. :-)