New York City 2016 – úvodní článek

Tento 10denní výlet do severní Ameriky jsem měl naplánovaný snad jako žádný výlet předtím. Itinerář byl poskládaný velmi precizně, vč. dvou nocí strávených v Megabusu za dolar, abychom neztráceli čas a zbytečně neplatili 100+ dolarů za hotel, ubytování bylo vždy přes Airbnb v levnějších čtvrtích, kde jsem zúročil pěknou hromádku slev zadarmo (viz tady), prostě vymyšlený to bylo skvěle. Objednal jsem si i datovou SIM kartu tak, abych ji měl aktivní a funkční v okamžik výstupu z letadla v USA… protože, no jednak bych se bez Google Map nikam nedostal a protože sbírám check-iny na Foursquare (dnes Swarm), abych věděl kdy a kde jsem byl. Dokonce jsem našel i hack, jak si zadarmo zarezervovat sedadla v letadle, který jsou normálně placený; no prostě jsem šetřil kde se dalo! :D

Potud super.

Ale znáte přísloví „be careful what you wish for“?

Já jsem si totiž celou dobu přál, aby když budeme v New Yorku v lednu, tak abysme ho viděli i pod sněhem…

A tohle přání se mi splnilo.

Bohužel (kecám, bohudík!) za cenu toho, že jsme z programu museli vyřadit Toronto a stálo to o něco víc, než bych si byl býval představoval.

K tomu, jaký byl New York s blizzardem a Washington po blizardu se dostanu v následujících zápiscích.

Teď hezky od začátku…

Odlet

Do New Yorku jsme letěli z Budapešti přes Berlín na JFK a cesta proběhla poměrně hladce. V pondělí navečer jsme odjeli do Brna, šli do kina na Osm hrozných (solid 5/7), potom nasedli na autobus do Budapešti, o pár hodin později se probudili někde v Budapešti, naskočili na metro, díky check-inu přes internet okamžitě prošli bezpečnostní kontrolou, ačkoliv letadlo letělo asi až za pět hodin; prospali se pár hodin na lavičkách po vzoru několika ostatních early-riserů, potom jsme nasedli do letadla Budapešť-Berlín a měli letět.

Na přestup do New Yorku jsme měli sice jenom hodinu, což je na let do USA hodně málo a celou dobu jsem se z toho stresoval, ale jakmile jsem seděl v prvním letadle, tak mi to bylo úplně jedno. Možná proto, že na FlightRadaru jsem viděl, že ten odlet do New Yorku je v průměru zpožděný vždycky o cca 45 minut. Takže mi ani nevadilo, že jsme půl hodiny po plánovaném odletu z Budapešti pořád stáli na ranveji a nic se nedělo. Unavený a „posilněný“ melatoninem jsem hned usnul a probudil se až v Berlíně. Tady už měli nacvičený jak všechny lidi z tohoto letadla dostat co nejrychleji do toho newyorského, protože na letišti stálo asi 5 lidí s cedulkama „Budapest to New York this way.“

Docela rychle nás odbavili do USA (byť příště bych se asi nechal odbavit už v Budapešti na letišti, pokud by to šlo), znovu jsme prošli bezpečnostní kontrolou, a najednou sedíme v letadle. Já to moc nechápu, protože normálně to je několik bezpečnostních kontrol, výslech co si vezu, kdo to balil, full body scan, mega kontrola pasu a víza… ale tady ne. Nevím proč, asi spěchali a já navíc jel jenom s baťůžkem, takže jsem odbavení zavazadla vůbec neřešil, ale i tak mě to překvapilo. Což mi i připomíná, že na letu z Budapešti do Berlína se vůbec nikdo nepodíval na můj pas! Jenom jednou oskenovali boarding pass před bezpečnostní kontrolou a podruhé při nástupu do letadla. To jsem při té uprchlické krizi asi taky úplně nečekal.

No ale sedíme v letadle a já se těším, protože je to po třech letech zase výlet do USA, a navíc na východní pobřeží, kde jsem ještě nebyl! Letíme sice s nízkonákladovkou AirBerlin, přesto má modernější letadlo než KLM, Delta a AA se kterými jsem přesoceánské lety absolvoval dříve, každá sedačka má entertainment systém (který jsem popravdě v letadle taky ještě nezažil) a jídlem a pitím mě zásobují rychleji než mi stíhá vyhládnout, takže si nemám vůbec na co stěžovat. Chvílema jsem spal, chvílema koukal na seriály a chvílema si četl na mobilu a po (ke konci trochu úmorných) osmi hodinách přistáváme v New Yorku.

Průchod imigrační kontrolou byl, aspoň na to co jsem o JFK tak slyšel, bleskový; AirTrain nás velmi rychle odvezl z letiště a za necelou hodinu jsme byli v Queens, kde jsme měli ubytování přes airbnb. Hostitelka zrovna nebyla doma, tak jsme pět minut v docela velké zimě dolovali klíče z lockeru na zábradlí před vstupem, ale nakonec jsme se dostali dovnitř a po menším bloumání i do bytu. Byt byl v takovým, řekl bych i typicky queensko/newyorským domku a uvnitř jak jinak, typicky americký. Jakože většinu kuchyně zabírala lednička a tak. A jak už jsem říkal, v bytě zrovna nikdo nebyl, takže jsme ho měli pro sebe, i když popravdě řečeno s airbnb mám takový „štěstí“ na prázdné byty dost často. Po vybalení se nám dochází, že máme vlastně hlad, a tak jdu ještě sám něco nakoupit. Nevím ani kam, jestli okolo něco je, ani co koupit, ale znovu se obleču a jdu. Venku je pár stupňů pod nulou, ale jinak docela příjemně.

No ale nevím čím to bylo, ale přestože jsem tady nikdy nebyl, všechno se zdá tak nějak povědomé a normální. Nevím jestli za to může rok v USA (takže mě zcela nepřekvapuje Ford F350 používaný jako daily-driver ve velkoměstě) nebo moc hraní GTA IV, ale prostě USA už mi wow-efekt, jako třeba když jsem loni byl poprvé v Anglii, neukáže. Ale to nevadí! Koukám okolo, jak natěsno všichni parkují, až mě pobaví Mercedes s z kufru visícím gumovým chráničem nárazniku. Chytrá věc. Po deseti blocích dojdu do nějakých místních groceries, nakoupím klasiku (peanut butter, jelly a sendviče – naše hlavní „jídlo“ i na roadtripu v ‘13), Mac & Cheese do mikrovlnky a jdu zpět. Ostatní někam spěchali (ano, i takhle pozdě večer a v zimě bylo venku docela rušno), a já jsem se v zimě pomalu procházel a byl nadšený z každé typicky newyorské sámošky, výkladu a baráku. Musel by na mě být zvláštní pohled z okna. Po návratu zpět si „vaříme“ mekenčíz a čaj a jdeme spát. Bohužel na to, jak venku byla zima příjemná, tak byt byl nevytopený a vevnitř už to taková sláva nebyla a ovladač od klimatizace jsme nikde nenalezli, naštěstí pořádná americká deka a obří matrace to vynahrazuje…

Odbočka: Při placení klasická otázka: „Credit or debit?“ (podávám svou AirBank kartu s nápisem Debit): „Credit…“ (kouká na kartu a pak ji projede). Zaplaceno, pohoda. Později jsem to zkoušel půl na půl; zaplacení jako „debit“ (tj. s PIN kódem) fungovalo jenom zhruba v půlce pokusů, přes credit vždycky. Takže můj starší článek pořád platí; to, že je na kartě napsáno Debit, za celých 10 dnů nikoho nezajímalo, v 90% případů se (klasicky) na kartu ani nekoukli.

Další článek snad brzo, o klasických newyorkých absolut must-see spotech (no co, každý tu byl někdo poprvé!). Sleduj přes mail, facebook nebo rss. :)

Tentokrát už tam bude i víc fotek. Letos jsem jich moc neměl, protože holt jsem si koupil obří foťák který se blbě furt vytahuje. Což je při cestování častokrát škoda (mirrorless here I come).