Přílet do Ameriky, znovu po třech letech

Už jsem si skoro říkal, že popisovat odlet podruhý už nebude tak záživný jako tehdy, když jsem letěl do Ameriky naposledy (a zároveň poprvé), sám a bez zkušeností, ale opak je pravdou a sranda začala dlouho předtím, než jsem se vůbec dostal na pražský letiště.

Co jsem si sbalil?

S balením jsem to tentokrát nepřeháněl, a letěl jsem jenom s fotobatohem (aneb carry-on zavazadlem) a jedním check-in kufrem, který jsem začal balit v neděli odpoledne, den před odjezdem. Po tom, co jsem do něj dal trochu oblečení a stativ, jsem jel do Tesca, kde jsem rukou z regálů vyhrnoval do košíku všechno, co se dá dát jako dárek. Becherovku pro host-dada, slabšího Lemonda pro host-máti, a dětem spousty sladkostí, českých i německých, hlavně aby se tím zaplnil kufr. Kufr vypadal docela plnej, ale když jsem ho v pondělí ráno vážil, tak se to v něm začalo sesypávat, tak jsem udělal druhej výlet do do obchodu, abych ten volnej prostor zaplnil, ale dřív než se mi povedlo kufr zaplnit, tak jsem narazil na váhovej limit.

Z techniky jsem pobral GoPro 3, dvě DSLR těla (Canon 650D hlavní a 400D záložní), Sigmu 17-70, Canon 70-200, padesátku, notebook, dva externí disky a samozřejmě hromadu nabíječek a baterek.

Cesta na letiště z Brna

No každopádně, moje cesta začala v úterý v 6:55 z pražského letiště, po zvážení všech mých brněnských možností, jak se dostat na letiště dvě hodiny před odletem, jsem se nakonec rozhodl vyjet už v pondělí večer a kempovat na terminálu. Moje cesta tedy začala už v pondělí ve tři odpoledne cestou z Oslavan do Brna. Normálně se prej za extra velký kufr v autobusu něco připlácí, ale řidič řekl, že prej když má ty narozeniny, tak mi odveze kufr zadarmo. :D

Do šesti jsme pak byli s přítelkyní v Brně, a během té krátké doby nám byly nejen nabídnuty drogy, ale i uschování kufru u nějakýho týpka z nádraží někde u něj doma, jakože zadarmo, že prej ty skříňky se někdy zaseknou a pak toho budu litovat (je fakt, že se skoro zasekla už při zamykání, no). Ugh.

Z Brna do Prahy busem a nocleh na Ruzyni

Cesta do Prahy tak začala v šest žlutým autobusem, který mě s hodinovou zastávkou na Florenci odvezl až na letiště. Nutno podotknout, že akorát na den odjezdu se udělalo brutálně hnusně a na dálnici byly takový kaluže, že když do ní vjel kamion, kterej jsme předjížděli, tak vodou ohodil celej autobus odshora dolů a některý auta v jednom nájezdu na dalnící za Brnem vypadaly spíš jako lodě, než auta – aspoň podle vlny, kterou vytvářely… No každopádně na letiště jsem dojel asi v jedenáct večer a zjistil jsem, že na letišti takhle pozdě není žádná sranda. Obešel jsem oba terminály asi 3x dokola s GoPrem přicvaklým na vozíku na kufry, zjistil že aspoň Subway má nonstop a okolo jedné hodiny ranní jsem vítězoslavně našel zásuvky mezi terminálem 1 a 2, takže jsem mohl dobít notebook a u toho stihnout dva díly Games of Thrones. Nutno dodat, že můj soft-foam obal na notebook dokáže výborně posloužit taky jako podložka na sezení. Po druhé epizodě už jsem toho ale měl dost, tak jsem si natáhl budík na půl pátou a šel zpátky na terminál 2 najít nějaký místo na to kempování. Nakonec jsem se rozpleskl na radiátor (co netopil), nohy i ruce zapletl do všech možných popruhů od mých zavazadel, aby mě neokradli už v Praze, a nakonec jsem fakt asi na dvě hodiny i usnul. Pak mi ale začla být dost zima, tak jsem okolo páté zase začal bloumat po letišti. Pak se otevřela přepážka pro check-in zavazadel, kde jsem jim teda odevzdal svůj kufr a vydal se na bránu.

Hurá, odlet!

Tady je to už docela nezajímavý, protože celej let do Dusseldorfu jsem prospal, chcalo tam taky, v Dusseldorfu byl přestup uplně napohodu, i když nějací Češi tam na přepážkách zdržovali tím, že nedokázali odpovědět anglicky na základní otázky, čímž se jim podařilo zdržet o 10 minut odlet celýho letadla. A taky jim nefungovala tiskárna na palubní lístky, ale ten mi za tři minuty vytiskli na jiné přepážce. Každopádně, narozdíl od posledně jsem všechno krásně stíhal, doletěl do Chicaga, imigrační kontrola, znovu check-in velkého kufru (nějak se mi podařilo vyhnout celní kontrole a veškerý alkohol, co jsem měl v kufru, tak zůstal nezabaven) a najednou jsem na přestupu, na který jsem měl dvě hodiny, měl hodinu a půl volnýho času. O dost víc napohodu jak před dvěma roky, kdy jsem nestíhal a nestíhal.

Tak jsem se připojil ke dvoum Čechům a vydali jsme se na free wifi hunting, což nevyšlo a skončili jsme ve Starbucks, kde jsme si přisedli k nejspíš zfouknutýmu týpkovi, kterej nám ukazoval svou elektronickou cigaretu, a že tu náplň si můžem vyrábět sami a dokonce si tam kromě nikotinu můžem jakože dát i jiný „přísady“ (bylo na něm naprosto očividný, že má na mysli trávu, a ne nějaký další příchutě). Cpal nám vizitky svýho obchodu a pak odešel. Tak jsme se chvíli bavili o tom, proč Američani mají Česko pořád za Československo, když přesně minutu po tom přišla nějaká místní uklízečka a ptala se nás, jestli jsme z Polska nebo z Československa. Tak už je zase o Američana víc, kterej ví, jak to teď ve skutečnosti je. :D

Po hodině jsem se odpojil a vydal se k bráně na let do San Francisca, kde jsem mimo jiné zjistil, že wifi, ke které jsem se připojil, je sice placená, ale dají se přes ní odesílat iMessages (tj. SMSky zadarmo skrz servery Applu), takže jsem si konečně taky zajistil odvoz z letiště. V letadle do San Francisca jsem napsal značnou část tohoto článku, a i když na tyhle short haul lety lítají nějaký hrozně malý letadla (no, letadlo bylo velký, ale sedadel v něm až moc), každý mělo 110 V zásuvku pod sedadlem, takže jsem si mohl vesele notebookovat celou cestu. Po příletu jsem se šťastně shledal se svým kufrem, který byl teda ve značně zuboženém stavu a čekala mě ještě hodinová (to jsem si původně myslel) cesta vlakem BART na konečnou stanici Dublin Pleasanton, která vede až totálně ven ze San Francisca, kde na mě čekal host-bratr s přítelkyní už hodinu před mým přistáním. Že hodinu bude trvat jenom cesta letištním metrem na stanici městského metra a potom budu ještě půl hodiny čekat, než přijede nějakej ten městskej vagon, to jsem fakt nečekal a tak jsem se do Dublinu dostal až za tři hodiny po příletu. Při pokusu opustit prostory metra jsem zjistil, že mi na lístku chybí asi 15 centů, po jejich doplacení jsem ale konečně mohl ven, kde jsem se shledal se svým host bratrem a mohli jsme se vydat na venkov.

Na sanfrancisckým metru je zajímavý, že z konduktorů nepouští názvy stanic ze studia, ale živě je mluví strojvedoucí vlaku, což je někdy sranda, protože jde vidět, že spoustu z nich jejich práce baví a dokáže to dost zpříjemnit cestu. O něco míň zajímavý je, že v San Franciscu asi nemají myčku na vlaky metra, takže jsou docela dost špinavý, a když občas metro jelo městem nad zemí, tak jsem si říkal, do jaký špinavý země jsem to sakra přijel, když tady všechno vypadá tak šedivě. Pak vlak zastavil, otevřely se dveře a oproti pohledu přes zažloutlý špinavý okno bylo všechno v pořádku a jak má být, with bright colors and everyting.

Co se dělo dál mě donutilo značně změnit plány na nejbližších pár dní, ale o tom zase příště…

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)