Promoce, aneb jsem americký maturant!

Včera konečně nadešel ten den, na který jsem se tak nějak těšil už od samotného začátku – a sice 27. květen, poslední den školy a promoce!

Poslední týden školy v pohodovém duchu

Poslední den školy byl sice oficiálně v den, kdy byla promoce (teda 27. května), ale my maturanti jsme všechny závěrečné testy napsali o týden dřív než zbylé tři nižší ročníky, takže poslední týden už jsme do školy jenom chodili na dvě nebo tři hodiny denně. V pondělí jsme třeba hlavně podepisovali ročenky (yearbook), ředitel vysvětloval, jak proběhne samotná promoce a podobně. V úterý jsem dostali seznam, v jakém pořadí budeme promovat a trénovali jsme seřazení se, aby se vědělo, kdo je v řadě za vámi a před vámi a podobně. Ve středu byla na programu maturantská snídaně (senior breakfast) a opět jsem trénovali seřazení se, ze školy nás pustili před desátou, takže jsme ve škole byli sotva dvě hodiny. Čtvrtek byl dnem úplně nejkratším, jediné co jsme udělali bylo že jsme se seřadili, prošli v určených dvojicích okolo fotbalového stadionu, natrénovali průchod přes to malé pódium a to bylo všechno. Zabralo to sotva dvacet minut. No a v pátek, 27. května, víceméně to samé. Potom nás pustili domů a ve škole jsme měli být zase v pět.

Přípravy doma na promovací ceremoniál

Takže jsme s Mikeym jeli domů a já jsem měl takové dost smíšené pocity. Prostě poslední den, kalifornské počasí jako vždy, teplý suchý vzduch, a já to prostě jen tak vnímal.

Doma jsem se osprchoval a ve čtyři vyhrabal košili a kalhoty, které jsem kdysi koupil, když jsme šli na setkání portugalské komunity tady v Kalifornii – o čemž jsem ani nepsal a přitom to bylo celkem zajímavé. Konalo se to tehdy až někde v Santa Barbaře a měli taneční sál kompletně vyzdobený fotkama z Portugalska. Na první pohled můžete říct, že byly z Evropy a v Americe není místo, kde by bylo možné takové pořídit. :-)

A v podvečer zpátky do školy. Naposed.

No každopádně jsem si ještě nachystal talár, čepeček a střapec a s host-bratrem a jednou kamarádkou jsme se vydali směrem ke škole. Měli jsme být v pět v jídelně, ale asi až v šest se konečně objevil zástupce ředitele a konečně jsme mohli jít do staré tělocvičny vyfotit skupinovou fotku. A když mluvím o skupině, mluvím o 214 maturantech, oblečených do formálního oblečení, př. šatů, navlečených do talárů, kteří se měli vměstnat na titěrné lavičky v tělocvičně tak, aby se vlezli do záběru… Že v tělocvičně bylo horko jako na padnutí snad ani nebudu zmiňovat.

Poslední přípravy

No ale v šest třicet už jsme byli hotoví, a samotná slavnostní ceremonie začínala v sedm, takže jsme pořád měli dost času. Promoční ceremoniál probíhal na fotbalovém stadionu, který byl pro tyto účely vyzdobený a nachystaný. Pro rodiče a příbuzenstvo byl otevřený už od šesti a během čekání tam z přehrávali poděkování od maturantů rodičům, které jsme mohli volitelně natočit předtím. Každý mohl mít až dvacet sekund záznamu, což při počtu maturantů dělá celou hodinu a něco záznamů a místy to bylo fakt dojemný, i když my jako maturanti jsme měli možnost slyšet už jen poslední nahrávky, v době kdy už jsme se řadili na stadionu. :)

Ta atmosféra se docela dost těžko popisuje (fotky snad pomůžou), ale snad si to dokážete představit. Poslední den střední školy, prázdiny, pro mohlo lidí to znamená odchod třeba na druhou stranu Států na vysokou školu, smíšené pocit, radost, smutek, letní horko, suchý horký vzduch, slavnostní nálada. Asi prostě něco, co se musí zažít a rozhodně na to budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

No každopádně, přesně v sedm jsme se vydali na náš oslavný pochod okolo stadionu, potom napříc trávníkem k židlím, a potom to všechno začalo. Ředitel vyjmenoval a poděkoval všem pracovníkům školy, někdo další vyhlásil nejúspěšnější studenty a atlety, prezident maturitního ročníku měl taky nějaký proslov (netvrdím, že bych to zvládl líp, ale docela dost nudný a přečtený z papíru), studenty zvolená ‚most musician talented female‘ zazpívala státní hymny a potom ‚most musician talented male‘ zazpíval školní hymnu… Do něj byste to ani neřekli, ale to byl fotbalista, dva metry vysoký, 100 kilo, a přitom zpívá v opeře. Měl jsem s ním posilku a je to fajn borec, i když, když jsem ho poznal, tak měl vyholený obočí, protože se s někým blbě vsadil. :D

Promoce!

Samotné vyvolávání studentů k promoci přišlo až úplně nakonec, jelikož jsem byl pořadové číslo 205 z 214, docela jsem si počkal. Chodili jsme k pódiu v řadách, ve kterých jsme seděli, tj. asi po 15 lidech. Potom konečně vyslovili moje jméno, tak jsem si šel převzít desky pro High School Diploma, vyfotil se školním komisařem, přehodil si střapec z pravé strany na levou, a stal jsem se oficiálně americkým maturantem ročníku 2011!

Já jsem samozřejmě promoci takovou důležitost nepřikládal, ale veřte že tento ceremoniál je pro Američany velmi důležitý a tak Vás jejich radost velmi rychle taky nakazí. Každá rodina dostala 10 lístků na promoci a spousta lidí bylo ochotno platit až desítky dolarů za lístek ‚na černém trhu‘, jen aby promoci potomka mohlo vidět co nejvíce příbuzenstva…

No, ale chvíli po mě odpromoval i ten úplně poslední student, čepce vyletěly do vzduchu (já jsem ho zase tak vysoko nevyhodil, protože si ho chci vzít domů) a to byl konec mé kariéry na střední škole tady v USA! Davy rodičů, sester, bratrů, příbuzných a kamarádů se nahrnuly na stadion, aby se pořídily ty desíty tisíc společných fotek předtím, než se všichni rozutečou po Státech. Atmosféra ÚŽASNÁ!!!

Tak, a rok na střední v USA je skoro za mnou…

Moc bych si přál to v tomto článku nějak zachytit, asi se mi to nepovede… ale těch emocí, radosti, že je léto a škola hotová, smutku, že bude následovat spousta loučení, pro mě, že pojedu domů… Byl to takový fakt zvláštní pocit. Don’t be sad it’s over, be glad it happened. Spousta lidí tenhle citát v poslední době dávala na facebook a já bych se s ním nemohl víc ztotožnit. Vzpomínal jsem s úsměvem na moje dvoje největší nervy za celý pobyt: když jsem se v noci probudil před ruzyňským letištěm a uvědomil si, že fakt na rok letím pryč, a po druhé, na první den školy, kdy mi v counselor’s office dali vytištěný rozvrh a běž si najít třídu. Nervy v kýblu, do čeho jsem to sakra šel, první tři hodiny ve špatných třídách, protože jsem nevěděl kolik bylo hodin… A teď už jsem se jen usmíval, všechno tohle je za mnou a já napůl šťastný, že jsem absolvoval, napůl smutný, že je konec.

Shrnutí celého roku dám příště

Asi by se sem hodilo nějaké menší shrnutí, ale nebudu si kazit tu slavnostní náladu, kterou jsem si psaním tohodle článku tady vytvořil – snad i trochu pro Vás… Snad jen musím dodat, že za ten poslední týden jsem poznal opět strašně moc nových lidí a jsem rád, že neodlétám hned v pondělí.

Zpětně můžete kouknout na všechny články, co jsem za uběhlých 10 měsíců v Americe napsal. :)

A mrkněte na fotky: