První večer tříměsíčního kempování v Anglii
Ujeli jsme 1850 km .
Přesně jak jsme si naplánovali, po šesté hodině večerní přijíždíme do autokempu Roklinka (tak mu tady na blogu budu říkat), kde jsme měli domluvenou práci. Možná, že říct „domluvenou“ je snad i přehnaný, protože v podstatě jsme si vyměnil pár emailů, ve smyslu že máme přijet, kdy se nám to hodí a že práci budeme mít. Ale žádný záruky ve smyslu předem podepsané pracovní smlouvy jsme neměli, nikoho vůbec nezajímalo, že ani nemáme NIN – a když se podíváte na internet, tak Vám všichni chytře řeknou, že bez něj je nemožné práci najít a pokud už, tak to bude nejpodřadnější práce ze všech za třetinu minimální mzdy na černo. Z toho mimojiné plyne, že informace na internetu je potřeba brát s rezervou (a to i na tomto blogu :) ).
Audi Q7 a TT sice nebyly uplně typický auta místních výletníků, ale občas se objevily. :)
Jedeme přes půl Evropy jen na emailový slib a jsme trochu na pochybách
No prostě do poslední chvíle jsme byli tak trochu na pochybách, jestli vůbec nějaký kemp existuje, nebo jestli takhle nelákají mladý lidi na orgány (to byl třeba tip Aničky rodičů; můj worst-case-scenario byl, že tam přijedem a nic tam nebude – to se nám stávalo na roadtripu v USA v roce 2013, kdy kempy vůbec nebyly tam kde být měly – nebo nešly najít; i když měly web i fyzický cedule kolem silnic).
Ale navigaci jsem měl přesně na metr nastavenou na vjezd do kempu a když TomTom zahlásil „You have reached your destination“, trochu se nám ulevilo: Roklinka minimálně existuje! :D
„Yes, we are your new staff.“
A teď nám došlo, že vlastně jsme tady a najednou jsme nevěděli co dělat, co komu říct nebo kde se hlásit, proto jsme zaparkovali a vešli do recepce. Bylo hodinu po zavíračce – ale všichni tu na nás fakticky čekali! Vyklopili jsme ze sebe, že jsme si tady psali s jejich CEO a že prý by tu pro nás byla práce… Po chvilce zmatení to paní na recepci pochopila se zvoláním „Oh, you are our new staff!“ a hned potom se nějakej borec otočil od počítače a řekl, „Yeah, and I would be the park manager!“
A nám spadl trochu kámen ze srdce, práci tady fakt máme, yay! Greg, ředitel, spoluzakladatel a spolumajitel nám ještě večer ukázal, kde budeme kempovat (ani to jsme předem vůbec nevěděli). Čekali jsme třeba normální spot v samotným kempu nebo tak, ale dal nám místo na zaparkování úplně mimo, zapadlý za mobilníma sprchama a záchodama.
Ještě se nás zeptal, kdy chceme vlastně začít pracovat – no, hned zítra, co bysme tady jinak dělali… Potom odjel domů a nás tam nechal. Já jsem únavou padnul a na hodinu usnul, přecejen skoro celej den jízdy v prostisměru bylo psychicky dost vyčerpávající, protože jsem si v hlavě musel všechno představovat obráceně a Anička šla zatím omrknout okolí.
Náš kempovací spot prozatím neměl vůbec žádnou výbavu, což se během dalších týdnů radikálně změnilo, ale o tom zas příště.
Idylka v Anglii
Byl fakt krásný páteční večer a slunce akorát velmi pomalu zapadalo až kolem desáté večer, tak jsme vytáhli gril a přes všechny možný zákazy a přes fakt, že jsme kempovali 10 metrů od dvou obřích LPG bomb, jsme si ugrilovali hermelíny, jedno z posledních jídel dovezených z Česka, který ještě podléhalo rychlé zkáze. Z auta jsme vyhodili kola a postavili stan, do kterýho jsme nahrnuli všechno, abychom se v autě konečně trochu vyspali.
No a ráno jsme se vzbudili a šli do práce. :)
Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst všechny dosud publikované týkající se UK Work & Travel 2014. :)
