Shrnutí dvou lét v Angli
Protože tady na blogu mám dvě kategorie pro dvě léta strávená v Anglii (2014 a 2015), kam jsem vydali v posledních dvou letech, bohužel tady na blog jsem toho moc nenapsal (snad až na pár útržků, jako třeba jak jsme jeli kupovat karavan nebo drobnosti z prvního léta). Každopádně když se to vezme kolem a kolem, tak jsme v Anglii strávili téměř šest měsíců a já jsem si říkal, že by byla velká škoda tady to nechat neuzavřený, nebo k tomu nenapsat nějaký delší shrnutí.
Takže, to je to, do čeho bych se chtěl pustit. Bude to dlouhý! Chtěl bych to shrnout úplně.
Tedy. Úplně poprvé jsem se do Angli vydali v roce 2014 jsem ve dvou s Aničkou. Už tehdy jsme původně měli v plánu to léto jet na Work & Travel do USA, což byl můj sen od doby co jsem se vrátil z výměnného pobytu na střední v USA. Bohužel nám to úplně nevycházelo časově (tehdy jsme byli každý na jiné VŠ) ani finančně. Tak jsme se rozhodli to odložit. Já jsem potom jel v Brně tramvají a někdo předemnou se rozjímal, že by chtěl jet pracovat do Anglie… a já jsem si řekl, že to je ono! Vždyť je to tak jednoduchý, prostě pojedeme do Anglie! Ještě ten den jsme se domluvili, že pojedeme, a „bylo vyřešeno“. To bylo někdy zhruba na podzim 2013. Začali jsme psát maily a shánět práci… nicméně vlastně toto už jsem tady asi trochu popisoval, tak přeskočím dopředu. Práci jsme si nakonec našli a v červnu 2014 jsme vyjeli. Tehdy to pro mě byl extrémní krok do neznáma, nebo jak se dnes s oblibou říká, vystoupení z komfortní zóny (dobře, uznávám, že ne tak velký jako pro někoho v zahraničí nebyl dýl jak dva týdny a není si jistý svou angličtou, což zrovna jsou dvě věci, které pro mě – a ani pro Aničku – neplatí). Nicméně přesto. Vše jsme zařizovali sami, bez agentury, ještě k tomu jsme se rozhodli bydlet celý tři měsíce v dodávce. Já do té doby v dodávce nikdy „nebydlel“ dýl jak pár dnů, s Aničkou jsme v té době spolu byli taky docela krátce, takže to bylo takový hodně… no, mohlo se toho dost posrat, když to tak řeknu.
Nicméně tehdy jsme tam přijeli, práci jsme tam nakonec doopravdy měli, i když do poslední chvíle jsme byli na pochybách a nechápali, jak je možný, že nám prostě po emailu řekli, ať tam teda dojedeme, jakoby snad ani nevěděli že nepíšeme z vedlejšího města, ale z 2000 km vzdálené České republiky. No, takže tohle dopadlo dobře a práci pro nás měli, získali jsme anglické National Insurance Number a později i bankovní účty, což v té době taky byl velký strašák, že zejména účet se nám nepodaří otevřít. Tohle bylo všechno v pohodě. Toto léto jsme odpracovali a byli jsme rozhodnutí se tam nevracet, resp. přesněji, měli jsme jiný plán and it was sort of a given že toto léto v tomto kempu bylo naše první a poslední. Řekli jsme, že místo nás doporučíme naše sourozence, ať si tam jedou oni a my jsme měli v plánu už konečně tu Ameriku. No, ale v lednu 2015 nás vybrali ve výběrovém řízení na Erasmus a my jsme mohli jet do Norska! (Sakra, z toho bych chtěl taky ty články dopsat!)
V tu dobu jsme zrovna byli v procesu hledání práce v USA přes agenturu, což jsme okamžitě zrušili, protože v Norsku začíná školní rok už v plce srpna a nám by se tak vůbec nevyplatilo do USA jet, neměli bysme vůbec čas na cestování a tak tak bysme si vydělali na počáteční náklady. Takže jsme to odpískali, obětovali jsme zálohu zaplacenou agentuře a nastala tak otázka, co teda dělat v létě. No. To jsme si tak řekli, že bysme se teda mohli vrátit do Anglie, že by možná neměli problém místo dvou našich sourozenců nás zaměstnat všechny čtyři… Žejo, nás znali a tak. A doopravdy, hned další den jsme tam zavolali, velmi rychle vysvětlili naši situaci a bez váhání řekli, ať teda přijedeme všichni čtyři. Práce v Anglii zařízená za 10 minut! To bylo super…
Nebo aspoň jsem si to myslel. Jak to teď jen podat… Tím, že my jsme se neplánovali do Anglie vracet, tak jsem si v hlavě tak nějak vytěsnil ty spíše negativní vzpomínky a nevzpomněl jsem si na ně v podstatě až do doby, kdy jsme se tam nevrátili. Takže v tomto článku bych to chtěl tak nějak obšírněji shrnout. Ačkoliv tento článek asi vyzní dost negativně, tak předem bych chtěl předeslat, že nechci hejtovat, jsem za tu zkušenost moc rád, jen to bylo tak z kategorie „jednou a dost“, i když v tomto případě možná spíš „dvakrát a dost.“
Abych předem vyzvihnul, v čem nám vyšli vtříc, tak bydlení jsme měli zadarmo, i když to byl kempovací plácek 10 metrů od silnice. Elektriku jsme měli zadarmo, takže vytápění stanu a později i karavanu 2 kW topením nebyl problém. Ve všem nám vycházeli vstříc a tak. Takže co vlastně bylo za problém? Abych to tak nějak shrnul, tak asi bych řekl, že to byl management toho kempu (po anglicku caravan park, pořád jsem se nerozhodl, jak to nazývat). Možná ještě jak jsem psal, že jsme neměli v úmyslu se vracet do Anglie, tak jsem tím myslel vracet se na toto konkrétní místo (napsal bych k tomuto konkrétnímu zaměstnavateli, ale já bych to takhle asi nebral, protože celý to bylo takový family-owned small business, i přesto že to byl celkem velký podnik).
Takže teď k našemu druhému létu v Roklince aneb anglickém karavan parku aneb kempu. Pro tento rok jsme vymysleli, že nebudeme spát v autě jako loni, ale pojedeme „malou“ oktávkou, s tím, že si přivezeme to, co loni; ale bydlet budeme v karavanu, protože jsme zjistili, že v Anglii se dají koupit levně, oktávka tažný zařízení má, takže jsme se rozhodli to vyřešit takto. Jízda ve třech byla zase něco jinýho, protože to tak nějak rychleji ubíhalo, protože bylo víc řidičů na střídání. Do Anglie jsme dorazili, týden jsme bydleli ve stanu, pak jsme koupili karavan, trochu se usadili a začali jsme vydělávat.
Ze začátku to bylo super, tím že jsme byli tři a později dokonce čtyři, tak nám nehorázným způsoem spadly náklady úplně na všechno, protože se všechno dělilo mezi čtyři lidi, a ne jenom dva. Benzín, jídlo, výlety, vše skoro zadarmo (a pak, že je v UK draho!). Navíc se decentně zvýšila minimální mzda, takže jsme dostali „přidáno“, všechno už bylo zařízený a byla pohodička.
Vsuvka: Už teď v hlavě vidím jak tenhle článek bude monstr článek, a nechci to rozvádět ještě víc skrz to že jsme měli „jenom“ minimální mzdu, bez příplatků za přesčasy apod. O peníze nešlo, s tím jsme byli spokojení (alespoň ti z nás starší 21let).
Nicméně povídání v tomto článku bych chtěl věnovat tomu, proč už tam zpátky doopravdy nechceme (nebo proč já tam nechci, abych teda mluvil za sebe, nicméně myslím že Anička i Jana to vidí podobně). Šlo o to, že my jsme tam měli nějakou práci, v podstatě jsme byli takoví poskoci pro všechno. A to mi ani nevadilo, dělali jsme všechno možný, vesměs jsme pracovali venku, sekali jsme trávu, natírali ploty a věci, stavěli jsme nový dřevěný ploty, krumpáčovali jsme kamenitý cesty a hledali tam trubky (pecka :D ), sázeli jsme trávu, stříhali jsme živý ploty, čistli jsme záchody, sprchy, lodge, yurty, chatky, b&b pokoje; v kuchyni jsme umývali nádobí, pomáhali jsme s přípravou, roznášeli jsme jídla, brali objednávky, platby; Anička byla později full-time na recepci. Měli jsme toho teda celkem dost a mě to opravdu hodně bavilo, ale později byl tak nějak „problém“ v tom, že jak jsem tam byl delší dobu a viděl jak co (ne)funguje, tak jsme měli dost nápadů, co zlepšit.
Některý věci jsme mohli udělat sami, takhle z hlavy například uklizení a uspořádání kontejneru s nářadím a nástrojema (sekačka, kotouče, hrábě, traktůrek, kanystry, nátěry, pesticidy, prostě sklad), protože v tom najít cokoliv bylo na 10 minut. Od té doby co jsme to vyklidili (v době volna!), tak cokoliv najít bylo na vteřinku a měli jsme z toho radost každý den následující dva měsíce, protože to byl fakt první úklid snad po 10 letech. Stejná situace byla s naším služebním autem, erárním a obstarožním Vauxhallem Corsou (který jsme snad ani legálně nemohli řídit skrz pojištění a věk pod 25 let – právně jsou silnice v parku pořád veřejná komunikace). Ostatní, co tam pracovali, tak když uklízeli chatky a zůstal tam nějakej bordel, tak to vzali, hodili do auta a nechali to tam. To auto rok nikdo neuklízel, protože odpadky který tam byly na konci léta 2014 tam byli ještě o rok později, když jsme se tam po roce vrátili. Tak jsme auto vyklidili a zase to strašně zpříjemnilo a zrychlilo práci, protože najít cokoliv (vesměs nástroje používané při úklidu) už bylo zase jenom na vteřinku. Ale tohle byly jenom takový blbosti, který sice nikdo nedělal, ale v zásadě o nic nešlo.
Jeden z takových příkladů větších a zásadnějších problémů bylo třeba toto. V kempu byla i kavárna/restaurace, která byla otevřená nejen pro ubytované, ale pro všechny, kdo tam zabloudí. Abych to dal trošku do kontextu, tak ten kemp je v srdci národního parku Peak District přímo na hlavní silnici A91, kde denně projedou stovky a možná i tisíce aut. Jak místní, kteří jedou z Buxtonu do Ashbournu a obráceně, tak spouta lidí, kteří jedou kempovat nebo se vrací z kempování – ideální cílová skupina. Vracíte se z výletu, je krásný letní podvečer a tak se zastavíte na něco k snědku. Nebo krásné dopoledne, vy už máte za sebou několik hodin jízdy z Londýna, tak si cestou dáte kafe. Takže hodně potencionálních zákazníků. Podobně doslova pár minut pěšky od kempu vede velmi dlouhý a hlavně velmi oblíbený pěší trail, kde denně chodí (v Anglii je strašně populární walking) desítky až stovky lidí. Představte si, že v půlce dne máte v nohách 10 mil, jste unavení, chcete si odpočnout – takže přijít do „naší“ útulné kavárny a dát si něco teplýho nebo studenýcho k pití (podle toho, jak se zrovna projevuje anglické podnebí) je něco, co chcete udělat. Jen to třeba nevíte. Protože jsme sami hodně chodili, tak vím, že přesně toto je něco co bych chtěl – kdyby mi to takhle někdo (něco – reklamní cedulka) prodal.
No, a bylo to asi druhý nebo třetí týden, co jsme tam byli, když mi vedoucí (tady na blogu teda budu psát šéf, jinak jsme si všichni na všechny odkazovali normálně jménem; tak či onak, byl to on, ředitel, šéf, vyšší management, ten co měl ve všem hlavní slovo) povídá mi, že včera měla kavárny strašně nízký tržby, a že mám jít posekat trávu okolo silnice, zejména před cedulí na kavárnu (která byla postavená na zemi a tak skutečně mohla zarůst), aby na ni řidiči viděli. Ja si říkám, fajn, valid point. Vzal jsem strunovou sekačku, reflexní vestu a šel jsem posekat trávu… vysekal jsem snad 30 metrů před cedulí, viditelnost cedule byla mnohem lepší, z vlastní iniciativy jsem ještě skočil pro nějaký to svoje detailing náčiní (čti mikrovláknovou utěrku a all purpose cleaner) a ceduli jsem vyleštil, aby vypadala hezky udržovaná, protože vzhledem ke vzdálenosti asi metr od krajnice byla dost zasraná.
Potom se chystám jít posekat ceduli v opačném směru, tak jdu zhruba 750 metrů zpět. Jdu, a jdu a jdu a cedule nikde není. Po kilometru, kdy už jsem věděl, že takhle daleko určitě nebyla, jsem si řekl že na to kašlu, otočil jsem se a šel zpátky. Říkám si, „ty vole kdo by to kradl“? Šel jsem za tím naším šéfem… A říkám mu, že ta cedule v tom jednom směru chybí, tak co se stalo? To je docela problém, žejo, 50 % potencionálních zákazníků se o kavárně nikdy ani nedozví… On řekl, že silničářům se ta cedule moc nelíbila, že byla blízko silnice nebo co, tak že ji uklidili a vrátí ji zpět „až se vztahy trochu uklidní“. What the fuck! Je tohle normální? Jak si může ráno stěžovat na nízký tržby v kavárně, když ho takováhle věc nechává úplne v klidu? Je takovej problém zvednout telefon, zavolat silničářům a zeptat se, jak teda taková cedule má vypadat, aby to bylo v pořádku? Nebo ji prostě dát dál od silnice?
No, já jsem to ale tak nějak nechal být, ale později jsem si začal říkat, že přecejen je to vlastně škoda, že to tady má všechno velkej potenciál. No, i když tam ta cedule byla aspoň jedna, tak ani ta nebyla zcela ideální na to, nalákat řidiče. Byly strašlivě složitý a když jedete nějakých těch 50 mil v hodně, tak nemáte čas číst všechno co na té ceduli bylo. Byly tam třeba informace jako „Walkers welcome“, což Vás jako řidiče moc nezajímá, žejo. Třeba informace o tom, jestli tam vůbec zaparkujete tam nebyla. No a já jsem jednoho dne ve svým volnu vymyslel nový návrh těch značek nebo cedulí, kde místo slov byly spíš piktogramy a snažil jsem se vžít do toho unavenýho řidiče, co jede 50 MPH a už si říká, že kafe by bydlo. Dokonce jsem to šel všechno nafotit a udělal i jakous takous vizualizaci ve Photoshopu, což na trackpadu na 13″ notebooku byla otročina. Ale byl jsem s tim celkem spokojenej, vycházel jsem i z vlastních zkušeností jako řidiče. Jakože třeba první ceduli někdy přehlédnete skrz protijedoucí vůz (v Anglii se jezdí vlevo a cedule byla jakoby po pravé straně), takže je lepší mít ty cedule dvě nebo tři. Podobně jsem udělal i značky na pěší trail, pocity veřerpaných walkerů jsme velmi dobře znali na vlastní kůži, kdy prostě si chceme sednou a něco si dát (na vycházkách jsem si do mobilu dokonce psal poznámky jaká cedule by mě kde někam nalákal a další různé nápady). Takže jsem vytvořil ještě druhou sadu cedulí pro chodce, který by mohli být na tom pěším trailu, vč. takové offline „drobečkové navigace“, že prostě by to nešlo nenajít (což je nejeden tady častý problém, že mě něco naláká, ale už chybí další navigace, která mě tam dovede krok za krokem a já to nakonec někdy ani nenajdu).
note: bohužel ty vizuály asi už nenajdu, možná jen pár, co jsem někomu posílal mailem
Toto všechno bylo v době, kdy ten šéf byl na pár týdnů v zahraničí (má vilku u moře); takže jsem mu to ukazoval, jak se vrátil. Tušil jsem, jak to dopadne, ale udělat jsem to musel, nemohl jsem na ten nevyužítý potenciál té kavárny jen tak koukat… i když jsem věděl, že i kdybych tam nahnal extra dvacet třicet lidí každý den (450-1000 liber v tržbách), tak bych z toho neměl ani penci. No, dopadlo to přesně tak, jak jsem tušil. Hromada výmluv, silničáři, walkeři ty cedule kradou, rangerům se to nelíbí, že to je health hazard (spousta podniků po okolí to pořešila, takže i to by šlo). Takže to zamítl úplně, že to je hezký, ale že to nejde. Možná stojí za to podotknout, že ten kemp nevybudoval on, ale jeho táta a zároveň majitel, se kterým by byla bývala asi mnohem rozumnější řeč, ale ten už je v zaslouženém důchodu a jezdí ve svým bavoráku jenom podepisovat výplaty. Byl to také on, kdo předtím vlastnil stavební firmu a ten bývalý kamenolom, ve kterém je celý tento kemp vybudovaný.
No, já jsem to čekal a holt to tak bylo. Bylo mi to líto, ten kemp má nohem větší potenciál než který využíval, a toto byl jenom jeden z mnoha a mnoha příkladů, který ilustruje jaksi tu ignoraci toho vyššího managementu (a.k.a. šéfa), jenom jsem si ho vybral z toho důvodu, že jsem doslova na podnose předložil řešení, který se dalo udělat téměř celý in-house a skoro zadarmo a stejně se nic nezměnilo.
Abych zůstal ještě u těch cedulí, tak jakkoliv ta jedna jediná cedule v jednom směru byla naprd, přesto to docela dost lidí zaujalo i a tak a odbočili k nám do toho karavan parku. Jenže se stalo to, že oni tu kavárnu nemohlo najít! Tři čtyři šipky s piktogramem kávy by to dokázaly vyřešit. Ale pochopitelně takový šipky nebyly. Když ten člověk měl štěstí, že jsem zrovna něco dělal u příjezdové cesty, tak se mě zeptal a já ho poslal správným směrem. Ale denodenně jsem viděl lidi, kteří objeli dokola třeba i celý park a pak prostě odjeli! Někteří dokonce trefili až na to parkoviště, vystoupili, rozhlédli se a začali nasedat zpátky! To jsem k nim akorát doběl a zeptal se, co hledají. Kavárnu!!! Kolik lidí nemělo štěstí někoho potkat a prostě zase odjeli radši ani nechci vědět, ale určitě jich bylo dost. Ale jo, stěžujme si že jsou nízký tržby protože před jedinou cedulí je 20 cm trávy…
Ale zdaleka to nebylo jenom toto… byl to katastrofální stav webových nebo facebookvých stránek aktualizovaných jenom ve stavu největší nouze. My jsme třeba měli nápad, že tím že jsme tam zároveň pracovali i zároveň byli ti cizí turisti, co to tam vůbec neznají; tak jsme třeba věděli že popisky těch pěších tras jsou dost špatný, případně i neaktuální. A my jsme byli ochotní to prochodit a popsat to na webu i na papírech, co se dávají na recepci hostům, aby to bylo srozumitelný i pro lidi, co tady nikdy nebyli, protože ty návody psal někdo, kdo byl místní. Rovněž bez zájmu.
Nebo jsme měli nápad na checklisty na různé drobné činnosti, co se dají zvládnout za 10, 20 nebo 30 minut, protože velmi často se nám stávalo, že jsme dodělali co jsme měli a do konce pracovní doby pořád 20 minut. Tak jsme vymysleli věci jako „hezky přeskládat zboží v obchodě“, „vyházet odpadky z auta“, „vyčistit okna“ (na recepci a tak, oni to standardně dělají jenom 2x ročně)… a takových úkonů jsme měli asi 15. Toto jsme ale nakonec ani nikomu nenavrhli, ono přecejen ti „seniors“, co tam makají už léta a celou sezónu jsou rádi že si odpočnou kdykoliv to jde a já jim to vůbec nezazlívám, ale kdybych byl management, tak to zavádím okamžitě a prostě jsme je měli jen pro sebe, když nebylo co dělat, protože jsme věděli, že šéf z fleku nikdy žádnou smysluplnou činnost 20 minut před zavíračkou nevymyslí. :D
V podstatě jediná situace, kdy některá z těchto situací začala být intenzivně řešena bylo v okamžiku, kdy stížnost zazněl z úst (nasraného) návštěvníka, který si o tom postěžoval na TripAdvisoru. V mnoha situacích to byly věci, kterým se dalo předejít, například právě takovým 20 minutovým úkolem, který by byl „Projít touring-caravan část kempu a odnést odpadky“, protože se stávalo že karavanista nechal na pitchi (plácky, kde se dávají karavany) pytel odpadků, nikdo si toho nevšiml (je to jakoby odlehlá část kempu, takže se tam „nechodí jen tak kolem“) a samožejmě když přijedete na pitch a je tam bordel, tak si na to někde postěžujete. Velmi podobných situací bylo opravdu hodně…
Já na jednu stranu chápu, že když někdo něco dělá už dlouho, tak v tom má nějaký systém, který považuje za funkční a pak najme nějakýho mladýho člověka (nás) a ten začne vymýšlet hromadu pičovin, tak že v mnoha situacích to ihned zamítne. A já jsem zrovna v té době četl na blogu Johna „exShipito“ Vanhary nějakou jeho úvahu o tom, že noví zaměstnanci si v Shipitu vždycky mysleli, jak by všechno zvládali líp a přitom nechápali, že tak, jak je to nastavené, je to prostě lepší… a já se na tím tehdy doopravdy zamyslel. Nejsem to teď já?
Pak jsem ale došel k tomu, že nejsem, a že mimo je management, když si stěžuje že v kavárně jsou malý tržby a v podstatě ze stolu smetávají téměř hotové řešení, které se mohou alespoň pokusit to zlepšit…
Ať už je to v reálu jakkoliv, já jsem si sám sobě řekl, že pokud někdy v životě taky budu někde takovej šéf, a někdo novej přijde s nějakýma nápadama, tak než je odbiju se slovy, že to nejde, tak že se na minutku pozastavím, a doopravdy budu chvilku namáhat myšlení, jestli na tom přecejenom náhodou něco není.
No, a toto všechno, tento přístup je vlastně ten důvod, proč už se nám na stejný místo nechce vracet. A navíc, ten druhý rok už jsme ani neměli pracovní smlouvy, což samo o sobě nevadilo, až do chvíle kdy nám došlo, že tím přicházíme o nárok na proplacení nevybrané dovolené, což loni bylo příjemných pár stovek liber navíc.
Tož tak, proto se nechceme vracet, jakkoliv je to krásný místo a moc by nás bavilo tam pracovat a snažit se to tam vylepšovat. My jsme si dokonce do mobilů psali každou blbost a za ty dvě léta do udělalo 15stránkový dokument se všemožnýma nápadama, připomínkama na vylepšení; ať už šlo o okamžite a zadamo implementovatelné věci nebo i větší dražší investice. Po prvním roce jsem měl takovou ideu, že jak odjedu, tak jim to pošlu, jenže jsem na to nějak zapomněl; ten druhý rok, už skrz tady ten přístup, jsem neměl chuť to nikomu posílat, protože jsem věděl, že to vlastně ani nemá smysl. Naopak jsme si začali sepisovat, proč se sem nikdy nevracet, což byl nakonec taky pěkně dlouhý seznam…
Ale aby to nevyznělo blbě, vůbec to není tím že by snad Anglie byla špatná nebo že by ten kemp byl špatanej nebo ti lidi tam byli špatní. Ne. Čistě nám vadil jenom tady tento odmítavý přístup ke všem námětům…
Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán
Už bych ten článek chtěl ukončit, ale vzpomněl jsem si na další úsměvnou historku. Jak jsem psal, krátce před hlavní sezonou byl šéf ve svém letním sídle a tak do kempu mnohem častěji jezdil dohlížet jeho táta, což byl pán v důchodu. On to tak nějak založil, předtím vedl stavební firmu která snad pracovala nebo težila šutry v kamenolovmu, ve kterém je vlastně celý ten caravan park situovám, a což tomuto caravan parku dodává na jedinečnosti. Vesměs s ním byla dobrá domluva i pokec. Nicméně tento pán měl u všech největší respeskt, kdy i senior employees (jakože ti, co už v kempu dělají i přes 10 let) v tu chvíli najednou začnou makat, jak kdyby byli znova ve zkušební době.
A já jsem ten den zrovna měl stříhat živý ploty, což byl jeden z úkolů, který zadal právě majitel (nicméně obecně to bylo v plánu a je záhodno to stihnout před začátkem high season).
Těch plotů bylo dost, oddělují od sebe jednotlivé kempovací spoty pro karavany (ty, o kterých jsem mluvil, že tam lidi často nechávají bordel). Postříhal jsem co šlo, zhruba a vynechával jsem ty, kde zrovna kempovali lidi, protože přecejen ten krovinořež má přes 96 dB a opravdu brutálně to ruší. Jenomže zrovna tento den přijel pan majitel, a já jsem to nevěděl. To bych se šel zeptat, co teda mám jít dělat odpoledne. Ale protože jsem nechtěl rušit lidi a věděl jsem, že na recepci mi stejně nic kloudnýho nevymyslí (denní problém: Mám hotovo, co mám dělat? – Nooo my nevíme, třebaaaa… tak různě po parku se koukni, posbírej odpadky a taaaak), tak jsem si šel rovnou vzít parní čistič, že vyčistím sprchový kouty od nánosů lidskýho tuku. Ten se pozná tak, že spáry mezi kachličkama jsou dooranžova a je to celkem nechutný. Tak jsem si říkal, že to vyčistím předtím, než začne high season. Zrovna jsem začal dělat druhou sprchu ze čtyř na dámských WC/sprchách (obecně každý odpoledne se uklízí záchody a sprchy, ale když byl kemp), když na mě někdo zavolal, jestli tu jsem.
No, ten den nebyl moc veselej, protože tam stál majitel, co si jakože dovoluju steamcleanovat záchody, když mám stříhat ploty, a že proč to nedělám. Tak jsem říkal, že vím že mám stříhat živý ploty, ale že všechny ty, který byly neobsazený jsou hotový a že zbytek bych dodělat až se uvolní další dny a ještě jsem se trochu drze ptal, jestli vůbec ty sprchy v poslední době viděl… tak říkal, že iniciativu sice oceňuje, ale že mám dělat to, co je mi řečeno, že mám dělat. No dobrá. Ploty jsem dostříhal ještě ten den (těch šest zbývajících plotů bych jinak dělal další den, neb všichni z nich měli check-out další ráno), a sprchy zůstaly nedočištěný a dostalo se na ně až za dva měsíce ke konci léta…
Mým jediným zadostiučeněním tak bylo to, že na TripAdvisoru si dva recenzenti nezávisle na sobě stěžovali (a adekvátně tomu zvolili počet hvězdiček) na „velký hluk při stříhání plotů“ a „disgusting fat deposits in the shower cubicles“.
A i tohle byl jeden z nápadů na zlepšení, byť jeden z těch dražších. Křovinořez sice jel jen pár dní za celý léto, ale prakticky denně jsme při sekání trávy používali benzinovou strunovou sekačku, která byla podobně hlučná… a my se ségrou jsme si říkali, že to by se nám hodilo i domů na zahradu, a vydali jsme se na web STIHLu kouknout, co to vůbec stojí. Při té příležitosti jsme zjistili, že kromě benzinových strojů jsou k zakoupení i mnohem tišší elektrické verze, které se používají například okolo nemocnic nebo parků. Myslím, že to by velmi zásadně zlepšilo návštěvníkům pobyt, protože když konečně vypadnete na dovolenou a v 9:30 ráno vám někdo (já) nastartuje tuhle hrůzu 10 metrů od Vás, tak to není asi to, co jste si představovali od pobytu v národním párku.
