Shrnutí track & field sezóny

Poslední středu byly poslední závody, a tak je na čase pro menší shrnutí mojí atletické kariéry tady v USA. Pokračovat budu tam, kde jsem originálně pojmenovaným článkem Track & Field naposledy skončil.

Závody a trénink od posledního článku

V době, kdy jsem dopisoval onen výše zmíněnž článek jsme byli zhruba uprostřed sezóny. Tréninky byly sice pořád dost těžký, ale dost se změnil jejich charakter. Takže třeba v pondělí, netěžší den v týdnu, už jsme netrénovali 500-400-300-200 a potom hromadu 150etek, ale třeba dvacet nebo třicet sprintů od 10 do 120 metrů a celé jsme to zakončili sprintem na 300 metrů. Takže rozkouskovaně ten trénink vypadal o dost lehčí, ale na konci jsme odcházeli unavení stejně jako předtím.

Co se týká závodů, kromě několika nepodstatných dual meetů jsem já už ná žádný zajímavý invitational (větší závody o víkendu) nejel.

Taky jsem trochu snažil najít přičínu toho, proč mě po každé čtyřtovce tak šíleně bolí hlava; načež jsem došel ke dvoum možným důvodům – dehydratace a nedostatek kyslíku. Takže jsem na každém závodě od té doby chlastal (vodu) jako pominutej a pří samotném sprintu se snažil dejchat, ale tak nějak to extra moc nepomohlo. Popsal jsem to už minule, ale ona bolest spočívá v tom, že proběhnu cílem, vrátím se na startovní čáru, a čekáme na validaci časů. To je ještě v pohodě, trochu udejchanej, ale můžu stát. Potom mám ale pocit jako by si mozek v hlavě skákal nahoru a dolů a já si prostě musím na deset dvacet minut sednout, než jsem schopnej zase normálně fungovat. Je dost možný, že za to může ten kyslíkovej dluh (aka dýchání při závodě), jelikož nejsem žádnej maratónec, tak mi při té čtyřstovce (podotýkám, že to je nejdelší sprint a běží se na 100 %) vyletí tep nahoru a pak trvá dlouho než zase spadne. No ale tak dobrý, vždycky jsem si před závodem řekl, že samotnej závod je v pohodě a tu půl hodinku potom nějak vydržím a bylo to v pohodě.

Závěrečný závod – TVL Championships

O čem chci ale napsat je můj poslední závod, TVL Championships. TVL je zkratka pro místní Trans Valley League, ve které je sice jenom sedm škol (z divize 4, tedy velmi malé), ale konkurence už tam byla slušná. Na tento závod jeli vždycky jenom tři nejlepší z každé disciplíny, takže já jsem měl svoji pozici jistou (ve sprintu na 400 m, což je jediná disciplína kterou běhám, jsem druhý nejrychlejší s tím, že ten první se hned na začátku sezóny zranil, takže vlastně první nejrychlejší).

Závod byl na Patterson High School ve stejnojmeném městě asi hodinku odsud – vím, že to tady zmiňuju v každém druhém článku, ale opět rovina od nevidím do nevidím, a právě u Patterosnu začínaly kopce, což je patrné i na mapě, kde dálnice najednou zklikatí. Věc tady věru nevídaná.

Samotné závody začínaly v jednu odpoledne pro polní disciplíny a ve čtyři pro atletické, takže mě čekal extrémně dlouhý den, jelikož ze školy jsme vyjeli už v jedenáct ráno. Samotná škola má moc pěknou, i když starší, all-weather dráhu i stadion.

I když šlo o největší závod sezóny, zároveň jsem byl asi nejmíň nervózní ze všech závodů, co jsem tady běžel. Důvodů bylo hodně – poslední závod, můžu se pořádně hecnout, když vím, že zítra už nebude žádná zabíračka na tréninku; konec sezóny, všechno co jsme tomu dali na tréninku jsme si na těchto závodech měli vzít zpátky. A jestli pomůžu teamu nebo ne nasbírat body mi bylo celkem jedno (navíc jsem věděl, že nepomůžu, protože i kdybych výrazně vylepšil svůj osobní rekord, který do té doby byl 58,07 s na 400 m, tak to nebude stačit na umístění, za který se body dávaj).

No každopádně. Po přibližně třech hodinách čekání jsem se začal pomalu zahřívat, a když jsem zahřívání dokončil, vrátil jsem se na lavičky počkat, než můj závod začne. Co jsem nezmínil – nesnídal jsem, nepřivezl jsem si žádný jídlo (ale zato tři litry vody, viz výše) a na stadionu neměli snack bar, takže v té době jsem začínal mít docela hlad. No a co se nestalo? Rodič někeho z teamu koupil dvanáct krabic pizzy pro celý team. A i když jsem veděl, že jíst teď by byla blbost, hlad a vědomí toho, že do půl hodiny to bude všechno pryč, bylo nakonec silnější a tak jsem si dal aspoň kousek. No, co to způsobilo, k tomu se ještě dostanu.

Ve čtyřstovce byly tři heaty/skupiny (všichni závodníci byly rozdělení do skupin podle osobního rekordu). Jednak to zajistí lepší soutěživost a hlavně 20 závodníků se nevejde na osm bežeckých dráh, že jo. :) Já jsem byl ve druhém. A jak jsem říkal, o nic moc mi nešlo, takže jsem se usadil do bloků, měl perfektní start a pak jsem vyběhl v dráze 4, která je asi moje nejoblíbější. V prvních sto metrech jsem zrychlil asi na svoje maximum a potom se ho dalších 200 metrů snažil udržet. Přibližně při výběhů ze záverečné zatáčky jsem byl přibližně třetí. Při vběhnutí na záverečnou rovinku jsem postřehl méhop trenéra jak křičí „Last one fifty!!!“, čímž naráží naráží na něco, co jsme trénovali asi milionkrát, aneb právě sprint závěrečných sto padesáti metrů při čtyřstovce. To mě hodně povzbudilo, a pokud jsem napsal, že už jsem zrychlil na 100%, tak teď jsem zrychlil na 125%. A najednou jsem první! To mě ale dost zaskočilo, protože doteď jsem se vždycky pro co nejlepší čas snažil doběhnout kohokoliv, kdy byl nejbliž předemnout, ale najednou nikdo. Lehce kouknu napravo, lehce na levo a nic. Tak jsem si vzpoměl na oblíbené zrčení trénérů ‚your arms will bring you to the finish‘, začal mávat rukama jak blázen a s vidinou osobního rekordu se snažil tu čáru proběhnout jak nejrychleji to půjde. Tak se i stalo, vrátil jsem se na startovní čáru do své dráhy a počkal na ohlášení časů. Doběhl jsem první s časem 56.44 s, tedy výrazně vylepšený osobní rekord! Neradoval jsem se z toho dlouho, protože se pomalu začala dostavovat ona zmíněná bolest hlavy, tentokrát se svou kamarádkou nevolností…

Tak jsem doplazil na lavičky a sednul si, a měl jsem co dělat, abych nezvracel, protože jsem věděl, že k nejbližsímu koši to bylo dost daleko. Po pár minutách se to zlepšilo, tak jsem se rozhodl jít na záchod. Což teda samozřejmě nebyl moc dobrej nápad. Řekněmě, že jsem se snažil jít dost pomalu na to, abych nezvracel hned, ale dost rychle na to, abych tam došel dřív, než budu zvracet tak jako tak. Dál to snad ani popisovat nebudu, páč tomu předcházely totálně špinavý hajzlíky, který byly fakt humus. Řekněme jenom, že jsem nebyl první s podobným problémem :-D

No a potom už si ani moc nepamatuju. Nějak jsem to přežil až do konce celých závodů, kde na nás čekala štafeta 400 metrů (4×400). Sice jsem měl bežet anchor, neboli závěr, ale ten kluk, kterého jsem zmínil výše (nejrychlejší čtvrtmílař), se rozhodl taky běžet, takže jsem nakonec startoval, ale bylo mi to jedno. Co se týká celého finále, že titul TVL nevyhrajeme bylo jasné, byla tu ale jedna škola, kterou kdyby jsme porazili, tak naší škole zůstane nějaký jiný titul, pořádně jsem to ani nepochopil. Samozřejmě jsme za to školou byly o dva body pozadu, a škola která štafetu vyhraje bere asi pět bodů – i když pořádně nevím. Každopádně v té štafetě jsem té druhé škole stačil jenom prvních 300 metrů a pak se mi utrhl a už jsem ho nedohnal. Moje škola, Escalon High, nakonec skončila šestá ze sedmi. Na sections (říkejme tomu krajské kolo; TVL by byly jakoby okresní závody) jsem se nekvalifikoval ani jako náhradník (první čtyři běhali časy okolo 52 vteřin). Ne, že bych tak moc chtěl…

Suma sumárum

Takže, co dodat na závěr? Track & field byla jednoznačně nejlepší zkušenost z celého roku. Nejenom že jsem tam poznal spoustu lidí, které jsem předtím ve škole ani nepotkal, ale najednou se mi změnil pohled na to, co je vlastně možné – a to hlavně zásluhou často nepředstavitelných tréninků. Původně jsem ani nevěděl, co vlastně budu běhat a nakonec jsem skončil v nejtěžší disciplíně v track & field a ještě si vedl relativně dost dobře.

Těžko se to takhle s odstupem popisuje, kdokoliv sem pojedete, rozhodně se na nějaký sport zapište hned na začátku. Toho dneska lituju nejvíc, že jsem neudělal.