Škola je všude stejná

Asi to znáte. Nový školní rok, cíl samé jedničku (i když tak máte tušení, že Vás vesmít nevyslyší), první testy. Člověk si to snad i doma otevře a pokusí se to naučit. Čas plyne a člověk leniví. Snad proto, že cíl se nějak vzdaluje od skutečnosti a pravděpodobnost jeho dosažení se blíží nule velice rychle. Z „no tak pár dvojek“ se stane „dvě trojky ještě nikoho nezabily“ až po „no ale čtyřku už fakt ne-e“. Přijde leden, já sedím nad Excelem a zadávám do něj známky, a ukazuje mi to, co cca budu mít na vysvědčení. Tady potřebuju jednu jedničku, tady dvě, ale jako to udělám, když z posledních dvou testů mám za pět, to fakt nevím. Kvanta času trávím na vymýšlením perfektních taháků… kdybych ten čas věnoval serióznímu učení, jsem premiant. Ale dobře si pamatuju, jaký blbosti jsem se musel učit, tak vím, že to je jen nereálná utopie (učit se místo vymýšlení taháků). Ale o to ani tak nejde, prostě jsem zlenivěl, v lednu trošku zabral aby to neskončilo totální katastrafou a do druhého pololetí vyrazil se střízlivějším cílem, který zněl „jenom pár dvojek“, ale historie se samožřejmě opakovala. 

A to do toho přijde léto, člověku se už nechce dělat absolutně nic (a to se naprosto nezmiňuju o tom, že celé druhé pololetí jsem strávil přemýšlením o tom, jaký to asi bude v USA) a jediný, co člověk vidí jsou nadcházející prázdniny.

No, k tomu můžu říct jednu věc: Je úplně jedno, jestli jste na českým „težkým“ gymplu nebo v USA, kde jste si navolili pohodička předměty. Funguje to ÚPLNĚ stejně.