Zařizování před odjezdem na roadtrip po USA

Nejdřív menší update od posledního článku. Nakonec jedeme jenom dva, já a moje sestra Jana. Program výletu je zatím taky celkem unknown, protože jsem si zatím v USA ani nesehnal odvoz z letiště a to je trochu na pováženou, když vezmu v úvahu, že touhle dobou příští týden budu sedět v letadle (sestra přiletí o pár dní později). Naštěstí tentokrát letím dost nalehko, a ne s přecpaným kufrem jako tehdy na celej rok, takže si kdyžtak udělám prvních pár dnů poznávací procházky po San Franciscu. Každopádně co bude, nebo nebude, se uvidí, pojďme se podívat na to co je potřeba zařídit před odletem. Je to jen několik málo věcí – letenka, vízum a pojištění:

Letenka

Protože se tento trip snažím od počátku koncipovat jako co nejvíc lowcost (v nějakých rozumných mezích), strávil jsem hledáním letenky fakt opravdu hodně času, zkoušel jsem přes šest vyhledávačů letenek, od velkých po malé vč. hledání letenek přímo na webech aerolinek, zkoušel jsem 4 různá města odletu a pro moji situaci nakonec vyšel nakonec vyhledávač letenek od Student Agency s odletem z Prahy, a letenku jsem sehnal ještě pod dvacet tisíc v termínu od 25. června do 31. července, s přestupem v Düsseldorfu a Chicagu, a zpátky tak nějak podobně.

Vízum

Tak, i když jsem psal, že se tenhle výlet snažíme udělat co nejvíc nízkonákladově, rozhodli jsme se neletět přes ESTU (bezvízový styk), ale požádat si o klasické cestovní vízum typu B, který vyjde sice dráž, ale zato je k němu nálepka do pasu! Takže opět focení 5×5 portrétu doma, hodinovej dotazník DS-160 jsem za 10 minut vyklikal doufaje v to, že jsem někde omylem nezaškrtnul, že mám chemický výcvik a k tomu vazby na Taliban, a už jsem měl před sebou zarezervovaný termín na ambasádě na 12. června.

Jako kdysi, znovu jsem si z toho udělal třídenní výlet do Prahy, kde jsem kromě toho ještě dělal jedny přijímačky na VŠ, a v rámci svého low-cost spiritu jsem přespával u kamaráda na kolejích (ještě jednou dík!), ale naprosto mimo tohoto ducha jsem chodil po různých pražských restauracích, kde jsem za italské ceny jedl pizzu, která vypadala i chutnala jako z Itálie, takže nakonec to vyšlo asi jako kdybych šel do hotelu. Jo, a nevědomky jsem půl dne jezdil načerno, takže mi nakonec na tři dny stačila jedna celodenní jízdenka…

Ale k tomu vízu, appointment na ambasádě jsme měli se sestrou oba na poslední den našeho pobytu v Praze, a na náš ranní run z Chodova na Malostranskou jsme se vydali po kratším spánku a sedmičce Jägermeistera asi v osm ráno. Před dvěma roky jsem tu psal, že ty časy schůzek na ambasádě jsou naprosto orientační a to pořád platí, takže tam můžete dojít dřív i pozdějc, každopádně přecejen jsme to chtěli stihnout na ten nastavený čas a to se kupodivu povedlo. Doporučuju ale pro příště si radši v klidu zajít na bagetu a kafíčko, protože po vlezu dovnitř Vám seberou mobil a jediné, čím se můžete zabavit je pití vody z fontánky. Jinak tam budete trpět několik hodin hladem a žízní jako my.

Před vstupem do budovy ambasády vždycky chvíli čekáte venku na chodníku ve frontě, kde si Vás vrátný (jsem si jistej, že to byl ten stejnej, jako v roce 2010) odškrtává ze seznamu, kontroluje batoh na přítomnost nějakých nekalých látek (taky super, když jsem měl malej batoh nacpanej tak, že po otevření už bych ho na místě nezavřel) a tak, potom nás pustili dnu, zabavili mobil, dali visačku a mohli jsme se jít zaregistrovat. Po registraci a zaplacení poplatku ($160, mám dojem že naposled jsem ho platil kartou, teď se to muselo v hotovosti, ale v přízemí ambasády mají bankomat) jsme už jen tři hodiny čekali na pohovor, což je fakt opravdu záživný, ale co by člověk pro vízum nepřetrpěl.

Konzul byl docela mladej Američan, a popravdě si vůbec nedokážete představit ten relief, když po dvou letech školní angličtiny zase mluvíte s někým, kdo mluví prostě… normálně. Šli jsme k pohovoru se sestrou oba zároveň a bylo v pohodě, otázky jsou vždycky stejný: Kam letíme, na jak dlouho, co tam chceme dělat, co studujeme nebo budeme studovat v Česku, jestli už jsme tam byli a tak všelijak, jediný co mi utkvělo v hlavě je otázka, proč jakože neletíme přes ESTU, na což jsem mu suše řekl, že prostě chcem‘ tu nálepku, což ho očividně dost pobavilo. A to bylo všechno, oznámil nám že vízum dostaneme, a že pas přijde poštou do pěti dnů. Přišel za dva dny v pátek a v něm vízum. Na 10 let. Hned za tím starým z výměnného pobytu, které bylo přerazítkované cancelled razítkem. Takže se nemusíme příště patlat s nějakou bezvízovou registrací, která je stejně jen na rok, a pro jakoukoliv cestu do USA v příští dekádě bude stačit jen letenka.

Pojištění

U pojištění jsem dal na doporučení Vojty Klimenty (který se teď v létě taky chystá do USA), a pojistil jsem se u Evropské cestovní pojišťovny (dnes tedy už ERV pojišťovny), která má luxusní online rozhraní (které běží teprve týden) a k tomu navíc výborné reference nejen od Vojty, takže nebylo co řešit. Pojištění středního rozsahu bez spoluúčasti včetně připojištění různých cestovatelských trablí jako zmizelé kufry vyšlo asi na 2 300 Kč.

Řidičák

Mezinárodní řidičský průkaz je dnes už spíš pro sichr, od té doby co Česká Republika vydává řidičáky ve tvaru kreditky s logem EU to většinou americkým strážcům zákona stačí, ale jistota je jistota. Stojí 50 Kč, je na rok a udělají vám ho do 10 minut na vašem magistrátu. Jenom mi tam proškrtla úplně motorku, protože v Česku mám jenom A18, tj. omezení maximálně na motorky do 25 kW, ale stejně tam na žádno nehodlám jezdit, a kdyby jo, tak prostě ukážu jenom běžnej řidičák a nějak to okecám.

So what’s it gonna be?

No a to je tak všechno, co jsem zařizoval tady doma. Plán zatim pořádně není, odlítám v úterý ráno, takže v pondělí večer asi naskočím na našem hlavnim autobusovým nádraží v Oslavanech do Karosy, kterou se dostanu do Brna, pak do Prahy, Düsseldorfu, Chicaga, až nakonec o 24 hodin pozdějc, v úplně jinym časovým pásmu, drncne podvozek boeingu Delta Airlines o runway sanfranciského letiště. Těším se na to, a vy se můžete těšit taky, na fotky a na všechno (video taky, ale to budu stíhat stříhat asi až v klidu po návratu). Wifi se vždycky někde najde.