Den 15. – Grand Canyon

DEN15-COVER

Den 15.; July 16th, 2013 (úterý).
Napsáno zpětně: březen 2014, doma

Ráno jsme se probudili na nějakým parkovišti a všude okolo jezdila spousta aut a bylo tady rušno. Stáli jsme u nějaké benzínky a všichni někam jezdili. Na dnešním programu byl Grand Canyon.

Už od začátku road tripu na sobě pozorujeme, že nám začíná trochu hrabat. Ráno jsme poslouchali rádio, kde byla reklama ve smyslu “XXL – large coffee blabla”, na čemž jako nic není, ale trošku jsme se přeslechli a slyšeli “xxl – large coffins” (rakev) a začali vymýšlet variace, a že to je vlastně geniální, že to je mnohem levnější než posmrtná liposukce. Ehm… no zpět k výletu… :D

Víc než kdy jindy se ale projevil jeden neduh, a sice že nic neplánujeme až zase tolik do detailů. Jasně, do Grand Canyonu jsme chtěli už od začátku. Ale jak si tak ráno na mobiu hledáme, kde ten kaňon má vlastně nějakej vjezd, tak zjišťujeme, že Grand Canyon má severní a jižní část (north & south rim). Kdybysme si tohle zjitili třeba už na hotelu v Las Vegas, tak bysme si taky vygooglili jaký je mezi nimi rozdíl a zjistili, že jižní část je slavná a komerční (je tam ten Skywalk a tak) a ta severní naopak taková méně navštěvovaná a poklidnější bez davů lidí. Bylo proto štěstím, že v tu chvíli jsme byli od jižního vstupu přes 230 mílí autem (vzduchem jen 6 mil) a vydali jsme se proto na North Rim. A rozhodně jsme dobře udělali, což nám zpětně potvrdilo spousta lidí, se kterýma jsme občas pokecali: Bavíme se mezi sebou česky, tak se někdo zeptá odkud jsme a co děláme, řekneme že jsme na výletě a akorát jsme se vrátili z Grand Canyonu, tak se nás zeptají kde přesně jsme byli, řekneme že na severním okraji, dozvíme se, že to je super, protože na jižním je narváno, že to je super a ať se nám tu líbí – pak zas jdeme každý svou cestou.

Ale postupně. Minule jsem ani nepopsal, kde jsme spali, ale nakonec jsem to dohledal a kromě Arizony, kam jsme poprvé vjeli cestou k Hover Damu, jsme včera vjeli zároveň i do našeho 4. státu na tomto roadtripu, a sice do Utahu.

Původně jsme chtěli spát na rest stopu ve městě Fredonia, AZ; kam jsme dojeli hodně pozdě v noci. Rest stop jsme ale nenašli. Prvně jsme chtěli přespat prostě někde na ulici, ale popravdě řečeno na nás tohle místo působilo zvláštním dojmem, byla to prostě taková vesnice, která na místní poměry vypadala docela chudá. Všude byly zaparkovaný trailery (obytný přívěsy), ale tady to vypadalo spíš, že se v nich bydlí, než že by s nimi místní jezdily na roadtripy po USA, proto jsme, s obrazem rednecka s nastartovanou motorovou pilou před očima, usoudili, že bude možná lepší se kouknout na plac pro přespání jinde. Ono přece jen vesnice, kde půlka silnic ani není z asfaltu tak nějak (asi falešně) budí dojem nějakýho hororu.

Popojeli jsme teda zpět do Utahu (obě města leží na border line a jsou tak od sebe 15 minut) a spali na už výše zmíněné benzínce ve městě Kanab, UT. Když se teď zpětně koukám na mapu, chtěli jsme původně asi přespat u McDonaldu, ale nakonec jsme byli kousek vedle. Slibuju, že příště budu poctivě psát zápisky přímo na místě.

Ráno jsme odsud vyjeli k už zmíněnému severnímu vjezdu do Grand Canyonu, kam to mohlo být přibližně tři čtvrtě hodiny jízdy od Kanabu, UT. Vjezd do Grand Canyonu nás přišel na 25 dolarů na sedm dní a dostali jsme k tomu i menšího průvodce. Znovu mě ale překvapoval zápal do práce toho člověka za závorou, který i přesto, že viděl, že za námi je fronta aut, tak si s náma pokecal, ptal se, odkud jsme přijeli, a po naší odpovědi, že jsme z České republiky nás pobavil:

Někteří lidi tady totiž neumí vůbec zamaskovat, že netuší co a kde to je, ale tenhle už to měl natrénovaný: řekl nám, že kdyby se nám nechtělo z našeho výletu vracet “to czek republick„, tak kromě sedmidenního vstupu si můžeme koupit i roční a zůstat tady, a krásně z toho tak vybrusilil. O tři dny později jsme zase potkali opačného: „Where the hell is that, right?“ – ale k tomu se dostanem. :)

Každopádně jsme vjeli do Grand Canyonu a nevím, co jsme přesně čekali, ale silnice jsou tam většinou stejný jako všude jinde, takže jsme jeli dalších asi 20 minut do takovýho prvního visitors/info centra, kde bylo pár chat (lodges), obchůdků a trail heads. Je ale pravda, že silnice tady byly z civilizace, ale zbytek už ne. Bylo téměř nemožné tady chytit signál (stejně jako později skoro v celém Utahu), tlak vody na záchodech (pokud už jsme teda narazily na nějaký, kde voda byla) nic moc a tak. Ale i tak, v porovnání s pozdějším Utahem, kde většina záchodů na rest stops okolo dálnic jsou jenom hodně obří ToiToiky to byl vlastně docela luxus.

Protože jsme ale byli unavení, tak jsme tady jen zaparkovali, udělali si pár peanutbutterjelly sendvičů (ano, už se nám z nich dělalo špatně) a ještě si na chvilku lehli v autě. Probudili jsme se asi za hodinu a zjistili, že jsou tady sprchy zadarmo!

Na necelou půl hodinku se totiž spustila docela solidní průtrž mračen. Bylo fakt naprosto kouzelný se probudit, otevřít dveře a nadechnout se toho pročištěnýho a svěžího vzduchu, protože toho se nám třeba v Los Angeles fakt nedostalo. A i když se po Grand Canyonu každý dopravuje autem sem a tam, pořád je to v porovnání s velkoměstem nic a čistý vzduch je tady sám o sobě.

Na tomto místě by se asi slušelo poznamenat, že Grand Canyon jsme trošku odflákli a strávili tady jenom jeden den, ale i tak jsme tady zažili tolik “wow” okamžiků, že to stačilo, byť příště bych tam zůstal dýl.

IMG_5679Ještě než se dostanu k trailům, který jsme si prošli, tak nás pobavila jedna americká rodina… Cainové se jmenovali. Asi osmičlenná rodina se totiž vydala na road trip napříč Státy a nechala si na to vyrobit trička! :D Ze předu měli “Cains go West!” a zazadu seznam míst, kde už byli a kam ještě pojedou.

Jako první jsme se vydali na vyhlídku Bright Angel na kaňon Roaring Spring (ke které vede Bridle Path), která byla opravdu kousíček od toho hlavního visitors centra, ke kterýmu jsme přijeli a musím tady zmínit jeden zvyk Američanů, kterého si všiml i Martin Loew – on si toho všimne teda každej, on to ale dobře popsal na své diashow o Oregonu: Američani (nebo jejich většina) se od svého auta vzdálí jenom na dosah centrálního ovládání jejich auta! Vzpomněl jsem si na to proto, že i když na tu vyhlídku to bylo minutu pěšky (parkovali jsme totiž přímo u cedule “Grand Canyon View – 100 yards to the right”), tak 90 % lidí přišlo k této ceduli, vyfotilo se u ní a šli zase zpátky (asi do auta). Na samotnou vyhlídku ani nedošli!

U tak známých atrakcí jako je Grand Canyon jsem si moc neujasnil, proč je vlastně chceme vidět. Ale hned tato první a krátká vycházka nám dala odpověď:

IMG_5693

Krásná, obrovská práce přírody, tady, před náma. Červený skály, šutry, ptáci, klid, majestátnost, pocit maličkosti. A bez žádnýho zábradlí.

Fakt úžasný, a i když to byla jenom jedna z mnoha vyhlídek a trailů v Grand Canyonu, strávili jsme tady většinu času prostým obdivováním všeho okolo. A dokonce okolo nebylo moc lidí – opět ten problém, že se autem nedá dojet až sem (a výhoda toho, že nejsme na south rimu).

Když jsme se dostatečně nasytili všech výhledů, tak jsme se vzbudili a zjistili, že máme na krku vlastně foťáky. A taky to, že přiblížit se k okrajům skal, pod kterými je jen strmý svah dolů není až zas taková sranda, jak to z těch fotek kolikrát může vypadat! Na druhou stranu myslím, že reakce některých Američanů k jejich dětem při pohledu na nás (“Oh my good look at them, that’s crazy! One slip and they are gone. GONE!” :D) byly trochu přehnaný.

Potom se ale trošku zatáhlo a tak jsme se rozhodli, že se podíváme ještě na jednu věc a pak to asi zabalíme.

A tou věcí bylo andělský okno, přesněji Angel’s Window ležící na trailu Cape Royal. To bylo od visitors centra asi dvacet minut, a i když je Grand Canyon proložen kvalitními asfaltovými silnicemi, nejsou tak široké a to v kombinaci se zatáčkama dělá Američanům strašnej problém, ale o tom už jsem mluvil při sjezdu z Big Bear Lake… My jsme až zas tak nespěchali, jednak protože trochu pršelo a jednak proto, že v našem novým autě ze včerejška je satelitní rádio a asi 200 stanic podle žánrů a bez reklam. Proto nám zuřivě brzdíci místní řidiči nevadili a my jsme si za poslechu Korsakova (satelitních stanic hrajících klasiku 24/7 v tom autě bylo asi 10) užívali jízdu za mírného deštíku.

Za chvíli jsme byli tam a hned jak jsme zaparkovali, tak jsme vyšli na další malou procházku (pár kilometrů), anebo, jak by řekli místní, na hike. Cesta k Angel’s Window byla lemovaná různými naučnými cedulemi – například pokud se zatahuje obloha, cítíte ve vzduchu ozón a vstávají vám vlasy na hlavě, tak byste se měli jít urychleně někam schovat, jinak vás trefí blesk. Ale byli tam zajímavější věci, jako například jak to okno ve skále vlastně vzniklo, nebo co okolo lítá za ptáčky.

IMG_0967 Royal

Těžko se to popisuje, ale všechno to bylo znovu dech beroucí a tak doufám, že místo textu poslouží znovu několik fotek:

IMG_5817 Angels windows

G0156904 Royal

IMG_1191 Royal

Po tomto trailu jsme se rozhodli Grand Canyon opustit.

Vydali jsme se zpět směrem na Utah a naším dalším cílem byl až Moab, UT, což bychom stejně na jeden zátah nezvládli, a tak jsme cestou zastavili na focení západu slunce u silnice, kde nás po opuštění klimatizovanýho auta praštila přes nos (nevím, jestli jsem to tu už zmínil, ale tohle se nám stávalo často a je to kouzelný) nějakých místních kvetoucích keříků a prostě… woah. Bylo asi okolo osmé večer a místní teplota byla přesně 65 °F, tedy okolo devatenácti stupňů a prostě takový americký léto, jeden z milionu detailů který dělají z roadtripu super věc.

IMG_5925 Sunset

Po focení jsme to zabalili a vyjeli rychlostí blesku směrem k Moabu, protože v Utahu na dálnicích je docela, na místní poměry, nevídaná věc: 130kilometrový rychlostní limit. Po dvou hodinách na autopilotu jsme to zapíchli na rest stopu bez osvětlení… a kvůli tomu na nás ráno čekalo překvapení.

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *