Odlet II.

Spím v autě.

Táta: „Jsme tady.“

Otevřu oči.

Jediný, co ve tmě před sebou vidím je obří svítící nápis TERMINAL 2.

Polknu.

Ty vole, já fakt jedu. Na rok do USA a sám.

* * *

Příjezd na letiště v Praze

Na letiště jsme vyrazili už o půlnoci, to jen pro jistotu, kdyby přes dálnici spadl další jeřáb. Ale žádný nespadl a tak jsme asi ve tři ráno byli už u letiště. „Volný“ čas jsem trávil střídavě sledováním seriálů na telefonu nebo pochrupováním na lavičkách, kde jsem usoudil, že polštářek s českou vlajkou jako dárek pro rodinu by byl býval dobrej dárek, no ale co už…

Když se konečně objevilo na seznamu letů u toho mého, že je čas k odbavení, šel jsem odevzdat kufr (na let jsem byl odbavený přes internet) a to bylo všechno. Jen jsem s mírným znepokojením zjistil, že můj let je o hodinu zpožděný – dnes se ale na displejích neobjevuje DELAYED, ale nějaká pitomá nejasná formulace, podle které jsem poprvé usoudil, že to letadlo přiletí možná dřív. No ale bylo to fakt zpoždění, takže volný čas jsem využil procházkou na vyhlídku na ranveje.

Kdyby bylo otevřený KFC, šel bych tam. Byl jsem ale tak nervózní, že bych stejně nic nesnědl.

It’s departure time.

No a odsud jsme se už potom pomalu přesunuli k pasové kontrole, za kterou jsem musel jít už sám. Tady jsem se rozloučil s rodinou a vydal se vstříc novým dobrodružstvím směrem k pasové kontrole. Kdybych ale věděl, co mě čeká, tak bych se na to vykašlal a jel zpátky domů. (Ne, asi ne, ale každopádně jsem si to celý představoval o dost víc stress-free).

Pasová kontrola byla v pořádku, při bezpečnostní mi jen zabavili nůžky, které jsem zapomněl v příručním zavazadle – ale kontrolor si to vzal jako záminku k prohledání celého kufru; až po jeho kompletním prohrabání se zeptal, jestli v něm náhodou nemám nůžky. Potom jsem šel k bráně, ze které jsem měl odletět. U ní už čekala většina lidí, i když informační displej u brány ukazoval odlet až za hodinu. Tak jsem si sedl na jednu z laviček a jen tak koukal okolo, protože na telefonu jsem stejně žádnou WiFi zdarma nechytl a iPod jsem si nechtěl vybít hned při první půlce letu, protože v něm mám baterku z eBay za 70 Kč, která moc nevydrží. No každopádně za chvíli přiletěl můj Airbus A320 spol. ČSA, a o půl hodiny později už jsme nastupovali, s přibližně hodinovým zpožděním.

Troubles in Amsterdam

Na letišti v Amsterdamu jsme přistáli tuším někdy okolo 9:20, a odlet do SF byl v 11:20, takže jsem na přestup měl teoreticky pořád dvě hodiny – informační leták tvrdil, že stačí 55 minut, ale nevím, jestli to platilo i pro lety do USA.

Nicméně než se letadlo z přistávací dráhy doplazilo k bráně, a než jsem se z letadla dostal já, uběhlo asi 45 minut (Protip: na letech s krátkým přestupem si bookujte místa co nejblíž přednímu východu). Vydal jsem se směrem k bráně, odkud jsem měl letět a cestou jsem si všiml kiosků na osobní odbavení se na přestup, nicméně ten mi vyflusnul nějaký lístek, že se musím dostavit osobně k nějaké přestupní přepážce.

Jedna byla jen kousek od té brány, ze které jsem měl letět, když jsem tam ale došel, tak mi paní řekla, že s tímto musím na jinou přepážku (transfer desk #6), která byla pár minut chůze směrem zpět. Když jsem k této přepážce došel, uviděl jsem obrovskou frontu lidí a na chvíli nevěděl, co mám vlastně dělat. Kromě celkem asi pěti úředníků na přepážkách tam bylo asi 15 samoodbavovacích kiosků, ale ty vyflusly stejný error lístek jako minule, tak jsem se zeptal jednoho zaměstnance letiště, a ten mi řekl, že si musím vytisknout čekací lístek a potom počkat, až se moje číslo objeví na displeji.

Vyjel mi lístek s číslem 95, a největší číslo na displeji bylo asi 65. Do odletu zbývalo asi 40 minut (a nástup do letadla většinou probíhá 10-20 minut před odletem), takže už mi začínalo být jasné, že tento let nestihnu. Malou naději mi dávalo to, že u letu do SF se pořád neobjevovala výzva k odbavení nebo k nástupu do letadla, i když lety s pozdějším odletem už měli dokonce brány zavřené.

Nicméně tohle letadlo nakonec přecejen odletělo bez mojí maličkosti na palubě.

Still in Amsterdam…

Řada na mě přišla až po dvou hodinách čekání, které jsem strávil tupým zíráním na displej, protože jsem nevěděl, jestli si můžu aspoň na 20 minut skočit do obchodu nebo něco podobnýho. Paní u přepážky jsem sdělil můj problém (jen to, že jsem nestihl let kvůli zpožděnému letu z Prahy), a ta pak asi 10 minut něco ťukala do počítače, a potom mi sdělila, že bych mohl letět přes Memphis a odsud potom do San Francisca. Akorát jsem tam měl doletět až v 10 večer tamního času. No co už, host-rodina spí, takže jsem nic vymýšlet stejně nemohl a přijmul jsem to. Mimojiné mi bylo řečeno, že nefunguje nějaký jejich systém nebo něco podobnýho, a proto je tady dneska tolik narváno. Těžko říct.

Maybe I will leave Amsterdam soon…

Dostal jsem boarding pass bez rezervovaného sedadla, že prý ho mám dát lidem na bráně odletu, a ti mě dají na čekací list na sedadlo. K tomu jsem dostal poukázku na 12 euro do jakéhokoliv obchodu s jídlem na letišti. Protože mě po 14 hodinách s minimem spánku a pití začínala brutálně bolet hlava, řekl jsem si, že jí hned využiju a v nejbližším obchůdku jsem koupil dva půllitry vody a nějaký tyčinky. Jednu flašku jsem vypil hned a druhou si dal do příručního zavazadla. Potom jsem se trochu prošel pro letišti, volnou WiFi jsem nechytl a internet v jedné kavárně se mi nepovedlo zaplatit (chtěl jsem napsat krátký mail domů), takže jsem se vydal zpět k bráně na odlet do Memphisu.

Or maybe not…

Tu zrovna otevřeli, tak jsem si urychleně stoupnul do zatím malé fronty. Docela rychle jsem se dostal na řadu a úředníkovi jsem sdělil to, co mi řekli na přepážce. K mému podivu mě hned vzal k před-imigrační kontrole, na které bylo poznat, že letím do USA… Opět otázky ohledně toho co mám v kufru, jestli jsem si ho balil sám, co tam budu dělat, kontrola víza a tak. Tvářili se docela nepříjemně. Nakonec mě ale poslal k bezpečnostní kontrole, kde mě čímsi oskenovali a z příručního zavazadla mi vyhodili akorát tu vodu – no co už. Pak jsem si mohl jít sednout do čekárny, ze které se už nedalo odejít a ve které byli všichni, kteří čekali na tento let. Bohužel tam nebyl ani automat na pití nebo jídlo (jen záchody; ačkoli ty byly o patro níž, tak tam možná nějakej bufet byl), kde by se člověk mohl napít, takže mě čekalo další dvouhodinové čekání na opět (dokonce dvakrát) zpožděný let společnosti Delta Airlines.

Asi deset minut před plánovaným nástupním časem (ten byl v 14:40) si mě a čtyři další lidi zavolali k přepážce, a já jsem konečně dostal boarding pass s rezervovaným sedadlem. To jsem si celkem dost oddechl, protože mezitím se čekárna naplnila a šance, že bych jen tak šel a vybral si volné sedadlo byla naprosto mizivá. Takže jsem si konečně šel stoupnout do fronty.

Ok, now I am finally leaving this place

Když jsem dal můj boarding pass letušce a ta ho přiložila ke čtečce, tak to zasvítilo červeně, jakože access denied a třikrát to zapípalo… „a kurva“, pomyslel jsem si skoro nahlas. Letuška nad tím ale jenom zakroutila hlavou a do letadla mě stějně pustila. :D

Seděl jsem v krajní řadě, dál od okna (tuším Boeing 767) a konečně jsem mohl po patnácti hodinách na chvíli usnout. Po chvíli mě ale vzbudila letuška a ptala se mě, jestli jsem občan USA. Ještě než jsem pochopil, co vlastně chtěla, jsem řekl, že ne, a dostal jsem dva formuláře k vyplnění (Američani dostávají jen jeden). Tohle ale fakt nemusela dělat, protože potom na letišti v Memphisu byla velká informační tabule, co a jak udělat, takže mě klidně mohla nechat spát. No to je teď už jedno. Usnul znova, nevím na jak dlouho, a opět mě budila letuška, tentokrát s jídlem. Na výběr bylo kuře nebo nějaký těstoviny, vzal jsem si kuře. Kupodivu to bylo celkem dost dobrý, i když to byla jen taková miniporce s bramborovou kaší. K tomu byla ještě jedna houska s máslem, tyčinka sýra a nějaký sušenky. Celkem jsem se z toho najedl, a protože jsem potom chvíli nemohl usnout, dokoukal jsem první ze tří filmů, které běžely v letadle (nějaká komedie s Davidem Duchovnym, už si nemapatuju ani o čem to bylo). Po skončení filmu se na obrazovce zase na chvíli objevily informace o letu, ze kterých bylo vidět, že jsme teprve kousek za Velkou Británií. Jelikož jsem nevěděl kde Memphis vlastně je (mohl jsem to jen odhadovat z času na mobilu, který ukazoval, že je tam o hodinu míň než v NY, ale o dvě hodiny víc než v CA), tak jsem ani netušil, jak dlouho ještě poletíme (na displeji byl sice čas příletu, ale byl jsem tak unavený, že se mi nechtělo počítat, kolik hodin v letadle to napříč všechna ta časová pásma je).

Potom jsem na chvíli znovu usnul a probudil se až nad Grónskem. Venku byla krásná viditelnost a tenhle Boeing byl mnohem čistší, než letadlo, kterým jsem letěl ráno, takže mě dost štvalo, že nesedím přímo u okna a s foťákem. Potom opět spánek a probuzení někde lehce za Kanadou. Dostali jsme asi tak osminu pizzy a zmrzlinu, obojí celkem dobré. Jinak kvalita toho jídla mě celkem překvapila, protože se to dalo jíst, zmrzlina byla taky kvalitní, jenom to byly takové miniporce. Potom opět :-D spánek a probudilo mě až hlášení pilota, že budeme za půl hodiny přistávat.

Pomalu jsme začali klesat a Memphis se začal rýsovat. Nejdřív jen zelená změť, později dálnice, čtvrtě, jednotlivé domy, kamióny, auta a nakonec i lidé. Poprvé jsem viděl Ameriku na vlastní oči, byl to hodně zvláštní pocit. Takový ten pocit, který okamžitě vyrovnal všechno to papírování a starosti za posledního půl roku. Obří kamiony jezdící po šestiproudých dálnicích najednou nebyli jen představou z filmu, ale přímo pár desítek metrů podemnou. A ten pocit, že na to koukám zvrchu z letadla tomu ještě dost přidal.

Po chvílí jsme dosedli na letiště, nakonec jen s mírným zpožděním, oproti velmi zpožděnému odletu. Po výstupu z klimatizovaného letadla mě ofackoval horký vzduch Memphisu (nebo možná jen prohřátý nastupovací tubus). Pomyslel jsem si, že tady je vlastně víkend odpoledne, je krásně teplo a přemýšlel jsem, co asi lidi venku dělají, kolik je teď hodin doma, jestli jsou tady nějaký dobrý aquaparky a tak, proč nemám na přestup celý den, abych mohl vyjít ven z izolovaného terminálu a podívat se na to na vlastní oči.

Z rozjímání mě vytrhnula vítací cedule imigrační kontroly. Nejdřív jsem ale musel vyplnit ony formuláře, které jsem dostal. To jsem mohl sice i v letadle, ale tam jsem s sebou neměl propisku. Samotná kontrola byla celkem v pohodě, dokonce i ten Arab, co svíral nohy jako by mu z konečníku měl vypadnout balónek s kokainem (fakt) prošel bez problémů. Bylo tam celkem pět čekacích řad, tři pro Američany a dvě pro návštěvníky (které byly kratší). Jelikož jsem ale vyplňoval formuláře až na letišti a ne v letadle, ve frontě jsem stál úplně na konci, což nebyl zrovna příjemný pocit, když jsem viděl, jakou rychlostí fronta (ne)mizela. Nejvíc mě štvalo, že jsem viděl zrovna projít člověka, který z letadle vylezl až po mně. Nicméně asi po půl hodině už všichni Američani prošli, a tak jsem šel na kontrolu k jedné z těch přepážek pro Američany. Úředníkovi jsem tam vysypal všechno, co mohl teoreticky potřebovat a chvíli jsem čekal. Mezitím zkontroloval otisky prstů s pasem (lidem, co neměli biometrický pas, je sejmuli tady všechny… i když se to dělalo i na ambasádě), porovnal biomatriku obličeje (asi?), a ptal se na otázky jako vždy – co sem jedu dělat, na jak dlouho, kolik mám peněz a podobně.

Pak si ale nějak podrobně začal prohlížet můj J1 formulář a já jsem začal cítit další problém. Na chvíli s ním kamsi odběhl s tím, že na něm není napsané, na jaké škole budu. Nicméně za chvíi se vrátil s tím, že to tam být nemusí. Omluvil se, že tenhle formulář v ruce už dlouho nedržel a popřál mi příjemný pobyt. Za touto kontrolou už se dají vyzvednout kufry, můj tam bohužel nebyl (i když měl, na prvním letišti v USA ho vyřadí z procesu pro případ, že by jeho majitel neprošel imigrační kontrolou).

Na doporučení jedné z letušek jsem to neřešil a pokračoval jsem dál k bráně, odkud mělo letět moje letadlo do San Francisca. Nevím jak je letiště v Memphisu velké, každopádně jsem u brány byl za chviličku. Na přepážce jsem poprosil o vydání palubního lístku, který jsem za pět minut dostal. Konečně jsem měl alespoň chvilku beze strachování se co bude nebo nebude, takže jsem vyfotil pár letadel z okna a po deseti minutách se šel nalodit na letadlo, i když odlétalo až za hodinu. Téměř okamžitě jsem usnul a spal jsem skoro celou dobu až do přistání. K tomuhle letu můžu řict asi jen tři věci. Delta Airlines mají na vnitrostátních linkách WiFi (tu se mi ale nepodařilo rozchodit na iPhonu). Delta Airlines klimatizují letadla asi na 15 stupňů, takže mi byla zima i v mikině, o té holce vedle mě v tričku a kraťasích ani nemluvím. A třetí – San Francisko vypadá v noci naprosto úžasně z letadla – bohužel, opět sedadlo v uličce – bez fotek. :-(

Po výstupu z letadla jsem zamířil rovnou k výdeji kufrů, kde jsem po chvilce koukání poznal Johna, mého host-fathera, a po chvilce se objevili i všichni ostatní, což jsem nečekal a příjemně mě to překvapilo (bylo 11 večer). Celou dobu jsem komunikoval s host-rodinou přes SMS, takže jsem věděl, kam přesně mám jít i bez očumování informačních displejů. :-)

No a potom už odjezd domů, ale o tom zase někdy jindy.

PS: Časové údaje v článku nemusí sedět, napříč ty časové zóny se v tom pořádně neorientuju ani já. Navíc mě matou ty jednotlivé spánky během letů, kdy jsem sice spal, ale nevím jak dlouho. Taky mi trochu trvalo, než jsem telefonu vnutil změnu časové zóny. Navíc jsem si moc neodpočinul, protože v letadlech je o dost větší hluk než jsem čekal.

Jo, době psaní toho článku kufr pořád nemám.

Editováno později během korekcí: Kufr mi přišel poštou 4 dny po příletu (v úterý).

Mohlo by se vám také líbit...

6 komentářů

  1. Janča napsal:

    Wow, docela tě obdivuju, že jsi to zvládl s tím letem do Memphisu, já bych nejspíš asi naprosto vyšilovala :D

    Těším se na další článek :)

  2. Kačka napsal:

    uuuf, dost náročný teda…zvládl si to skvěle! :)

  3. Andrea napsal:

    Já bych šílela stát se něco takovýho mě:)

  4. Eve napsal:

    Mě nastat menší komplikace, tak začnu šílet a nakonec bych ani do SF nedoletěla :-D Máš můj obdiv :)

  5. jiripavlik napsal:

    Nechci aby to vyznelo jako ze po bitve je kazdy general :-), ale ono to nebylo zase tak strasny. Nejhorsi na tom (pro me) byla ta unava, protoze jsem vlastne byl vzhuru od patku rano, pak jsem spal jen hodinu v aute, a dve hodiny v letadle PRG-AMS, a to byl jeste takovy mikrospanek, kdy jsem si moc neodpocnul :-)

    Pokud se Vam stane neco podobneho, tak doporucuju mit na pameti tyto body (jako jsem mel i ja):
    – letiste Vam letenku prebookuje, i kdyz let nestihnete treba vlastni blbosti. I kdyz v systemu uvidi, ze Vase prvni letadlo bylo na letisti vcas, staci rict, ze trvalo, nez se narolovalo k brane, potom ze trvalo, nez jste se dostali z letadla, ze byla fronta na WC apod.
    – pokud vam nesezenou let ten den, let. spolecnost by vam mela zaplatit zustani pres noc v hotelu (jeden Texasan vedle me dostal voucher v hodnote tusim 150 EUR na nejaky letistni hotel, ale ten z toho byl dost nestastny, protoze se snazil presvedcit pani na prepazce, ze proste musi byt v Texasu jeste ten den)… tohle je sice dost komplikace, jak pro vas tak pro rodinu, ale porad lepsi nez spat nekde na lavicce s prirucnim zavazadlem pod hlavou
    – zmatkovanim se nic nevyresi :-)

    Mozna to zpracuju jeste jako clanek :-) Uz jsou ve fronte dva, ale musim je opravovat rucne, pac na tomhle NB nemam editor s ceskym slovnikem na opravu preklepu :-(

  6. Karolina napsal:

    To je super článek :-) je fakt, že v tu chvíli je to strašný a člověk by se nejradši nějak importoval zpět domů a nic neřešil, ale když se na to pak podíváš zpětně, tak je to obrovská zkušenost a docela i zážitek, ale to člověk asi ocení až časem :D

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *