Autem do Norska, přes Oslo k fjordu do Voldy

Ihned poté, co jsme měli vyřízenou většinu papírování k Erasmu a bylo tedy jasné, že pojedeme, jsme se museli rozhodnout, jak se tam dopravit. Vzhledem k tomu, že v létě jsme měli být v Anglii, nabízela se myšlenka do Norska přeletět rovnou z Anglie, což jsme ale zamítli – stálo by to hromadu peněz a do Anglie bychom museli táhnout spoustu zbytečných věcí (což jsme táhli i tak, jen jiných… :D ).

Vzhledem k tomu, že letenka Praha-Oslo-Volda vyšla na nějakých 7 tisíc na jednoho (jednosměrná) a nafta pro auto (s libovolným počtem lidí) na podobnou částku, rozhodli jsme se, že opět vezmeme na výlet Multivan – určitě bude mít po velké operaci radost, protože letos měl totiž menší nehodu a velkou část roku stál chudák v servisu. :(

Anglie-ČR-Norsko za 5 dní

V Anglii jsme jeli autem z Ashbourne, kde jsme pracovali, na letiště Stansted u Londýna (250 km), potom letadlem do Brna (1200 km), a nakonec autem z Brna přes Oslo do Voldy (2400 km). Tohle všechno za 5 dní. Cesta to byla únavná a dlouhá, ale jak jsme vjeli do Norska, tak taky strašně úžasná.

V Anglii jsem si sbalil to nejnutnější do 15 kg krosny a ve čtvrtek ráno jsme vyjeli s Ann a Janou (která pak jela autem zpět) na Stansted, odkud jsme se Ryanairem přepravili do Brna. Nutno dodat, že cestování s low-costem je úplně jiný než zaoceánský lety třeba do USA. Odbavit zavazadlo stačí třeba jen 40 minut před odletem a dneska už jsou na to rovněž self check-in přepážky, takže všechno pěkně odsýpalo. Shodou okolností jsem snad někde četl, že Ryan má nejrychlejší turnover zavazadel… a bylo to fakt vidět.

Fast-forward z deštivé Anglie do Brna: „Ku* zdechnu.“

Večer před naším odjezdem bylo v Anglii v sedm večer asi 22 stupňů a já si říkám, že konečnš se už i do Anglie na chvíli vrátilo léto. Ale to spíš jen na chvíli ustoupila zima, protože oproti situaci v Česku (39 stupňů) to byla furt zima.

Kolem šesté večer jsem dorazil domů a koukal jsem, co se změnilo za posledních pár měsíců. To mě vždycky baví, i když většinou je odpověď: „Nic“. Ale tentokrát toho bylo dost. V Brně celá oblast u Tuřan vypadala uplně jinak. Doma byla tráva na zahradě seschlá, půda absolutně suchá a skrz boty cítím od země horko. V ulici kopou díry a tak u nás na zahradě parkují dva minibagry (bohužel klíčky od nich nikde). :D

Samozřejmě vždycky když se člověk po dlouhé době (tentokrát to bylo „jen“ dva a půl měsíce), tak je to vždycky takový emocionální. Já jsem si ale nemohl pomoct, že tahle změna prostředí mi začala (velmi) hodně připomínal můj první týden v Kalifornii (přesně touto dobou před pěti lety).

Proč?

Tehdy v Kalifornii, kdesi na farmě v Central Valley, to vypadalo dost podobně. Sluncem zpražená tráva, všude prach ze země, který je tak nějak cítit ve vzduchu a vedro na padnutí i v 11 večer. Když jsem zavřel oči, viděl jsem se jak jsem 3. srpna 2010 ráno poprvé v Americe vyšel ven z domu mé hostitelské rodiny. Tehdy jsem totiž přiletěl v noci, cestu k hostitelské rodině prospal a poprvé si to tak mohl všechno prohlídnout až následující ráno…

Ale konec vzpomínání na minulost.

Byl jsem doma, jak už jsem zmínil, táta mi opět půjčil Multivan, který jsme měli i loni v Anglii a tak jsem se pustil do balení. Skrz to vedro mi to ale moc nešlo. Vybalil jsem krosnu z Anglie a pak jsem zjistil, že to zase můžu všechno naskládat zpět. Potom mě zmohlo vedro a po měsících v Anglii s pomalým a nestabilním internetem jsem jenom otevřel notebook a užíval si pořádného stabilního internetu (= proseděl jsem večer na facebooku). :D To je další zvláštní věc, v Anglii jsem na facebooku strávil maximálně 10 minut denně (neměl jsem letos ani anglickou SIM s internetem) a absolutně jsem neměl nutkání tam trávit nějak víc času… ale zvyk je železná košile.

Ve dvě ráno jsem šel spát a ráno vstal (opět, kvůli vedru) snad o půl sedmé. Fakt super vyhlídky když ze chvíli mám jet 1400 km do Dánska, aby se stihl zaplacený trajekt.

Hurá do Norska

Něco jsme rychle vyřídili doma, v Brně vyzvedli první dva spolucestující z Jízdomatu a v Praze u Alzy třetího a posledního a vyjeli jsme. Byl fakt blbej nápad v pátek odpoledne zajíždět do centra Prahy, ale potřeboval jsem něco narychlo v Alze (USB nabíječku do auta). Kromě toho že na zimních gumách v tom vedru to bylo spíš jako řídit loď než auto, tak jsem měl problém si uvědomit, že už nejsem v Anglii a měl jsem občas tendence jezdit do protisměru. Po pár hodinách už jsem si ale zvykl na to, že pozor musím zase dávat při odbočování doleva, a ne doprava.

Z Prahy jsme potom jeli přímou cestou k trajektu v Dánsku. V Hamburku jsme vyzvedávali dva kufry (dovážka do Voldy za 45 eur), takže náklady na cestu hned spadly asi o 6 tisíc. Mimochodem průjezd Hamburkem někdy v noci byl zážitek mimo realitu, strašně industriální oblast a ty nasvícený jeřáby a přístavy byly hodně zajímavý.

S Aničkou jsme na střídačku řídili, a skrz obří průtrže mračen po celém Německu jsme přesně v 6 ráno přijeli k přístavu Hirtshals v Dánsku. Bylo to o dvě hodiny později, než jsme plánovali, ale pořád tři hodiny před odjezdem trajektu, takže akorát. Nicméně jsem toho měl tak akorát dost, i když poslední hodinu a půl jízdy už svítalo a to vypadalo krásně:

Co je trochu škoda, že přesně den před odjezdem se ozvali další tři lidi, že by klidně jeli i takhle narychlo. Což o to, já bych je nabral, ale zavazadla už by nebylo kam dát a na montáž rakve už bylo pozdě, neb jsem měl trajekt zaplacený pro auto do 2,1m výšky, do čehož shodou okolností přesně spadá Multivan a byl by potřeba rebooking, a ten jsem takhle narychlo už moc nechtěl řešit. Je to škoda, dalších skoro pět tisíc by se na cestu hodilo. :)

Check-in na trajekt

Dali jsme dvouhodinový spánek a pak jeli rovnou na check-in, a musím říct, že Hirtshals a Fjordline jsou úplně jinde než trajekty do UK, ať už z Calais nebo z Dunkirku (kde jsem měl tu čest už třikrát, pokaždé s jinou společností). Boarding area je v Dánsku sice mnohem menší, ale je nová (ještě pořád se staví), je uklizená a před vjezdem na boarding parkoviště si můžete zakempovat třeba v autě přímo na pláži a když nastane čas na check-in, tak přejet 400 metrů k check-inu (spousta lidí kempovala v karavanu už přímo na nájezdním parkovišti, což by bylo bývalo ještě lepší). Popravdě mě zarazila absence jakékoliv formy bezpečnostní kontroly – na check-inu jsme měli lístek pro auto a nás dva, borci z Jízdomatu měli každý vlastní jen pro osobu, ale nikdo to vůbec nekontroloval, nikdo nechtěl vidět pasy a nic. Ale nevadí. My jsme přijeli akorát včas a po asi 30 minutách na parkovišti už se začalo najíždět na loď. Tady byla jediná nevýhoda oproti trajektům co jezdí přes La Manche, který jsou průjezdný naskrz. Trajekt Fjordline měl nájezd a výjezd vzadu a část aut se tak musela v přední části lodi tetrisově naskládat, tak aby se jich tam vešlo co nejvíc na co nejmenší prostor a zároveň potom mohli vyjet. To mi docela dost zkazilo náladu, protože navaděč byl nějakej nervák a přes visačku na zrcátku jsem neviděl, kam mi ukázal že mám zajet, a já jsem se blbě postavil tak, že jsem zablokoval část pruhu (což nakonec bylo fuk, protože tak pětina prostoru pro auta zůstala prázdná). Tak mi posunkama ukazoval něco o debilech, na což jsem měl po deseti hodinách za volantem akorát tak náladu, ale tak co už.

Fjordline trajekt je na úrovni

Samotný trajekt byl super, naprostý opak těch co jezdí do Anglie – taky byl snad jenom rok starý. Ano, uznávám, ten trajekt jezdí dvakrát za den, byl o něco dražší (ale ne o moc, řekl bych úměrně době plavby, což bylo 5 hodin do Norska místo 2,5hodin do Anglie). Na palubě byla spousta restaurací, kaváren, prostorná venkovní paluba (sundeck) vč. zakrytých částí, kde nefoukalo a celkově se mi tam strašně líbilo. Přinesl jsem si s sebou i polštářek, že se vyspím, ale nakonec jsem si řekl, že na tomhle trajektu by to bylo škoda. Šli jsme se proto nasnídat (a dostali první ochutnávku norských cen – 700 Kč za 2x full english s pitím, bohužel jídlo zůstalo v autě a od Prahy jsem v podstatě nejedl), a potom jsme se šli projít po trajektu. Nakonec mě ale přece jen zmohla únava a na tohle byla v lodi super místnost i pro lidi, co si nezaplatili žádný pokoj nebo lounge – místnost plná pohodlných sedaček (Air Seats Lounge), který šli sklopit skoro na postel. Tady jsem si chtěl jenom odpočnout, ale samozřejmě jsem usnul a vzbudil se až v norských vodách. Bohužel z toho důvodu nemám z lodi až zas tak moc fotek. :(

Jsme v Norsku!

V Norsku jsem nikdy nebyl a z prvních výhledů na Norsko jsem byl strašně nadšený. Přístav Langesund je asi nějaká vesnice, protože přístav byl spíš přístavek a člověk by vůbec neřekl že tam zajíždí 6patrová loď ze které vyjedou desítky aut, karavanů a kamionů.

Opět, nulová kontrola čehokoliv (bych si místo tří Jagermeisterů přivezl aspoň deset :D), pasy nikdo vidět nechtěl a náklad v autě taky ne. A i kdyby si nás chtěli vytáhnout na separátní kontrolu, tak prostě nebylo kam – tak malý bylo výjezdní parkoviště.

No každopádně trajektovou linku Hirtshals-Langesund s Fjordline  můžu velice doporučit! Auto stálo 49 eur a za každou osobu je to 13 eur/ks (auto plus dvě osoby tedy vyjdou okolo 2000 Kč). Touto linkou jsme jeli protože byla jedna z nejkratších i nejlevnějších.

Vykládka jízdomaťáků

První zastávkou před Oslem bylo městečko Bø, kde vystupoval jeden z Jízdomaťáků (rovněž na Erasmus), kam nevedla cesta po jaksi hlavní okresce (kde se to dá jet až 90), ale po menších horských silnicích s limitem 60-80. Nicméně, i když to bylo dál a horší cestou, nebylo to vůbec na škodu! Norská příroda je nádherná a tak jsme se kochali… Nutno dodat, že jsem měl silný pocit déjà vu. A po chvilce mi to došlo… ono mi to hodně připomínalo americké národní parky – a i místní silnice tady mají stejně žlutý pruh uprostřed a bílé po stranách. A korunu tomu dodaly postarší americký auta typu Suburban, GMC nebo Ford F-series a tu a tam se mihla Tesla. Amerika jak vyšitá.

Jo, a ještě jsme jeli skrz letiště. :D Normálně jak jsou vlakový přejezdy, tak jsme se tady ocitli na letištním přejezdu:

A tak jsme v Bø vysadili prvního, po hodině a půl v Oslu pak další dva a konečně jsme měli auto pro sebe. V Oslu jsme udělali jenom velmi krátkou zastávku, vylezli jsme na střechu opery, koukli do nového downtownu a odjeli pryč. Zpětně nelituju – ono tam toho až zas tolik není a kdyžtak se sám dá v akci dostat za dvě stovky letadlem.

500 kilometrů po norských okreskách – výlet na den a půl

Další den, tedy v neděli, nás čekalo zdánlivě krátkých 500 km do Voldy, které ale vedly skrz hory a samotná doba jízdy tak byla na dalších 8 hodin. A do toho zastávky. Každých 30 minut jsme někde zastavovali, fotili a koukali, protože Norsko prostě a jednoduše má strašně krásnou přírodu! Až zpětně mi došlo, že tohle všechno jsme viděli i díky tomu, že jsem v navigaci zapnul vyhýbání se placeným úsekům. Jinak bysme tam byli za půl dne po okresko-dálnici. Neviděli bychom nic a bylo by to dražší.

A že jsme toho viděli a zažili hodně: postavili jsme si sněhuláka, dvakrát byli autem úplně u vody, přescpávali se borůvek a hlavně to všechno fotili. Super bylo hlavně to, že na všech těch místech, kde jsme zastavili jen na chvíli, jsme klidně mohli zastavit třeba na den a zůstat tam takhle dýl v autě. Což spousta lidí praktikovalo nejen s menšíma dodávkama, ale i s třeba s karavanem nebo s ještě většíma RV (karavanský auto).

Wild camping pitch

Nakonec jsme to zapíchli dvě hodiny před Voldou. Prvně jsme chtěli přespat normálně na odpočívadle, ale nějací Němci nás vyfakovali, že prý když jsme zaparkovali snad 30 metrů od nich, že jim kazíme výhled. A dobře udělali! Protože hned po nás přijela další dodávka, která zastavila hned u nich a z výhledu na náš Multivan a krásnou přírodu jim zbyl jenom výhled na něčí mnohem větší Mercedes Sprinter. :D Ale to není to hlavní.

Když jsme hledali, kde teda přespíme jinde, všimnuli jsme si drobného a přehlédnutelného sjezdu z hlavní silnice někam do přírody. Tak jsme tam sjeli, dojeli jsme asi 300 metrů od silnice, kde už byl klid, ideál na přespání a očividně tam takhle často někdo zastavuje (bylo tam uklizené ohniště a lehce vyježděná hlína). Pak jsme ale okoukli okolí a všimli si úzké cesty ještě dál, jenomže v půlce byla prohlubeň která zabraňovala vjezdu nízkým autům (a z obou stran okolo bylo jezero a z druhé strany řeka). No, ale rozhodli jsme se velmi opatrně s Multivanem projet a povedlo se! Najednou stojíme na nejlepším kempovacím spotu co jsem kdy viděl! Zkušené norské backcountry cestovatele to asi nepřekvapí a asi to ani není nic extra, já jsem z toho byl ale nadšený! Po nafocení pár fotek jsme šli spát, a vyspal jsem se fakt krásně, nevím jak je to možný, ale i v noci tady bylo tepleji jak v Anglii. Teda, jako byla zima, ale ne tak vlezlá.

No a ráno se nám s velkým napětím povedlo stejnou cestou i vyjet zpátky a vydali jsme se už do Voldy. Měli jsme velký štěstí, protože jsme včera zastavili před jedním tunelem, který se ukázal být jedním z mnoha a poslední dvě hodiny cesty už tak nebyly zas tak záživný a po dvou hodinách jízdy z kopce dolů (už jste někdo jel s dvoutunovou dodávkou 95 km za 3,9 l/100? :D) jsme ve Voldě.

A jsme tu.

Voláme na studijní oddělení, že teda jsme tady ale nevíme vlastně kam přesně jet. Po 15 minutách přijelo auto v barvách školy a odvedlo nás na koleje.

A o tom zas příště…