Den 22. – Přejezd přes Idaho

Den 22. (23. července, 2013; úterý).
Psáno zpětně v únoru 2015

Piš si deník, piš si deník, piš si deník…

Řeknu vám – nepsat si některé dny deník přímo během roadtripu byla největší chyba, co jsem mohl udělat. Samozřejmě, máme z cesty poznámky, fotky, emaily a tak dál, ale přecejen když si čtu i sám po sobě články, který jsem stíhal psát na místě, je to o něčem úplně jiným, mnohem víc zaměřený na drobnosti, co člověk viděl, což jsou právě věci, který člověk často rychle zapomene. Když to píše zpětně po dvou letech, tak už to není ono, ale dokopal jsem se k tomu, chci to mít kompletní.

Než začnu článek, vložím sem transkript jediné zvukové poznámky z tohoto dne – což je mimochodem skvělý způsob, jak si z cest dělat poznámky a v mobilu je najdete i o ty dva roky později. Jen to chce si je dělat. Je to doslovný přepis, nijak neupravený: :D

Zážitek z Reckson City

„Takze je 23., jo, a prave jedeme z Yellowstonu pres Idaho pres nejaky mesto Recksssn City (nic s podobným názvem jsem bohužel nevypátral) nebo co, no to je jedno, a proste je to tady divny hned z nekolika duvodu, jo.

Za prvy. Zabloudili jsme a vubec tady lidi nemaj zaclony, takze se muzete koukat jak si lidi cistej zuby, to je fakt divny. Proste celej neighborhood mega okna a zadny zaclony.

Druha divna vec. Vsude tady pisou “drug free work environment”, jakoze proste pracovni prostredi bez drog. To asi znamena, ze se tady casto pracuje na drogach. O cemz jsme se presvedcili hned po tom, co jsme dnes jeli do Taco Bell, kde jsme platili nejspise zhulenemu typkovi. “uuhaha wah itz $8.83 meeeen huhuhu” (smich). Nebo ne uplne az takhle, ale hodne podobne.

No ale potom uz prijedeme k tomu druhymu okynku, kde uz nam maj dat ten zvanec (smich) a proste se divame na ty lidi co tam zerou, a tam pred pokladnou stoji typek, a ma u ucha kelimek jak kdyby nekoho odposlouchaval pres zed, jenze stal sam uprostred Taco Bell a vypadal uplne sjete. (smich).“

:D

Na cestě, furt jedeme

Vyjeli jsme z Yellowstonského národního parku a pro následující den nebo dva jsme měli v plánu jediné – přes Idaho jet, jet a jet až na západní pobřeží. Zvažovali jsme, jestli se nám chce ještě pokoušet Seattle ve státě Washington, ale to jsme nakonec vzdali a rozhodli se jet přímo do Portlandu v Oregonu. Když to píšu takhle zpětně po dvou letech, asi bych řekl, že to beru jako promarněnou příležitost, že to je škoda. Ale máme za sebou tři týdny cestování v osobním autě, z toho většinu dnů jsme spali v autě a popravdě řečeno jsme už byli trošku unavení, což se projevilo na tom, jak jsme promarnili závěrečnou část našeho roadtripu – o tom už jsem ale mluvil v článku o diashow z Oregonu, jak jsme to propískali.

Každopádně tento den jsme jenom seděli v autě a ujížděli k pobřeží, celej den poslouchali podcasty Davida Wooda a nijak moc jsme nespěchali. Jeli jsme třeba okolo stanice FBI, kterou jsme tady viděli vůbec poprvé.

Zastávka v Twin Falls

Za zmínku stojí taky třeba zastávka v Twin Falls v Idahu, kde kromě toho, že jsem v Best Buy koupil tolik potřebný battery-backpack k mému tehdejšímu GoPro HD Hero 3 (pasuje ale i na čtyřku, takže pohoda), tak jsme tam potkali nejošklivější Camaro, co jsme za celou dobu viděli (30″ kola).

Než jsme se vydali zase na cestu, tak jsme šli na kratičkou procházku po mostě přes řeku Snake, která by asi nebyla ničím vyjímečná. Je to prostě most přes opravdu hluboký kaňon, ale pouhých pár měsíců po nás tam byl Devin Supertramp natáčet jedno ze svých videí a když jsem to video později viděl, byl jsem si skoro 100% jistý, že to bylo právě tam. Po rychlém porovnání videa s našima fotkama to bylo jasný: bylo! :)

Dodatek o osm let později (02/2021): Náhodou se ukázalo, že ten kaňon vypadá náhodou velmi výjiměčně, ale ne z mostu, ale chce to vidět víc z výšky…

Pořád jedemeee…

Pak jsme pokračovali v jízdě dál, až docela hodně pozdě do noci při krásném západu slunce, cestou jsme potkali jednu krásnou loď Malibu Wakesetter loď (moje dream wakeboarding boat).

Na benzínce těsně před Boise (hlavní město) jsme si za dolar koupili stírací los a vyhráli deset dolarů, no ale po prozkoumání podmínek by nám ho jako not-US residentům proplatili jen někde na centrální pobočce, tak jsem ho dal někomu za stěrač. :)

Ta benzínka byla spíš takový trucker centrum (TA Centre), kde jsou restaurace, sprchy a tak dál. Chtěli jsme si tam umýt vlasy na záchodech, ale netekla tam voda. Vážně jsme tedy začali zvažovat, že investujeme do své vlastní čistoty a za $20 každý se vysprchujeme – je to extrémní cena, ale ten servis je úžasněj – našli jsme tam checklist, který ztratili asi uklízeči a snad po každém použití sprchovací kabiny musela být kompletně uklizená, vydesinfikovaná, doplněná o zásoby (taková malá hotýlková koupelna) a tak dál. Pak jsme si ale řekli, že 40 dolarů je moc a odjeli jsme. :D Jinak ještě jedna věc, která tam byla bylo fitness centrum, a i když truckeři z USA většinou asi nejsou modelové, tak pro ty, kteří by si chtěli zaběhat, tam bylo vyznačeno na mapce okolí několik tras, kde si mohli vybrat 1 a 2 mílový okruh po okolí této benzínky, kdyby jim náhodou nestačil běhací pás v posilce. Fakt fajn servis.

Pro dnešek tedy parkujeme na přílehlém odpočívadle a po velmi improvizované sprše z galonového kanystru nad kanálem (na umytí vlasů to stačilo :D) se odebíráme ke spánku.

Pokud chceš dostávat upozornění na nový články, tak můžeš buď přes email nebo na facebooku. Můžeš si taky přečíst další zápisky z tohoto roadtripu po USA. :)