That’s it, that’s all: Závěrečné shrnutí jednoho roku na střední v USA

Tak, je načase tady udělat tečku. Přináším shrnutí celého tohoto kulturně vzdělávacího, výměnného, rok trvajícího pobytu na venkově v Kalifornii.

Domov a hostitelská rodina

Hodně dlouho jsem přemýšlel, jak pojmout a shrnout téma mojí hostitelské rodiny, protože s mojí „sestrou“ Leou z Německa jsme strávili nejedno odpoledne ve Starbucks diskutováním o tom, proč máme rodinu takovou jakou máme, jak to, že někteří měli větší štěstí na normální rodiny a tak dál. Snažil jsem se to tady na blogu moc neventilovat, ale občas se to chtě nechtě promítlo do některých článků, na což jste někteří poukázali v komentářích. Ale protože jsem s tím stavem já (ani Lea) nic neudělal (změna rodiny), asi to vypustím a zmíním se jen lehce o tom, co mi za ten rok vadilo úplně nejvíc a pak se přesunu hned k příjemnějším věcem.

Ale nejdřív o tom, kde jsem vlastně byl. Moje hostitelská rodina žila ve vesničce Farmington. Farming-ton. Co je celkem sranda, je etymologie mého jména Jiří, případně jeho americké verze George (i Jerry) – všechny vychází úplně původně z řečtiny, kde znamenají… farmář. Každopádně, Farmington je asi 15 mil od Escalonu, kam jsem chodil do školy, kam to bylo 10-15 minut autem. Zároveň Escalon je město, kde jsem měl původně bydlet, rodina tam žila v době, kdy si mě vybrala, potom se ale přestěhovala. Dům mojí rodiny byl na devítiakrovém pozemku asi jednu míli za samotným Farmingtonem. Něco málo jsem kdysi napsal v článku Kde a jak si vlastně žiju.

Žilo nás tam docela hodně – host-dad, host-mom, čtyři jejich děti, sestra z Německa a já. V listopadu se sem postupně nastěhoval ještě jeden borec, což jsem dodneška moc nepochopil, ale to je celkem nepodstatný. Celkem osm až devět lidí.

S Leou jsme se nakonec shodli, že největší problém byly tři věci – finanční chování rodiny (to by bylo fakt na dlouho – prostě neschopnost rozumně hospodařit s penězma, tečka), nemožnost nic moc dělat (to bylo spíš jen ze začátku) a potom jejich zvířata.

Všechny tyhle „problémy“ jsem zlehka naznačil v článku Jeden běžný den… podrobně.

A zvířata tak trochu souvisí s tou finanční negramotností, host-mum skoro každej pátek nakupovala na aukci zvířata, ale že se to zadarmo nenakrmí, už jí nějak nedocházelo. Taky mi bylo líto jejich koní: všechny ostatní farmy měly pro koně na zimu nějakou alespoň budovu nebo střechu, u nás byli chudáci celou zimu ve studeném bahně, kdy se při chůzi konstantně propadávali třicet centimetrů do bahna. Podobného „komfortu“ se dostávalo všem ostatním zvířatům, průmyslovým i domácím. Nechápu třeba proč si někdo postupně nakoupí šest ošklivejch psů, místo aby prostě měl jednoho a aspoň trochu vycvičenýho.

Jinak mě osobně bavilo pozorovat, jak finanční chování takového obyčejného člověka vypadá a došlo mi, na jak moc věcí, co se týká peněz, vlastně stačí obyčejný selský rozum (v angličtině common sense, mimochodem). Ale někdo ho holt (moc) nemá, a on ani Američan, co vyrostl v tom konzumním prostředí, ani nemá moc šancí se tomu bránit. Ale to co jsem viděl u mojí host-mum byl místy fakt extrém.

A s tímto názorem jsem v této rodině nebyl sám. Místy by se dalo říct, že ho sdíleli všichni až na jednoho (jednu). :)

Teď k tomu, co dělalo život v této rodině a mimo civilizaci příjemnější. Zaprvé, nikdy jsem tady nebyl v kostele a moje rodina byla víceméně nevěřící, za což jsem dost vděčný – trochu jsem se o tom už tehdy rozepsal v článku První náboženský zážitek.

Já a můj skoro stejně starý host-brother jsme první přibližně tři měsíce bydleli doslova ve skříni. Maličká místnůstka bez oken, uvnitř bylo jen stereo, televize, Xbox, klimatizace, pár polic a palanda. Tu místnůstku jsem ale miloval, protože tehdy ty tři měsíce jsem spával snad jako nikdy. Po nějakém čase jsme konečně dokončili vlastní pokoj, který byl v samostatném domě, který jsme postupně vyklidili a měli jsme tak celý vlastní dům pro sebe. Sice ne tak doslova, byl to jen náš pokoj a “obývák” bez koupelny, ale bylo to rozhodně super. V obýváku byl krb a kolik dřeva jsme tam v zimě spálili bych ani nespočítal. Moc fajn deštivý večery, kdy jsem naplno pochopil co známená odpověď „just chilling“ na otázku „What are you up to?“.

Výhoda, kterou s sebou vlastní dům, navíc uprostřed ničeho, přináší je možnost pořádat party s relativně nulovým rizikem toho, že někdo zavolá policajty – což je při legálním věku 21 a hlavně v USA docela dost velký problém; a lidi prchající na všechny strany z baráku po zařvání COPS!!! rozhodně nejsou jenom výmyslem hollywoodských producentů, byť jsem to na vlastní kůži naštěstí nezažil – během tohoto roku tu ale bylo několik až příliš dlouho dopředu ohlášených akcí, kdy k tomu došlo. Náš dům sice nebyl úplně ukázkovým party domem z filmů, ale i na takových párty jsem byl. Skákání ze střechy do bazénu, beer-pong v obrovské garáži, potom do výřivky a ve tři ráno zapadnout k Xboxu? Realita.

A takhle farmách má skoro každý nějakou motorku a/nebo čtyřkolky a/nebo buggynky, takže v zimě, během dešťů (které udělaly bahno) bylo rozhodně o zábavu postaráno.

A celkově jsem tu získal plno zkušeností, o kterých by se mi ve městě ani nesnilo. Proto se mi moc nechce psát o tom, co bylo na hovno, ale vytěžit z toho všechno to, co bylo dobrý.

Když už tak mluvím o těch nových zkušenostech, tak jenom taková zajímavost, jak to fungovalo s praním prádla. Ze začátku jsem svoje špinavý prádlo dával do košů vedle pračky a ono časem objevilo čistý v obýváku na kulečníkovým stole… Ale tohle mělo několik problémů. Jednak se klasicky ztrácely ponožky. Jednu chvíli jsem dokonce neměl vubec ŽÁDNÝ a musel jsem je krást host-bratrovi. Druhý problém byl, že časem se mi taky na bílých tričkách začaly objevovat podivný skrvny. Tak jsem si řekl, že bych to měl zkusit sám. Pračku jsem naplnil špinavým prádlem (všechno možný dohromady) a pokoušel se vymyslet, co kam nalít do rozstřikovače. Na přačce byly tehdy tři nádoby. Washing soup (aviváž – to co to vypere), bělidlo (bleacher – to co to vybělí) a změkčovač (softener – to co to udělá hebký a voňavý). Tak jsem si tak četl ty popisky, a jelikož jsem tehdy nevěděl, co znamená bleach, nalil jsem toho hodně do hlavní drážky (main wash) v tom šuplíčku na pračce, a aviváž jsem dal do pre-wash. Jenom změkčovač jsem tehdy taky použil správně. :D Co se ale stalo si asi dokážete představit. Pokud ne, tak Vám to popíšu: Spustil jsem pračku a všechno se to pěkně vypralo během před-pracího cyklu. Problém nastal, když rozstřikovač do toho začal pouštět ono bělidlo, o kterém jsem tehdy nevěděl, že je bělidlo. Téměř všechno co nebylo bílý nebo aspoň světlý se tehdy posralo, v konkrétních číslech to byla jedna mikina, tři trička a několik černých ponožek. Ale tak co, chybama se člověk učí, ne? Pokažený oblečení jsem další den hodil do charitního kontejneru a při přištím pokusu jsem si otevřel slovník a druhý pokus jsem úspěšně zvládl. Od té doby jsem si pral sám, ponožky se neztrácely a měl jsem čistý prádlo když jsem ho potřeboval.

Rok mimo domov, kulturní šok

Rozhodnutí odjet na takovýto pobyt rozhodně není jenom tak, přecejen jste mimo domov skoro celý rok. Já ale musím napsat, že stesk po domově (homesickness) byl relativně malý.

Třeba s rodičma doma jsem si mnohem víc psal emaily, než volal po Skypu (což jsem i kolikrát chtěl, ale kvůli jedné konkrétní gerchánce to kolikrát ani nešlo, protože blokovala pomalý venkovský internet o víkendech od rána až do tří odpoledne).

Ještě jedna vsuvka, v Česku mám vysokorychlostní internet už docela dlouho (před odletem tom bylo asi 100/4 mbps), v USA jsme měli na farmě připojení cca 512/128 kbps. Pokud vám tyhle čísla něco říkají, tak sami uznáte, že je to rozdíl jako prase. S host-bratrem jsme filmy stahovali rychlostí jeden-za-noc. :D Zajímavý je, že jsem to za celý rok nikomu neřekl, jaká je tady hlemýždí rychlost, jenom mě to teď tak napadlo, protože když to Němka zahltila každou sobotu Skypem, tak to vůbec nejelo… :D

Občas jsem psal třeba každý týden (první dvě hodiny ve škole jsem měl počítače, a co chcete dělat, když Facebook i YouTube je zablokovanej?), jindy třeba měsíc vůbec. Kolikrát jsem byl s rodinou na Skypu bych snad spočítal na prstech dvou ruk.

Dál se potom taky dá říct, že jsem se v podstatě od domova odřízl. Přijel jsem sem bez počítače, a tím pádem i beze všech svých fotek, které ve volných chvílích rád procházím jen tak pro potěšení. Fotky z domova jsem tedy neměl a tím pádem ani nebylo moc nad čím brečet. Věděl jsem, že za chvíli rodinu zase uvidím, tak proč kvůli tomu smutnit? Těšit domů jsem se začal přibližně někdy v půlce pobytu, odpočítávat dny jsem začal asi dva týdny před odletem.

Rozhodně je v tomhle případě Facebook dobrá věc, kdy relativně zůstáváte v obraze o tom, co se děje doma a ve škole. Kolikrát jsem si při tom pomyslel: “Ne, ne, ne. Na ten gympl už se nevrátím.”? Milionkrát. :-D

Kulturní šok? Tak ten fakt nebyl. Nejdřív jsem ani nevěděl co to je, myslel jsem, že je to ta vykulenost krátce po příletu že je všechno super a úžasný a co já vím, načež jsem byl opraven, že kulturní šok se dostavuje spíš až po několika měsících. No, čekal jsem, a nic se nedostavilo?

Nevím, jak se s tím vyrovnávali ostatní exchange studenti. Jak jsem psal, moje sestra z Německa byla na Skypu pokaždý když to šlo a mě to sralo hlavně z toho důvodu, že se mi sotva načetl email, prostě to blokovalo místní pomalý internet hrozným způsobem. Jiná holka z Černé Hory byla prej na telefonu každej den první tři měsíce, takže těžko říct, co je nejlepší cesta, je to asi hodně individuální.

Poslední měsíc jsem se domů těšil už opravdu hodně, ale to spíš proto, že Vás všechny ty omezení agentury a případně hostitelské rodiny začnou štvát. Pokud si budete někdy ťukat na čelo, jak se někdo může pokoušet zařídít si rok na střední v USA na vlastní pěst, tak si na čelo neťukejte, ve skutečnosti jsou tihle dobrodruhové chytřejší než já. Vážně, nemožnost řídit je problém numero uno, a celý pobyt mohl být na úplně jiném levelu úžasnosti, kdybych do USA odjel o 25 dní později, už s řidičákem. Vím, že je to zakázané, ale ono by se to bohatě využilo i jenom ten měsíc po skončení školy, kdy už jsem byl z programu odhlášený, a v USA jsem byl normální turista. A dnes jako skoro-majitel řidičáku můžu říct, že řízení v Americe je naprostá pohodička, a ani k tomu nepotřebujete ty jejich slavný automaty (poměrně hodně lidí mělo manuály a nebyli to jen ti, co měli velký trucky), protože tam je to všude rovně.

Chtěl bych žít v USA?

Všude dobře, tak co doma? Teď vážně. Pokud bych byl sám a v Česku mě nic nedrželo, tak asi ano. Skutečnost je ale jako vždy složitější. Faktem je, že teď sedím v letadle z USA a jak to vypadá v Česku, z toho si prd pamatuju. Hodně věcí jsem si mohl přikrášlit, ale hlavně taky odkrášlit (jak vidíte, moje čeština dostala za ten rok trochu po tlamě). Amerika je úplně jiná mentalita a kultura. I když, pořád je to relativně stejný level jako Česká republika, není to zase takový šok jako třeba pro studenty z asijských zemí.

Sice to sem asi tak úplně nepatří, ale zmíním mentalitu lidí v USA… lehce. Je fakt, že v USA peníze nesmrdí a celkově lidi moc nezávidí. Píšu celkově, protože to neplatí tak docela. Docela výstižně to shrnula jedna cedule, kterou jsem viděl u někoho v obýváku: “Don’t talk about yourself so much… we’ll do that when you leave.” (Nemluv jenom o sobě, to uděláme, až odejdeš).

Nicméně americký životní styl by mi vyhovoval. Volné zákony, co se týká čehokoliv (zbraně, auta, lodě), nízké ceny všeho (za kvalitu si tady připlatíte, ale dá se tu žít i s totálně malým rozpočtem) a především příznivé zákony i kultura pro podnikání (oni i ti zaměstnanci se tu můžou mít dobře, ale nesmí být nahraditelní prvním člověkem z pracáku, což většina lidí přecejenom je). Ano, představit bych si to dokázal. Pokud pominu otázku vízové politiky USA, tak v České republice jsem se narodil a žil tam 96 procent svého života, mám tam rodinu a kamarády, takže jen tak se odtrhnout není jen tak možné.

Ale řekněmě, že kdybych se rozhodl tady žít, kde by to mělo být? Escalon je relativně pěkné město, bezpečné, ale krajina tady je strašná. Rovina, rovina a rovina. K moři, na jezero i na hory je to sice do dvou hodin autem, ale stejně, tady by to asi nebylo. Pokud by to mělo být v severní Kalifornii, asi bych hledal něco v okolí Monterey. Krajina je tam moc pěkná, bikersky velice příznivá a je to odtama kousek k moři, na hory je to stejně daleko jako do Alp. Ale severní Kalifornie je docela studená, takže bych možná zkusil něco v okolí Los Angeles. Těžko říct. V USA je cokoliv docela blízko, ať už autem nebo letadlem.

Chápu, že tímhle článkem jsem toho moc neřekl, ale je to tak trochu složitý. Vždycku jsem obdivoval lidi, kteří přestali nadávat na byrokracii a korupci v České republice a prostě odešli. Ať už to bylo do USA, Anglie, Austrálie, na Nový Zéland, do Jihoafrické republiky nebo třeba dokonce do Brazílie. A nakonec, proč ne? Rodina má důvod cestovat, vnoučata poznají svět… Kolikrát jste slyšeli “můj y žije v x, do Česka jezdí 2 x ročně a děti k němu jezdí zase na léto”? Já strašně mockrát a vždycku jsem to záviděl.

Vsuvka: A tenhle odstavec píšu už v září, po dvou měsících doma. Faktem je, že v Česku je krásně (ale to mám na mysli přírodu a krajinu) a nemám urgentní potřebu se cpát zpátky do USA (jako na trvalo, na roadtrip bych jel hned :D). Na druhou stranu, pokud se nějaká možnost v budoucnu naskytne, rozhodně jí využiju.

Angličtina

Tuhle část shrnutí jsem si dost usnadnil před osmi měsíci, kdy jsem napsal článek Jak jsem se tu (zatím) naučil anglicky. Dá se říct, že to pořád platí, a kdybych to měl psát znovu, tak bych se hodně opakoval, proto ten článek jenom trochu doplním.

No každopádně, v tom článku zmíněných takových detailů jsou desítky až stovky, a v nich vidím obrovský přínos tohoto roku v USA. Za ten další půl rok těchto detailů přibylo milion. Co je na tom kouzelné, že některé relativně debilní komedie se Vám už nezdají debilní, ale naopak i celkem chytré. Některé sice zůstanou debilní, ale pochytím ŘÁDOVĚ mnohem víc narážek a poznámek. A už nikdy nebudu muset čekat na české titulky.

No, takže porozumění je perfektní, samozřejmě pořád je tu obrovský prostor ke zlepšování, ale rozhodně jsem tam, kde bych si představoval, že budu.

Troufal bych si možná i tvrdit, že jsem na úrovni, na kterou už se nedá dostat jenom učením. Nebo teda přesněji: já se svou motivací k učení bych se na ni nikdy nedostal. S dostatkem motivace jde jinak všechno. Stačí s diktafonem sednout k filmům a jet.

Co se týká mluvení, tak to se za těch šest měsíců zlepšilo velice výrazně, ale prostor pro zlepšení je tu mnohem vyšší než u porozumění. Mám hlavně pořád problém s výslovností některých slov a mám pořád přízvuk, ale toho se taky jednou zbavím.

Co se týká gramatiky a potažmo psaní, tak to mi zamávalo a odešlo. Co jsem uměl, to jsem zapoměl a cokoliv používám, chodí přirozeně, a to samozřejmě není vždy správně. Jelikož ale angličtinu už umím používat v praxi, předpokládám, že doučit se to už nebude takový problém. Já mám totiž problém pochopit teorii, pokud nevím, jak funguje v praxi nebo jak to vypadá v souvislostech.

Moje naivní představa (pravda, to mi došlo už po pár týdnech tady), že po sotva roce budu mluvit jako rodilý mluvčí s pěkným kalifornským přízvukem, se tedy nenaplnila ani omylem, ale rozhodně dokážu plynule konverzovat nebo jen tak z ničeho odprezentovat deset minut k pěti fotkám v powerpointové prezentaci (to se mi stalo poslední týden ve škole, naprosto bez přípravy… možná proto to šlo tak dobře).

A zatím pokaždé, když jsem v létě vyjel za hranice naší zemičky, jsem angličtinu dokonale zužitkoval, ale fakt do takové míry, že mě to samotného překvapovalo. A angličtina ve škole je docela problém. Za jednu hodinu jsem tam slyšel tolik slov, co jsem v Americe prostě neslyšel za celej rok a mám trochu strach, že jak se začnu zase soustředit na gramatiku, tak se moje angličtina bude zase zhoršovat. No, rozhodně to nebudu s učením přehánět.

Na závěr…

Takže co říct závěrem? Tenhle rok naprosto změnil moje myšlení, najednou se nic nezdá jako takový problém. Probudil ve mě obrovskou touhu cestovat a poznat svět. A když rok žijete na druhé straně zeměkoule, najednou se to nezdá jako takový problém. Sebejistotu vám potom dodá i ta angličtina.

Tento blog jsem začal článkem s tímto zněním:

„… Všechna pro a proti (tohoto pobytu) jsem zvažoval už od doby, kdy jsem se o nich dozvěděl. Pak jsem si přečetl čtyři shrnující články v řadě od exchange studentů, a na konci každého bylo napsáno „jestli přemýšlíte, jestli jet nebo ne, prostě jeďte“ a tak nějak jsem se teda nakonec rozhodl a doufám, že po konci mého pobytu budu moct napsat to samé. “

Takže. Pokud máte možnost, rozhodně jeďte. Pokud ne, tak ji hledejte.