Jak vyřešit peníze (a placení kartou) v USA při výměnném pobytu

Poznámka: Čtete článek z roku 2011. Sice jsem se ho v průběhu let snažil udržovat aktuální, ale mějte to na paměti.

Když jsem přiletěl na svůj roční pobyt, měl jsem s sebou 500 USD v hotovosti a tři platební karty. Dvě k účtu G2 u Komerční banky (embosovaná a neembosovaná MasterCard) a třetí k účtu u Raiffeisenbank (embosovaná VISA). Všechny karty byly s čipem (ta část, která vypadá jako SIM karta).

Platební karty v USA

Často se říká, že v USA berou VISA kartu častěji než MasterCard, dle mých zkušeností je to ale úplně jedno (resp. moje hlavní MasterCard nebyla nikdy zamítnuta, až na jeden konkrétní Rite Aid tady ve městě). Musíte ale znát jeden malý „trik“:

V USA se Vás prodejce vždy zeptá (a to zejména v případě, kdy na kartě uvidí onen čip), jestli je karta credit nebo debit. Tedy, jestli je vaše karte debetní nebo kreditní.

Vaše karta bude nejspíše debetní (na účtu musíte mít použitelný zůstatek, abyste mohli zaplatit; s kreditní jdete do dluhu, který musíte splatit později), nicméně musíte vždycky říct, že karta je credit.

Proč? Pokud řeknete, že karta je debit, prodejce bude číst čip na kartě (ne magnetický proužek). To znamená, že budete muset zadat PIN a především terminál se musí ‚fyzicky‘ přes internet spojit s bankou a platbu autorizovat – terminál se ujistí, že na debetní kartě, resp. na příslušném účtu je dostatečný disponibilní zůstatek, jestli karta nejde přes limit a tak dále; prostě se ujišťuje, zda lze platbu provést. Tato autentizace přes oceán má často tendenci selhat, nehledě na to, že hlavně menší prodejci mají tento terminál vypnutý a jeho zapnutí nějakou dobu trvá.

Prodejci mají nutkání číst tento čip hlavně z toho důvodu, že většina kreditek (a teď myslím skutečně kreditní kartu, byť v Česku je tento výraz ustálený pro jakoukoliv platební kartu) v USA onen elektronický čip vůbec nemá a když ho na kartě vidí, tak je to asi zmate.

Osobně jsem debit řekl 2x, byť jsem o tomto „triku“ věděl; jen jsem tehdy nevěděl, v čem je vlastně ten technický rozdíl. Jednou platba selhala, a podruhé trvalo snad pět minut, než se terminál připojil kam měl (prej „Sorry, we have dial-up.“). Od té doby s „It’s credit, sir.“ šťastně až do smrti.

Technický a praktický rozdíl mezi debetní a kreditní kartou

Naopak pokud řeknete, že jde o credit, prodejce jenom projede kartu (magnetický proužek) terminálem a asi po dvou vteřinách Vám ji vrátí. Tato transakce se v určitém úhlu pohledu podobá vypsání šeku: prodejce neví, jestli náhodou není falešný. Jediná informace, se kterou v okamžiku projetí kartou může operovat, je její platnost. A několikrát se mi i stalo, že prodejce kartu jen projel, a vrátil mi ji během vteřiny bez toho, aby se na cokoliv podíval.

Jiné přirovnání pro „kreditní transakci“ je projetí karty „žehličkou“ (credit card imprinter), jako lze vidět např. v hotelech, restauracích apod. ve starších filmech. Recepční kartu vloží do „žehličky“, která skrz embosovaná písmena přes kopírak opíše všechny údaje z karty na papír, který se potom přiloží k účtence. V ten moment pochopitelně neprobíhá žádná online transakce. Až později nějaká účetní si vezme štos těchto papírů a začne tím pracovat. Ale hotel/recepční v ten moment, kdy má vaši kartu v ruce, prostě netuší, zda je karta Vaše, zda je pravá a funkční. Každopádně žehlička je pořád občas ještě někdy k vidění (ano, i v roce 2011), a z toho pramení velmi časté doporučování, že „do USA musíte mít embosovanou kartu“ (kartu s vystouplými písmenky), akorát už skoro nikdo nenapíše, že je to z tohoto důvodu.

U kreditní karty (ať už skutečně, nebo „domnělé“) prodejce totiž nezajímá, jestli na ní máte nějaký použitelný zůstatek. U kreditky peníze poskytuje banka a tím pádem je prodejci šumák, jak na tom finančně jste. Prostě když řeknete credit, karta projede terminálem takovým způsobem, že i běžný účet bude přečerpán (půjde do mínusu), pokud na kartě nemáte dostatečný disponibilní zůstatek (už se mi to stalo). Takže na to pozor, za to bývají velké poplatky.

Platby do cca $20 většinou ani nevyžadují podpis (vyjma obchodů, kde se lze podepsat digitálně na displej, tam chtějí podpis i při nižších částkách).

Upozornění na operace s kartou

Doporučuji si u Vaší banky nastavit posílání informací o platbách na email nebo SMS (konkrétně Komerční banka to ale umožňuje jen na česká čísla). Budete tak mít přehled, jestli Vaše karta nebyla zneužita, což se může stát relativně snadno (k tomu se hned dostanu). Jak už jsem psal, nedovedu si představit způsob, jak by mohl terminál autorizovat kartu během dvou vteřin, kdy mi ji prodejce vrací i s účtenkou – z toho usuzuju, že se nic kromě platnosti karty nečte. Nicméně ono upozornění (blokace peněz kvůli platbě) mi vždycky chodí cca do 30 vteřin od provedení platby na e-mail, nezřídka kdy mi push notifikace vyskočí do několika málo vteřin po platbě.

Zneužití platební karty

V Česku bych v žádném případě nedovolil (no to zase kecám, ale rozhodně bych se tvářil hodně nedůvěřivě), aby si prodejce vzal moji kartu, a s odůvodněním „hele já mám ten terminál tady v komoře, počkej“ se s ní na půl minuty ztratil.

V USA je to ale naopak normální. Třeba v restauraci Vám donesou účet v takové knížce, vy do ní dáte kartu, na účtenku připíšete, kolik chcete dát dýško nebo ho tam vložíte v hotovosti (v USA nutnost!), číšník si s ní na pět minut odejde… a může si s kartou dělat co chce. To byl hlavní důvod, proč jsem si nastavil zasílání oněch upozornění o manipulaci s kartou.

Důvod, proč si toto restauratéři mohou dovolit (resp. důvod, proč je jedno, jestli někdo někomu zneužije kartu) je jednoduchý. Většina Ameriky jede asi na kreditky, tedy na peníze banky, a když Američan zavolá, že do banky, že jeho karta byla zneužitá, tak si banka peníze vytáhne peníze zpátky a prodejce utře. Samozřejmě tady asi budou určité podmínky a pravidla na obou stranách, aby nedocházelo k podvodům, ale nějak takhle to tady funguje.

Případ nouze

Dvě karty jsou určitě fajn, pokud Vám jednu ukradnout/ztratíte ji (málem se mi to povedlo), proto je rozhodně nenoste u sebe zaráz. V případě největší nouze vězte, že Western Union je tady naprosto všude, poslání peněz do USA je tady otázkou několika hodin a nic víc nemusíte řešit. Dodatek z roku 2015: Dnes bych případ nouze řešil úplně jinak a mnohem levněji kombinací služeb TransferWise a Revolut.

Další rady a poznatky

• Doporučuju nenosit víc než 60 USD v peněžence najednou, případnou větší hotovost schovat tak, aby nebyla vidět, když hledáte 2 USD na Pepsi.
• Ve škole je vždycky skupina lidí, která se pořád ptá, jestli „nemám dolar“. Nemám. (Podobně se žvýkačkama :D ).
• Americké bankomaty vždy vydávají dvacetidolarové bankovky.
• Drobný si házejte někam do kelímku, ať Vám peněženka neváží půl kila. Po roce to všechno nasypete do automatu ve Walmartu, kterej to přepočítá a vrátí Vám hotovost. Já jsem takhle naškudlil přes 100 USD, z toho 30 USD byly centy, pětníky a desetníky.
• O výhodách založení účtu v USA jsem psal taky tady.
• Přidáno v prosinci 2014: pokud potřebujete levně posílat peníze napříč kontinenty, doporučuju službu Wise.

One more thing…

První univerzální kreditní kartu v dnešním pojetí spustila 18. září 1958 banka Bank of America pod značkou BankAmericard v kalifornském Fresnu.

Opět jeden článeček ze šuplíku doplněný o aktuální zkušenosti z USA. Předem dodávám, že nejsem bankovní odborník a tyto informace vychází jenom z mých zkušeností a případně střípků informací, co jsem pochytal na internetu. Zcela ručím za to, že pokud řeknete credit, kartu Vám v 99% nezamítnou, zbytek mohou být moje chybné dedukce.