Po (skoro) roce doma

Přečti si taky moje shrnutí a zkušenosti bezprostředně po konci pobytu v článku Závěrečné shrnutí, aneb that’s it, that’s all..

Už nějaký čas jsem plánoval ke kterému výročí napíšu nějaké to shrnutí po návratu, a to nejbližší padá na dnešek – dnes, přesně před dvěma roky, jsem k životu přivedl tento blog, tehdy ještě pořádně netušíc, co mě bude čekat. Za tři měsíce to bude taky rok od doby, kdy jsem přiletěl zpět do ČR. Když se nad tím tak člověk zamyslí, tak ten čas utíká strašně rychle. Nicméně dnes bych se rád zaměřil na několik věcí – jak vnímám školu po roce v USA, jak je na tom moje angličtina, co plánuju do budoucna a celkově takové zamyšlení nad vším.

Škola v České republice po návratu

Před tím než začnu, tak jenom dodám, že jsem do USA odletěl po dokončeném druhém ročníku, a po návratu jsem nastoupil o ročník níž, v současné době tedy chodím do třeťáku. O rozdílové zkoušky jsem se ani nepokoušel, a myslím, že rychle pochopíte proč. :-)

První věc je, že i přesto, že jsem se po pouhé roční pauze vracel do školního systému, který znám velmi důvěrně, troufal bych si tvrdit, že mi zabralo skoro celý půlrok adaptovat se zpět, a to je celkem co říct. Bohužel se to podepsalo i na vysvědčení (pololetním), které co do průměru bylo nejhorší vůbec, co jsem kdy dostal. Po roce, kdy jsem měl lehké předměty, které jsem si navíc sám vybral, to byla docela tvrdá změna – navíc věci jako chemie, filozofie nebo seminář z matematiky jsou po ročních prázdninách docela tvrdý náraz – ale zase se nedá říct, že bych každý den odpoledne seděl v knihách. Vlastně to nemůžu říct nikdy. :-D

A teď k angličtině – asi každý ode mně čekal, že po návratu budu mít v angličtině samé jedničky a v konverzační soutěži budu já, potom prázdná díra a až potom ostatní. Inu, nebudu Vás napínat a můžu Vám říct, že se nestalo ani jedno (z angličtiny jsem měl za dva, a v konverzační soutěži jsem byl třetí ze třech – skupina lidí, co byli delší dobu v zahraničí).

Už v USA jsem chtěl napsat článek o tom, co všechno je na výuce angličtiny na českých školách špatně, ale nenapsal jsem ho, protože jsem si říkal, že už si to třeba nepamatuju a zbytečně bych křivdil, což byl ale krutý omyl. Ve škole se všichni soustředí na to, že by se mělo jako říct „We will be talking about…“ místo „We will be speaking about…“ (to je příklad z dneška) a podobný věci. Ano, gramaticky správně je to první. Ano, u maturity Vám za to seberou bod. Ale toto prostě není způsob, jakým se angličtina využívá v praxi, a vsadil bych se, že člověk při přemýšlením nad tím, které z těchto dvou slov má použít, možná i zapomene, co chtěl říct v první řadě. Prostě se řeší teoretická rovina a to je podle mého špatně. Na druhou stranu uznávám, že do hodin angličtiny se nemusím vůbec připravovat a na tu dvojku to stačí, to ano, ale mám pocit, že tato teorie mojí angličtině spíš škodí, než prospívá (až na drobné výjimky).

Moje angličtina

Co se týká angličtiny jako takové, tak těžko říct, o kolik se to zhoršilo (za tu dobu co jsem zpět v Česku) nebo zůstalo stejné… V hodinách angličtiny, když mám odpovědět na nějakou chytrou otázku, tak mám problém dát dohromady nějakou normální větu, ale na Skypu problém nemám.

V angličtině jsem jinak přemýšlel ještě tři měsíce po návratu domů, dnes už přemýšlím v češtině a to na moji schopnost mluvit anglicky přecejen nějaký malý negativní vliv má. Ještě o prázdninách jsem byl dvakrát v Německu (naprostá většina Němců, a to včetně seniorů, umí velmi dobře anglicky), kde jsem se kromě Němců potkal i s novozélaďanem a probírali jsme všechno možný (až jsem sám koukal, co jsem schopný plodit za věty), takže jsem spokojený, ale člověk se musí donutit aspoň trochu přepnout do angličtiny, což se mi ve škole většinou nikdy nechce.

Určitě ale mám spoustu rezerv, které se budu snažit pomalu dohánět.

Co mi chybí z USA

Z USA mi chybí docela hodně věcí a většinou záleží, co kdo zrovna z mých amerických přátel hodí na facebook.

Určitě to bude třeba Mt. Dew, nejnezdravější nápoj na světě – který se s trochou snahy ale dá koupit i v ČR (Candy Store Praha). Vždycky se mi stečou sliny když se někdo na facebooku checkne v In-N-Out Burgeru – to je fastfoodový řetězec, který se nachází pouze na západním pobřeží a lepší cheeseburger s hranolkama se shání dost těžko. A nebo nakonec obyčejná vzpomínka na pepperoni pizzu s ranchem a plechovkou Mt. Dew mě dokáže donutit jít na stránky KLM a zkontrolovat cenu letenek. :-)

A když už mluvím o tom ranchi (jinak je to takový bílý dresink), tak mi chybí americký Subway, který se s tím českým moc nedá srovnat, ale buďme rádi aspoň za to něco. Nemají tam ani ten ranch, a pokud jsem ho náhodou někde viděl, tak chutnal divně. A Starbucks asi do třetice, ale to už je spíš o tom, že všechny americké originály jsou ve většině případů lepší, než české pobočky, s jednou výjimkou – KFC.

Co mi chybí docela dost je sportovní program amerických středních škol – v Americe právě začíná období jarních sportů, a i přes to, že mě loni bolela noha a holeň, a dostával jsem náhodně křeče, a kulhal jsem, a zařekl jsem se, že jedna sezóna a dost, jsem teď dost smutný z toho, že nemůžu každý den po škole dvě hodiny jak blázen sprintovat kolem dokola školního stadionu a potom půl hodiny přemýšlet, jestli teda budu zvracet nebo ne.

A při pohledu z okna nemůžu zapomenout na severokalifornské počasí, kde je místo našich dvou stupňů pod nulou zataženo s přeháňkami krásných 28 st. C jasno až lehce oblačno.

Co mi nechybí

Člověk má tendenci vytlačovat špatné vzpomínky a pamatovat si jenom to dobré, ale na pár věcí si určitě vzpomenu taky.

Určitě mi nevadí, že netrávím někdy až několik hodin denně čekáním na to, až mě někdo někam odveze nebo přiveze zpět. Na druhou stranu, je to sice takový zabitý čas, ale pokud člověk čekal třeba ve Starbucks, tak si prostě vzal Kindle a četl si, na což si nejsem schopný tady v Česku vyčlenit čas, i když ho mám dost.

Co mi rozhodně nechybí je ten pocit, kdy jsme na benzínce přes jednadvacetiletého prostředníka kupovali pití na party, a na benzínku najednou přijede sheriff. Naštěstí si tehdy koupili jenom svoje pověstné donuts (doopravdy :)) a zase odjeli. Já jsem sice jenom seděl v autě, ale ani vzít nohy na ramena by nebylo kam.

Další věc, která mi nechybí, je systém sledující docházku do školy – stačilo přijít o minutu později na hodinu a měli jste tardy – vše se zapisovalo do elektronického docházkového systému na začátku každé hodiny, a když jste to udělali 5x, tak už třeba domů přišel dopis. Omlouvání absence bylo taky složité jak čert, a v této věci mi teda mnohem víc vyhovuje český systém, kde člověk třeba zaspí první dvě hodiny a nikdo si toho pomalu ani nevšimne.

No, na moc jsem si nevzpomněl, ale aspoň něco.

Čeho lituju

Rozhodně lituju toho, že jsem víc nefotil, že jsem ihned po nafocení promazával fotky na nutné minimum, a že jsem po sestříhání videí smazal nebo ztratil jejich originály.

Jo, a že jsem si nedělal zálohy poctivě a přišel o měsíc fotek, když mi ukradli notebook.

Že jsem nepsal víc na blog nebo do deníku. Že jsem s sebou nenosil svůj kapesní foťák (velikost krabičky od cigaret) úplně všude.

A možná ještě toho, že jsem si tam nakonec neudělal řidičák. Agentura to sice zakazuje, ale je to velmi jednoduché (test a jízda s instruktorem, cca $50 celkem). Ale tehdy jsem myslel, že řídit auto je složitější, než to je ve skutečnosti, a tak jsem se k tomu nakonec neodhodlal. :-( Kdybych tehdy odletěl o 25 dní později, tak už jsem mohl letět s českým řidičákem, a mohlo být taky všechno jinak. A to hlavně když se teď podívám na cenu benzínu v Americe ($4 za galon) a tady ($8 za galon v přepočtu). A to v srpnu 2010, když jsem do Kalifornie přijel, stál benzín pouhých $2,9 za galon (představte si benzín za 14 Kč).

Budoucnost

Říká se, že když si člověk potřebuje urovnat myšlenky, má si o tom napsat na papír. A tady mám budoucností na mysli otázku, jestli se někdy do USA nebo někam jinam ještě podívám, a na jak dlouho. Odpověď zní – určitě ano. Zatím ale uvažuju v mezích několika týdenní návštěvy a poflakování se, protože legálních cest, jak se tam vrátit s možností vydělat nějaký ten cash není moc – a nejjednodušší z těchto možností, Work & Travel program, mi je vzdálená celé dva roky, až odmaturuju a nastoupím na vysokou školu v Česku, což, i když se to v kontrastu s úvodem o rychlém plynutí času nezdá, je pro mně přece jen hudba vzdálené budoucnosti. A jestli se tam po skončení Work & Travel někdě ztratím z dohledu imigračních úředníků nebo se vrátím a nebo se podívam někde jinde po světě, to teď doopravdy nevím. Ale psal jsem to už ke konci shrnutí roku v USA. Fascinují mě lidi, kteří jezdí ke svým příbuzným po celém světě a tak, kdo ví…

Každopádně ať už to bude jakkoliv, zcela určitě se o tom dočtete na této adrese… :)

Závěr

Takže co takhle na závěr dodat… rozhodně nelituju, že jsem jel a nikdy nebudu. Nespočítám momenty, kdy jsem si řekl „díkybohu, že jsem se odhodlal jet“, ať už to bylo potom, co jsem se někde v Německu krásně domluvil v hotelu, pokecal si s cizincem, nebo prostě jen po videohovoru s některým z amerických známých.